Petra Braunová: O vztazích mezi mužem a ženou vyšly spousty knih

02.05.2011

Petra Braunová je česká spisovatelka knížek určených především dětem a dospívajícím. V posledních letech ale zkusila psát i pro dospělé. K literatuře se dostala náhodou, vystudovala ekonomickou školu a prošla několika profesemi od účetní po průvodkyni Prahou, než objevila chuť k psaní. Za svou tvorbu získala řadu ocenění. Petra Braunová žije se třemi dětmi v Praze, ale dny tráví především ve vlaku, protože křižuje republiku a jezdí na autorská čtení do knihoven a do škol. Inspiraci k psaní totiž sbírá právě na svých cestách mezi neznámými lidmi.

Vaší první knížku jste napsala, protože se váš syn nechtěl učit číst. Jaký byl váš vztah ke čtení v dětství?

Když jsem byla malá, nebyly počítače. Těžko říci, jak bych se chovala, kdybych měla doma počítač, jako mají dnes všechny děti. Já knihy milovala, můj otec měl obrovskou knihovnu. Dokázala jsem se v ní schovat a číst si celé odpoledne, až mne museli dospělí vyhánět. Milovala jsem všechny knížky Astrid Lindgrenové. Měla jsem koníčka, který mi zůstal až do sedmnácti let – nevím o žádném dítěti, které by tento koníček mělo – dopisovala jsem knížky. Například jsem dočetla Pipi a strašně mě mrzelo, že nevím, co bylo dál? V devíti letech jsem vzala sešit a dopsala si pokračování. Rozhodně ale neplatí, že se spisovatelům rodí čtenáři. Své děti, kromě nejmladší dcery, jsem musela ke čtení nutit. Prostřední dcera si našla cestu k literatuře až v sedmnácti letech.

Čtou vaše děti vaše knížky?

Mé děti čtou především rukopisy. Před odevzdáním knihy musím znát názor dítěte – čtenáře. Řídím se jejich radami. Dítě je nejlepší kritik. Dítě totiž klidně řekne „to je blbost“, „to se mi nelíbí“ nebo „tomu nerozumím“. Já s dětmi diskutuji a ptám se, kde je závada.

Píšete knížky pro novopečené školáky, děti okolo dvanácti let, pro dospívající i dospělé. Co se vám píše nejlépe a co vás nejvíce baví?

Nejvíce mě baví věková kategorie mezi devátým a dvanáctým rokem. To jsou děti, které věří všemu, co jim člověk předloží. Mají velkou fantazii. Jsou nejvděčnějšími čtenáři. Snažím se ale pokrýt spektrum od prvňáků po deváťáky. Nejhůř se píše pro děti, kterým je mezi třinácti až patnácti. Nejsou dospělí, ale už nejsou děti. Napsat knihy pro čtrnáctileté teenagery jsem ale zkusila. Borůvkové léto s Terezou, Terezománie a Princové nemyjou záchody. Příběh Michala a Terezy, které jsem schválně postrčila na šikmou plochu. Drogy, alkohol, nezávislý sex – to jsou věci, o kterých si děti myslí, že se jich nikdy týkat nebudou. Chybný krok se udělá raz dva, člověk o něm ani nemusí hned vědět.

Je lepší psát o každodenní realitě nebo o dětech, které zažijí něco nevšedního? Přečtou si děti raději knížku o hrdinech, kteří jsou stejní jako oni, nebo sní o tom, že se jim také stane něco neobyčejného?

To je těžké. Na autorském čtení se ptám čtenářů, co raději čtou, a jejich názory jsou vyrovnané. Proto píši příběhy o dětech, které jsou stejné jako většina, ale stane se jim něco neobyčejného, anebo o dětech, které jsou něčím zvláštní. Například v příběhu Ztraceni v čase je úplně obyčejný kluk, který nemá nadpřirozené schopnosti, přesto se octne v roce 1924. Má nejnovější knížka, Ema a kouzelná kniha, je fantaskní příběh o dívce z jiného světa. Žádný recept na psaní knížek ale nemám.

Pro dospělé jste napsala knížku Kalvárie o dvou ženách, které se vyrovnávají se svojí odlišnou sexuální orientací. Setkala jste se při psaní s někým, kdo se s tímto problémem potýkal? A když jste se s ním setkala, byl s tím již vyrovnaný?

