Neznámý Kyrgyzstán

Chceš-li poznat sebe, poznej nejdříve druhé. Také proto se vždy dychtivě vypravuji do zemí dalekých i blízkých, které jsou pro mě na začátku neznámé a tajuplné. Během své poslední cesty v září 2009 jsem učila angličtinu děti v Kyrgyzstánu. Jaká je tato země a její lidé?

Kyrgyzstán je stát ve střední Asii, tiše usazený ve stínu obrovské Číny, kterému se kvůli hornatému povrchu přezdívá Švýcarsko střední Asie. Cesta do tohoto koutu světa o rozloze desíti Českých republik odpovídá dvacetinásobku vzdálenosti z jednoho konce naší republiky na druhý. Vysoké íránské hory a asijské stepi svižně překonává letadlo, které člověka přenese nejen v místě, ale zdánlivě i v čase. Stejně jako je vše nové pro člověka, který se unaven po letu nejistě vykolébá na neznámou půdu a poprvé nasaje vlahý místní vzduch, je na oplátku i on velkým překvapením pro místní obyvatele. Cizinec v Kyrgyzstánu představuje objekt lákající k prozkoumání.

V Kyrgyzstánu jsem žila a pracovala ve městě Karakol, na samém východě země v úctyhodné blízkosti jedněch z nejvyšších hor světa, pohoří Ťian-šanu. Navzdory své vzdálené poloze není Karakol nijak izolovaný od zbytku země a s hlavním městem Biškekem jej spojuje majestátní silnice protínající široká údolí, skalnaté masivy a vyprahlé stepi. Na jejím konci čeká na návštěvníka velká vesnice plná modrozelených perníkových chaloupek, která se chlubí vlastní univerzitou.

Vítejte v Karakolu

Mé první kroky po příjezdu směřovaly do hostitelské rodiny. Ve tváři maminky Kalipy prosvítaly rysy středoasijských národů a v obličeji mého kyrgyzského tatínka se odrážel celý jeho dlouhý život. Příchodem do rodiny jsem získala nového sourozence – dvanáctiletou Jelenu, se kterou jsme buď louskaly meruňková jadérka za poslechu rádia v besídce za domem, anebo se jedna druhou snažily obehrát v begamonu a špejlích. Život kyrgyzské rodiny má přítomnost znatelně zpestřila. Kdykoliv jsme se vypravily na nedělní trh a míjely sousedy a známé, vždy jsem se stala hrdinkou rozhovoru. Stejně tak, když k nám zavítala návštěva, byly mně u slavnostního stolu dovoleny věci, které bych za jiných okolností jako mladší člen domácnosti nesměla. A tak jsem byla pobízena jíst, pít a živě konverzovat s dospělými, zatímco Jelena a její sestřenka trpělivě vyčkávaly za dveřmi, aby se po odchodu návštěvy k večeři připojily.

V Kyrgyzstánu jsem si proto silně uvědomovala svou odlišnost. Oči, které na mě upřely pohled na letišti, mě od té doby provázely téměř na každém kroku. Jejich pohled nebyl zlý, naopak z nich koukala jedna velká zvědavost. Kamkoliv jsem se vrtla, tam byly i ony temné, smějící se, tiše pozorující, tesklivé pohledy, které však vždy náležely mně. Mé modré oči odpovídaly stejnou dávkou zvídavosti, radosti a ostražitosti. Ne nadarmo se říká, že oči jsou cestou do duše člověka. V Kyrgyzstánu jsem kráčela po cestě neznámé, kterou jsem teprve objevovala.

Americký sen pod Ťian-šanem

A začala jsem skokem po hlavě do vody. V den mého příchodu do dětského domova se na mě sesypalo tolik veselých očí koukajících z bezelstných obličejíků dětí, až má dušička halasně zaplesala. Evropan si našel cestu do Kyrgyzstánu, problesklo mně hlavou a chystala jsem se na audienci u dětí.

S pobavením jsem sledovala, jak mě téměř všechny děti automaticky přijaly za Američanku. Ze všech stran, koutů a rohů ke mně doléhaly dotazy, jaké máme v Americe domy, zdalipak stejné jako v Kyrgyzstánu. V hlase tázajícího se dítka pokaždé zaznívala nevyřčená naděje, že americké domy jsou přece jen krapet pěknější, větší a vyšší. „Taky máte v Americe takové domy jako u nás?“ Ptal se mě onehdy chlapeček s prstíkem namířeným na protilehlé paneláky. Odpověď, že podobné domy máme v Česku taky, většinou tázajícího na dlouho neuspokojila a za okamžik dodal, že auta jezdí v Americe určitě lepší.

Americký fenomén se však neomezoval pouze na dětský domov. Když jsem se jednou vracela od dětí a dle svého zvyku volila novou zajímavější cestu k domovu, zjistila jsem najednou, že své okolí nepoznávám. V duchu jsem proklínala touhu po změně, a jelikož se mně nechtělo bloudit dlouho městem pomalu se nořícím do černočerné tmy, oslovila jsem dvě kolemjdoucí děvčata. Ze začátku se nám dařilo dorozumívat se v ruštině, jakmile však děvčata prokoukla, že nejsem zdejší, rovněž se rozhodla oprášit svou angličtinu. A tak se na mě sesypala záplava dotazů podobných těm, kterým jsem čelila denně v domově s tím rozdílem, že jsme neustále směřovaly hlouběji do neznámých končin. Jelikož slečny působily odhodlaně pokračovat v našem rozhovoru a má nervozita úměrně tomu stoupala, prozradila jsem nakonec i své české telefonní číslo. Děvčata mně cestu neporadila a já dodnes čekám telefonát z Kyrgyzstánu.

