Ptejte se Belén Molinuevo na otazníky kolem homosexuality a transsexuality

Zpočátku bych uvedla, že situaci mezi Romy detailně neznám. Budu tedy hovořit obecně o homosexualitě a transsexualitě u menšin. Existují společnosti, které jsou založené na genderové opozici muže a ženy. Proto homosexualitu neschvalují a nerozumí jí, protože není z jejich pohledu možná – překračuje tyto vymezené hranice. Čest rodiny závisí právě na sexuálním chování – prokázání svého mužství, u žen jejich počestnosti. Z tohoto důvody členy komunity, kteří se odlišují, odmítají. Zapuzení homosexuálů u Romů je proto velmi časté, případně romští homosexuálové proti své vůli naplní rodinou očekávaný model – ožení se a mají potomky, aby exkomunikaci (zavržení komunitou) předešli. Ale i u Romů, stejně jako v celé společnosti, dochází k řadě společenských změn a i zde je homosexualita stále více přijímána. Doporučila bych vám rozhovor se španělským antropologem Davidem Bernou, který se tímto tématem u Romů zabývá. V minulém roce ho otisl časopis Romano voďi. Najdete ho ZDE.

Na tuto první otázku vždycky odpovídám: Nemusíte být velryba, abyste pracovali pro Greenpeace. Je to záležitost lidských práv. Pro mě navíc toto téma není jen práce. Homosexuálové a transsexuálové jsou také můj osobní život. Mám mezi nimi spoustu přátel a kolegů. Takže abych odpověděla: Ano, jsem heterosexuál. Na druhou otázku bych odpověděla následovně. Homosexualitu si nevybíráme, ta se prostě přirozeně stane. Samozřejmě se s ní setkáváme napříč různými společenskými vrstvami, kulturami a náboženstvími. Není také záležitostí politických názorů. Politické ideologie jsou spíše záležitostí vzdělání a zázemí. Proto se s homosexuály můžeme setkat i mezi různými politickými proudy. Tedy i pro někoho možná paradoxně mezi neonacisty. Někteří lidé tento paradox nevidí, a proto se klidně ke stranám vyčleňující homosexuály přidávají. Jiní sami sobě a okolí ohledně své orientace lžou a pro strach ostatní homosexuály (a jiné menšiny) pronásledují. Tomu se říká „internal regection“. Z historie můžeme připomenout například Adolfa Hitlera, který je na základě některých důkazů z homosexuality podezříván (našly se například jeho milostné dopisy).

Na úvod této odpovědi bych zdůraznila, že homosexualita je naprosto normální jev, který prostupuje společnost od nepaměti. Byli jsme vychovaní tak, abychom rozlišovali mezi dobrým a špatným. Homosexualita byla často zařazovaná do škatulky špatného a nepřípustného chování. Proto se často člověk po objevení své vlastní homosexuality začne vnitřně nenávidět a neví kudy kam. Považuje sám sebe na základě toho, co ho naučila společnost, za špatného. To ale musí přestát. Proto je nejdůležitější podpora rodiny a přátel. Pokud se takové podpory u nejbližších nedostane, je důležité, aby našel prostředí, kde je homosexualita více viditelná, kde je normální a běžná. Jsou to například toleratní a otevření přátelé nebo neziskové organizace pomáhající lidem s odlišnou sexuální organizací. To je jedna z cest, jak se se svou orientací vypořádat. Závěrem byh řekla, že normalita a viditelnost některých jevů nutí společnost ke změnám, k akceptování. Čím více bude homosexualita viditelná, tím více bude společnost otevřená. Strach je vždy horší než sama realita. jakákoliv vaše orientace je, stále můžete žít plný a radostný život. Na to nikdy nezapomínejte.

I přesto, že se situace ve Španělsku pomalu mění (od roku 2006 platí zákon umožňující bezplatnou operaci pohlaví – tzn. transsexuálové mají oficiálně podporu státu) jsou transsexuálové jednou z nejvíce odmítaných a vyčleňovaných skupin společnosti. Z důvodu jejich vyčleňování mají často nedokončené studium a musí často pod tlakem rodiny opustit venkov, odkud pocházejí, aby našli tolerantnější prostředení ve větších městech. Vzhledem k nízké kvalifikaci a diskriminaci ze strany okolí (málokdo dobrovolně transsexuála zaměstná) je pro ně potom jediným možných způsobem obživy prostituce. I přesto, že nemáme přesná data, odhaduje se, že se přes 85 procent transsexuálních žen ve Španělsku živí právě prostitucí. Je to záležitost nutnosti, ne zábavy a vlastní volby. Ale jak jsem řekla v úvodu, situace se stále mění a obejvuje se více případů, kdy se transsexuálům dostává podpora rodiny a přátel. Stejně tak stále více transsexuálů zastává běžná pracovní místa.

Pro více informací si přečtěte článek Lukáše Houdka, který vyšel v minulém roce v týdeníku Respekt.