Bylo to velice závažné téma. Já jsem hledala pro knihu pro dospělé originální téma. O vztazích mezi mužem a ženou bylo napsáno spousty knih, a proto jsem se rozhodla psát o odlišné sexuální orientaci. Mám přítelkyně, které se s tím vyrovnávaly okolo jejich patnácti, šestnácti let. Dnes jsou to dospělé ženy a ne každá se s tím vyrovnala beze zbytku. Jejich osudy jsou zvláštní a některé z nich jsem právě použila ve své knížce. Zamíchala jsem prvky z vyprávění mých přítelkyň a fikce, ale i ostatních. Od začátku jsem dávala rukopis číst několika kamarádkám-lesbičkám, protože mne zajímalo, zda je můj příběh reálný, a poslouchala jsem jejich rady a připomínky. Nechtěla jsem napsat paskvil, za který mne tato skupina lidí odsoudí. Mám velkou radost, protože homosexuálové tuto knihu výborně přijali, dokonce i muži, ačkoli o žádném gayovi se v Kalvárii nepíše. Chodí mně báječné dopisy. K této knize měli výhrady muži heterosexuálové, protože toto téma je asi pořád ještě tabu. Společnost asi ještě není dost vyzrálá na to, aby každý přijal sexuální odlišnost jako fakt a nebouřil se proti tomu.

Knížka Kalvárie je svým tématem v Česku docela ojedinělá. Příliš spisovatelů o tématu menšinové sexuální orientace nepíše. Z jakého důvodu se tomuto tématu nevěnují? Je to tabu nebo strach z nedostatku čtenářů nebo ještě něco jiného?

Znám knížku Rok perel od Zuzany Brabcové. Je to lesbický příběh. Proč nepíše o homosexuálech více českých spisovatelů? Myslím si, že většina spisovatelů je heterosexuálně orientovaná a lépe se píše o tom, co člověk zažije. Psala jsem Kalvárii pečlivě. Homosexualita a problémy s ní spojené mě svého času fascinovaly.

Kdybyste si mohla vybrat jednu knížku, aby se zfilmovala, která by to byla?

Určitě Ema a kouzelná kniha. Přiznám se, že k ní v tuhle chvíli píši scénář a doufám, že se mi podaří „podstrčit“ ho nějakému producentovi.

Vaše dětské knížky vydává nakladatelství Albatros. Už vám někdy nějaký rukopis vrátili, nevydali nebo dali upravit?

Mám psaní jako koníčka – nepíši knížky do zásoby. Dopředu se s nakladatelem dohodnu, co chci napsat. Ještě se mi tedy nestalo, že by mi nějaký rukopis vrátili. Každý spisovatel dostane v nakladatelství redaktora, který mu opraví gramatické chyby a rediguje knížku. Redaktoři v nakladatelství mají vystudovanou češtinu a musí upozornit na různé nesrovnalosti v textu, takže každý spisovatel musí být srozuměn s tím, že mu někdo bude mluvit minimálně do gramatiky. Já mám v Albatrosu „svoji“ redaktorku Zuzku Kovaříkovou. Výborně se mi s ní pracuje.

Časopis Romano Voďori je určen žákům na druhém stupni základní školy. Jakou ze svých knížek byste jim doporučila?

Trilogii o problémovém Michalovi a Tereze – Borůvkové léto s Terezou, Terezománie a Princové nemyjou záchody. Není to žádný sladkobolný románek pro holky, ale docela drama. Nebo Česká služka aneb Byla jsem au-pair, což je můj vlastní příběh, kdy jsem se po Sametové revoluci v roce 1989 potýkala s francouzskými a belgickými dětmi. Je to taková sranda, zážitky s nevycválanými dětičkami, ale zároveň cestopis po Francii a Belgii. Když se ohlížím zpátky, zírám, co jsem všechno prováděla! Měla jsem kliku, že se mi nic nestalo. Chovala jsem se tam jako utržená ze řetězu… (smích).

Anna Kolářová
ZŠ Komenského, Horažďovice


téma čísla
Konec - Nový začátek
Rozhovor: Jan Musil V mžiku oka na ulici
Konec - Nový začátek