Krvavá Mary obchází družinou

Byl to takový ne moc dobrý den, ve škole jsem ani moc nedávala pozor, špatné známky – no znáte to. Když škola skončila, přesunuly jsme se s kamarádkou Danou do družiny. Chvíli jsme si povídaly, potom jsme šly, jako každý všední den, na oběd.

S plným břichem jsme se do družiny vrátily, do místnosti s dvěma lavicemi, židlemi, tabulí a skříní. Ten den jsem zrovna měla náladu dělat si legraci z duchů a podobné pitominy. A tak jsem začala vyvolávat Krvavou Mary.

Najednou jsme obě zdola ucítily mírné klepání. Mé kamarádce Daně vždy, když se velmi bojí, zrudnou spodní oční víčka. Ten den se tak stalo. Dana křikla, ať zavoláme kluky, Marka s Mirkem. Byli to nejlepší kamarádi, tak jako my s Danou. Řekly jsme jim, co se děje. A oni si z nás dělali srandu. Potom ale, když ucítili to samé klepání, změnili názor. Pustili jsme se proto do pátrání.

Pár týdnů to bylo pořád stejné. Až jednou byli kluci nemocní. Teprve tehdy se něco doopravdy stalo. Šly jsme zrovna s Danou na záchod – obě dvě najednou. Doopravdy jsme se ten den bály. Nevím, jestli to byly vidiny, ale naráz jsme zbystřily postavu! Ta vypadala jako sedmnáctiletý chlapec. Dana mě prosila, ať jdeme rovnou do družiny. Rozběhly jsme se proto do místnosti se stolem, židlemi a dalším nábytkem. Jedny dveře v pokoji vedly na chodbu, kde byl po pravé straně vchod do místnosti se zrcadlem a vanou. Posadily jsme se na chodbě na lavičku a já viděla osobu, která běží do koupelny! Lekly jsme se a utíkaly pryč. Příští den jsme radši strávily s Filipem – to je kámoš, který nás vždy rozesměje. Ten den nás ale rozesmát nedokázal. Ještě pořád jsme byly vyděšené. Měly jsme stále pocit, že nás někdo sleduje. Prostě hrůza!

Konečně do školy přišli i kluci, Marek s Mirkem. Popsaly jsme jim, co se vlastně stalo. Vůbec nás ale nevnímali. Odpoledne v družině se nás pak pořád ptali, proč jsme na ně tolik nepříjemné. Chviličku jsme se dohadovali, až nás Mirek nakonec přesvědčil, abychom společně pátrali dál.

Šli jsme do té místnosti, kde jsem tehdy viděla utíkat osobu směrem do koupelny. Přemýšleli jsme, co nebo kdo to mohl být. Po dlouhém uvažování se ozval Marek. Přesvědčoval nás, že je to celé jen naše fantazie. Všichni, včetně mě, jsme se s Markem začali nepříjemně hádat. Mirek mu řekl, že by ho zajímalo, co tedy to klepání bylo. Marek ale odešel do herny a dál si nás nevšímal. Nakonec se nám ho ale naštěstí podařilo přemluvit.

V koupelně na konci chodby visel u stropu větrák. Marek si z nás samozřejmě zase dělal legraci a řekl: „Ve dne taková a v noci jiná!“ Všichni jsme poznali, že jde o větu z pohádky Shrek. Jenže v tu ránu legrace skončila. Větrák se začal zničehonic točit. Marek pro to měl samozřejmě další vysvětlení, prý je to jen náhoda. Vyzvali jsme ho proto, aby větu pronesl znovu – a větrák se točit zase přestal. Dana se do toho vložila: „Takhle náhoda fakt moc nevypadá!“

Další den po škole jsme byli znovu v družině. Dana odešla nečekaně brzy domů, protože ji vyzvedla máma. A tak jsme zůstali jenom já, Mirek a Marek. Marka napadlo, že bychom mohli z legrace namačkat nějaké číslo na odstřihnutý telefon, který byl v družině na hraní. Já jsem zatím šla vyprovodit Danu s mámou k východu. Když jsem se za klukama vrátila, oba vypadali vystrašeně. Ptala jsem se jich, o co jde? … V telefonu prý někdo odpověděl. Marek vytočil smyšlené číslo, zvedl sluchátko a Mirkovi proběhla hlavou otázka: „Kdo tam je?“ Markovi se nato v telefonu ozvalo: „Vždyť mě znáš!“

Za pár dní byla středa, den před vysvědčením. Šly jsme spolu s Danou, jako obvykle, na záchod. Hned po tom, co jsme vešly, jsme si všimly něčeho strašně divného. Na holčičím záchodě máme pět kabinek, na klučičím jsou tři. Všechny byly otevřené. Jedna z kabinek na dívčím byla používaná jako úklidová místnost, ta byla většinou zamčená. Tentokrát ale bylo dokořán. Přiblížily jsme se k jedné z nich a uviděly jsme na klice mokré krvavé stopy rukou. V tu chvíli za námi proběhli prvňáci. S leknutím jsme se otočily. Když jsme se ale s úlevou obrátily zpět ke klice, už na ní žádné stopy po krvi nebyly. Začaly jsme dveře osahávat, jestli nejsou mokré, ale nic. Nic tam nebylo…

A tak to skončilo. Prozatím. Ve čtvrtek bylo totiž vysvědčení a proto muselo na čas skončit i naše strašidelné vyšetřování…

Anna Eliášová
ZŠ Komenského, Mimoň