Důvod mého bleskového poamerikanizování byl prostý. Jelikož Kyrgyzstán sdílí se Švýcarskem skutečně jen krásu přírody a jinak je zemí velmi chudou, vše cizí, co se jen trochu třpytí a leskne, je spojováno s ideálem Ameriky. I já jsem se v očích místních třpytila a leskla, nicméně po určité době se mně přece jen podařilo shodit ze sebe americké pozlátko a vydobýt si pověst Evropana bez lesku, který kde se vzal, tu se vzal na úpatí hor v Karakolu.

Kyrgyzská realita

Stejně jako v Americe není všechno tak dokonalé, jak si obyvatelé zbytku planety s oblibou představují, ani v Kyrgyzstánu se život s lidmi nemazlí. Mí kyrgyzští rodiče byli již v důchodovém věku, a přesto si pravidelně přivydělávali, aby byli schopni financovat vzdělání malé Jeleny. Za mého pobytu v Karakolu jí domlouvali hodiny angličtiny v soukromé jazykové škole a bylo znát, že jsou na to patřičně hrdí. Podobné doučování si děti z dětského domova mohly jen stěží dovolit. Na druhou stranu jsou kyrgyzské děti na naše poměry velmi dobře jazykově vybavené, neboť na školách se vyučuje střídavě v ruštině a kyrgyzštině a děti tyto jazyky ovládají jako svůj mateřský jazyk.

Zatímco základní a střední školy jsou v Kyrgyzstánu bezplatné, za vysokoškolská studia studenti platí. V domově jsem se setkala s chlapcem Pawlem, který již dávno odešel z domova na studia do Biškeku. Studia si financoval sám a na Americké univerzitě ve střední Asii získal skvělé jazykové znalosti, které mu otevřely bránu do světa. Pawel byl pro ostatní děti vzorem mladého člověka, který se úspěšně popral s nelehkým osudem. Přestože je velmi obtížné dostat se na podobnou výběrovou školu, nabízí Americká univerzita v Biškeku stipendia pro nadané studenty, a tak není vyloučeno, že se i další děti z karakolského domova v budoucnu na tuto vysokou školu dostanou. Píli totiž ani v Kyrgyzstánu překážky v cestě nestojí.

How are you, Aktylbek?

Se svou americkou pověstí, která se mně ještě i později čas od času přilepila na paty, jsem nabyla dojmu, že učit kyrgyzské motivované děti bude hračka. Děti v Kyrgyzstánu sice mají ve školách hodiny angličtiny, jejich úroveň je však slabá. A tak mnohdy zaznívala anglická slovíčka z úst dětí stejně, jako se píší s vysvětlením, že tak nás to učila paní učitelka.

Jak jsem tedy správně předpokládala, děti se velmi radovaly při představě, že se budou celý měsíc učit angličtinu. Myslím, že někde vzadu v jejich hlavičkách se pomalu rodila představa, že za měsíc angličtinu ovládnou a rozjedou se za oceán do Nového světa. Ještě teď vidím sedět malého Aktylbeka v lavici, jak zvedá ruku a ptá se: „A za měsíc se naučím anglicky?“ Vidím taky sebe, jak mu odpovídám: „Za měsíc zvládneš hodně, když budeš pravidelně chodit na hodiny angličtiny.“ Dodávám s přivřeným okem a vyšpulenými rty na znamení toho, že se jedná o neochvějnou pravdu. Aktylbek stahuje ruku a celý zbytek dne mě těší svou přítomností.

Po týdnu aktivního náboru a vyvěšování plakátů s výzvou „Hodiny angličtiny, světového jazyka!“ se má třída začala plnit. Ze začátku jsem si připadala jako v obecné škole, neboť v lavicích vedle sebe svorně seděli vykulení tříletí, nepozorní šestiletí, vysmátí desetiletí a otrávení patnáctiletí. V duchu jsem přemýšlela, jak to tenkrát učitelé zvládali, neměli snad nervy ulité ze železa? Nikoliv železem, ale důvtipem jsem si získávala náklonnost malých školáků. Nejvíce oblíbené se staly rozhovory, a tak jsme se při náhodně zinscenovaném potkání vesele představovali, nakupovali jsme, házeli míčem a ve chvílích největšího veselí mě děti spontánně popadaly za ruku a společně jsme vybíhali na zahradu. Od tohoto momentu jsem se začínala učit pro změnu já. Houpat se, točit se, házet, hrát, bít se – taková a jim podobná ruská slovíčka se zanedlouho stala nedílnou součástí mého nekonečně se rozšiřujícího slovníku.

Vzájemným učením, poznáváním a zkoumáním kyrgyzských očí, jejichž pohledy se stále častěji stávaly přátelskými, jsem v Kyrgyzstánu strávila celé září. Jak ze stromů začalo padat listí, které den ode dne hlasitěji šustilo pod mýma nohama a šeptalo: „Je čas se vrátit, dříve než první sníh pokryje zem a do Karakolu sestoupí mráz z hor,“ víc a víc se mi do hlavy vkrádala myšlenka, že se musím chystat na zpáteční cestu. Můj batoh se nafoukl a Karakol jsem opouštěla s náručí plnou dárků a přátelským požehnáním na cestu. Celou cestu domů jsem se v duchu spokojeně kolébala se svou nově nabytou kyrgyzskou zkušeností a sem tam na mě vykouklo stále stejně zvídavé kyrgyzské oko.

Hana Formanková
dobrovolnice INEX – SDA v roce 2009 v Kyrgystánu