Kam s nimi? (O životě odpadků u našich i vzdálených sousedů)

09.11.2011

Šnek obývá ulitu a je doma v přírodě, liška žije v noře a je doma v přírodě, člověk bydlí v lidském příbytku a stejně tak je doma v přírodě. Šnek ani liška z toho příliš moudří nejsou – a bodejť by byli! Ovšem ani člověk moudrý, tedy homo sapiens, není často natolik rozumný, aby považoval přírodu za svůj přirozený domov. Příliš často má za to, že poklizením na svém vlastním dvorku končí jeho péče o prostředí, ve kterém žije.

Původem řecké slovo ekologie pochází ze slov oikos – prostředí, dům, domácnost a slova logos – věda. Jejich složením vznikla nejen na papíře, ale také v praktickém životě biologická věda zabývající se vztahem organismů a jejich prostředí. Její zrod se datuje od roku 1869. Celých 200 tisíc let přizpůsobování se vnějšímu prostředí tak trvalo člověku moudrému, než obrátil svou pozornost zpět k přírodě.

Na základě této hodnotové proměny se mohl vyvinout rovněž další význam slova – ekologický, a sice šetrný k životnímu prostředí. Přesto ani dnes není tento postoj k okolnímu světu samozřejmostí. Je paradoxem, že právě člověk jako organismus na nejvyšším stupni svého vývoje stále plně nedoceňuje význam prostředí, ze kterého vzešel a bez kterého by byl jeho život nemyslitelný. A to je pro takovou roli vybaven nejlépe ze všech živočichů, rozumem.

Postoj některých lidí mně právě proto nejde na rozum a opakovaně se o tom přesvědčuji na svých cestách, během kterých ráda srovnávám. Zkušeností, která mě velmi ovlivnila a se kterou jsem později často srovnávala, byl několikaměsíční studijní pobyt v Německu.

Sooo nicht! Tak neee!

První věcí, která mě zaujala coby studenta Erasmu po příjezdu do německého Magdeburgu, byla cedulka na studentské koleji. Vévodil jí nápis „Tak neee!“ na obrázku s popelnicemi, kolem nichž se válely nepotřebné kousky domácí výbavy jako pračka, lampa, rádio a další artikly, jimiž by se pro změnu mohlo pyšnit lecjaké vetešnictví. Lístek tvrdého kartonu s otáčivým ciferníkem s rozličnými druhy odpadků namísto čísel, ke kterým bylo nutné „vytočit“ popelnici správné barvy namalovanou na neotáčivé části, byl jednou z prvních věcí, která mě po příjezdu do sousedního Německa na delší dobu zaměstnala. Když jsem pak kroutila ciferníkem hned po směru a hned zase proti směru hodinových ručiček a snažila se dát dohromady správné dvojice, začala jsem se v duchu hrozit brzkého nákupu. Na chvíli jsem dokonce vážně zapochybovala o své schopnosti správně roztřídit odpadky.

V mém malém kolejním pokoji se po nějaké době začaly hromadit pečlivě popsané tašky na plasty, kartony, papír, sklo, nebezpečný odpad, biologický odpad a samozřejmě ten směsný. Ve velmi čistém Německu jsem tak paradoxně spolubydlela s odpadky a z prostorových důvodů jsem začala oceňovat, že mi nebyla přidělena opravdová spolubydlící. Po chvíli hravého výcviku a točení na ciferníku jsem si zvykla na skutečnost, že znečištěný papír a papírový kapesník do modré popelnice nepatří, že k biologickému odpadu nelze přihodit kosti od kuřete, nebo že obaly od studenty tolik konzumované instantní polévky není radno házet do plastů.

V Německu jsem byla poprvé důkladněji uvedena do záludného světa třídění, který byl tehdy v Česku v plenkách. Barevné spektrum našich a německých popelnic se holt lišilo. Ale lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše. Již brzy jsem se totiž měla seznámit s místem na planetě, kde pro změnu žádné popelnicové barevné spektrum neznají a kde se hledání odpadkového koše proměňuje v nutnou volnočasovou aktivitu.

