Z kočovníků vesničany

Již v dobách nejtvrdšího pronásledování Romů jsme svědky prvních pokusů o jejich usazení. Nejstarší doklady o tom máme z konce 17. století. Hrabě Dominik Ondřej Kounic tehdy povolal na své panství v Uherském Brodě rodinu romského kováře Štěpána Daniela. Důvodem nebylo to, že by nenašel ve svém okolí žádné kováře neromské, takové jistě také zaměstnával, ale romští kováři vyráběli výrobky, které ti neromští nedělali. Štěpán Daniel a jeho potomci ale mohli na panství Kouniců zůstat pouze pod podmínkou, že přeruší styky se svými příbuznými, přestanou mluvit romsky, odlišně se oblékat. Zkrátka se budou snažit, aby se co nejméně lišili od ostatních lidí v obci…

Tolerovaní Romové

Ke Kounicům se postupně přidávaly i další šlechtické rody, například Lichtenštejnové, kterým přítomnost Romů na svých panstvích nevadila. Také tito tolerovaní Romové se museli vzdát všeho romského, své romské identity, a podřídit se životnímu stylu většiny. Kdyby to neudělali, hrozilo jim, jak už jsme zmínili v minulém díle tohoto časopisu, vyhoštění ze země, tělesné tresty jako například uříznutí ucha nebo dokonce smrt. Pokud plnili vytyčené podmínky, vrchnost jim poskytovala ochranu, a nevztahovaly se na ně tudíž protiromská nařízení. Podle soupisu Romů z roku 1783, tedy ani ne sto let po příchodu Štěpána Daniela na panství Kouniců, žila na jižní Moravě usazeně zhruba stovka Romů (Nejčastějšími příjmeními Romů usazených na Moravě byla například: Daniel, Ištván, Holomek, Malík, Herák a další.). K usazování Romů dal podnět také panovník Josef II., syn Marie Terezie. V roce 1784 poskytl Romům zázemí na pozemcích zrušených církevních řádů. Jeho iniciativa ovšem nebyla moc úspěšná. Z původních dvaceti moravských a slezských obcí, kde nechal Romy usadit, zůstali Romové natrvalo žít pouze v pěti z nich.

Vznik romských osad

Sami ze své vlastní vůle se začali ve větším počtu Romové usazovat až od počátku 19. století. Život na cestách za obživou rozhodně nebyl nijak idylický. Kočování obnášelo neustálé nejistoty, problémy a ústrky ze strany majority. Je proto logické, že mnozí Romové toužili trvale se usídlit na jednom místě, a zajistit si tak pro sebe snesitelnější životní podmínky i lepší budoucnost pro své děti. Nebylo to ovšem nic tak snadného, jak by se nám dnes mohlo zdát. Obyvatelé obcí mezi sebou Romy nechtěli, proto jim odmítali přidělit domovskou příslušnost. Vyháněli je na místa, která byla dostatečně vzdálená od vlastní obce nebo na okraje vesnic a měst. Takto začaly vznikat romské osady, dnes bychom řekli ghetta. Romové zde žili izolováni od ostatních, často v dost nevyhovujících hygienických podmínkách. Získat bydlení přímo v obci mezi příslušníky většiny stálo Romy nesmírné úsilí, přesto se to některým z nich začalo postupně dařit. Své děti přihlásili do školy, a tak se i mezi Romy objevili jedinci s vyšším vzděláním, později také vysokoškoláci. Prvním z nich byl Tomáš Holomek, který vyrůstal v nuzné romské osadě, ale díky své píli a také díky podpoře rodičů a neromských učitelů dokázal vystudovat Karlovu Univerzitu a stal se z něj první romský právník u nás.

Situace v Čechách

Jak jsme naznačili výše, Romové se na našem území začali usazovat nejprve na úrodné jižní Moravě, kde k tomu měli nejlepší podmínky i vzhledem k toleranci ze strany vrchnosti. V Čechách byly podmínky pro usazování mnohem horší, proto zde Romové ještě dlouhou dobu kočovali. Ovšem kočujícím skupinám stále ztrpčovala život nejrůznější protiromská nařízení a snahy jejich pohyb co nejvíce omezit. Ke zhoršení vztahu společnosti k Romům dosti přispívala i média, která o Romech šířila řadu lží a polopravd. Např. o romském kanibalismu, tedy pojídání lidského masa, což se později ukázalo jako holý nesmysl. Protiromská politika vyvrcholila v roce 1927 vyhlášením Zákona o potulných Cikánech, který se nevztahoval výhradně na Romy, ale všeobecně na všechny lidi, kteří žili potulným způsobem života. Tento zákon však Romy výrazně diskriminoval. Místo občanských průkazů dostali Romové cikánské legitimace, vůdci kočovných skupin se museli prokazovat kočovnickými listy, zákon dokonce nařizoval odebírat neusazeným Romům děti. To vše bylo pouze předstupněm hrůz, které Romy čekaly za druhé světové války. O tom ale až v příštím čísle tohoto časopisu.

Kristýna Frydrýšková
autorka je romistka

Časová osa