Nechejme to na sobotu

V Kyrgyzstánu, v postsovětské zemi rozkládající se pod vysokým Ťian-šanem, jsem došla k druhému srovnání. Zatímco se v západní Evropě nejen děti na základních školách cvičí ve třídění odpadu, v jiných zemích může být ekologickým úspěchem samotné vyhazování odpadků do nádob k tomu určených.

Během svého měsíčního pracovního pobytu v této přírodními skvosty oplývající středoasijské zemi jsem hodnou část prvního týdne strávila mapováním terénu a pátráním po odpadkových koších na trase z domu do práce. Ty byly v Kyrgyzstánu skutečnou vzácností, která se zjevila pouze vytrvalým jedincům, nebo naopak nevědomým náhodným chodcům. Kdykoliv jsem něco dojídala, dopíjela, „dorozbalovala“ a „dopoužívala“, pěchovala jsem odpadky do postranních kapes svého batohu, schraňovala je a při důkladně naplánované cestě kolem odpadkového koše je s velkou radostí a notnou dávkou zadostiučinění vysypávala.

Trpkou ránu zasadila mé sběratelské vášni teprve událost z rodinného výletu, který pro mě uspořádala má kyrgyzská rodina. Když jsme v parném počasí směřovali do hor a osvěžovali se v autě pojídáním nanuků, nenapadlo mou kyrgyzskou maminku nic jiného než srolovat okénko, vysunout ručku, upustit obal od nanuku a nechat jej odvanout do dáli. Jako dáma, která v krajkové rukavičce upouští za jízdy bílý kapesník, problesklo mi hlavou, než jsem si uvědomila, že onen ladně se třepotající motýl byl celý z plastu.

Během svých cest jsem vypozorovala, že každé společenství lidí nachází vlastní způsoby řešení problémů, a ne jinak tomu bylo v Kyrgyzstánu. Každou sobotu brázdí kyrgyzské ulice děti s košťaty a metlami a v rámci sobotního vyučování osvobozují zanesené město od odpadků, které přinesl předcházející týden. V pondělí se totiž odhazuje „zvesela“ dál.

Vnitřní versus vnější domácnost

Na svých cestách jsem viděla, že příbytky lidí jsou nehledě na danou kulturu a cenu domácího vybavení vždy upravené a čisté. Potřeba mít „své“ čisté je jaksi společná většině lidských tvorů. Ovšem zásadní rozdíl panuje ve snaze uchovávat čistou rovněž onu domácnost vnější, tedy přírodu. Tato potřeba musí být vypěstována a závisí tedy na výchově.

V téměř každém městě a vesnici v Česku existují popelnice na plasty, sklo a papír, horší je situace s bioodpadem, kterému se zatím nedostává popelnic. Domnívám se, že v Česku nežije mnoho lidí, kteří by trousili svůj odpad kolem sebe. Občas ovšem i milovníci přírody natropí nevědomky či v dobrém úmyslu více škody než užitku. Tak třeba takový „nevinný“ papírový kapesník. Turisti ho s oblibou používají při vykonávání potřeby během pochodu v horách nebo na procházce v lese. Nevědí ale, že ho příroda rozloží za více než sto let.

Možná by se všichni ti, kteří ve chvílích volna míří do přírody právě proto, že je taková, jaká je, mohli zamyslet nad tím, zdali není lepší utrhnout v rozhodujícím okamžiku okolo rostoucí lopuch – byť nemusí být nutně s beruškou, jako to známe z chronicky známého českého filmu. Ať už vnitřní nebo vnější, jedná se totiž stále o naši domácnost a její kvalita určuje kvalitu našeho života.

Je tomu teprve 150 let od vzniku ekologie a tedy od okamžiku, kdy člověk začal přemýšlet o svém zpětném působení na přírodu. Toto číslo působí při srovnání s předchozími 200 tisíci lety, během kterých člověk z přírody pouze bral, zanedbatelně. Skromných 150 let tak dává naději, že třídění odpadu a zodpovědný přístup k přírodě budou jednoho dne stejně samozřejmou věcí jako disciplinované smýčení vnitřní domácnosti a zametání před svým vlastním prahem. Stojí ale za to všímat si také toho, co je za ním.

Hana Formanková


téma čísla
Konec - Nový začátek
Rozhovor: Jan Musil V mžiku oka na ulici
Konec - Nový začátek