Cesta Performance

18.01.2012

Dvojice umělkyň – Darina Alster a Veronika Slámová – se letos v srpnu rozhodla vydat na čtrnáctidenní pouť, která byla zároveň veřejným představením pro ty, jež na své neobvyklé cestě potkávala. Není to poprvé, co do veřejných míst přinesla tento druh umělecké činnosti. Ptáte se proč? Chce, aby umění porozuměli i lidé, kteří se o něj jinak příliš nezajímají, tedy ti, již například nechodí každou neděli do galerií. A jak umělkyně dodávají, v současném umění jim i schází názor a věrohodnost.

Společnou poutí vykonaly ve snaze vytvořit umělecké dílo – jako situaci performance (tedy takové veřejné představení) odehrávající se v reálném čase. Jejich společná cesta českou krajinou vytvořila příběh, kterým se tyto dvě ženy pokoušely přehodnotit odpovědi na základní otázky života a smrti, překonat vlastní hranice, ovládnout strach, intenzivněji prožívat přítomnost, hledat původní způsob života ve spojení s přírodou.

Putování Dariny a Veroniky trvalo čtrnáct dní. Vše, co potřebovaly, táhly ve speciálně upravené kárce, kterou průběžně pomalovaly výjevy z jejich společné cesty. Vozík se tak stal jakýmsi kresleným deníkem. Jako právoplatný partner dostala kárka během cesty jméno Enkidu. To pochází z Eposu o Gilgamešovi – v něm byl Enkidu věrným polozvířecím společníkem krále Gilgameše. Doprovázel ho při jeho putování, během něhož přemýšlel nad významnými momenty lidského života – smutkem, smrtí, bolestí, radostí, láskou a štěstím.

Na cestu se umělkyně vydaly bez peněz, telefonu, dokladů. Spaly v lese, zavěšené v sítích přikrytých stanovinou. Ve vozíku si vezly jen pár základních potravin jako chléb a rýži. Během dne pojídaly převážně švestky a ostružiny. Po večerech si pak na ohni opékaly bedly a růžovky. Směr jejich cesty určovala náhodná setkání s nejrůznějšími lidmi, přízeň či nepřízeň počasí, zdravotní stav a pohostinnost krajiny.

Zápisky z deníku

Vyšly jsme 1. srpna v šest hodin ráno z Václavského náměstí v Praze směrem na jih podél řeky. Počasí nebylo úplně příznivé, střídavě oblačno až deštivo, občas prudce zazářilo slunce. Ve vozíku jsme měly kromě jídla, spacích a hygienických potřeb také celou řadu ručně vyrobených kostýmů. Nic jiného na sebe jsme neměly. Veronika během cesty ztvárňovala celou řadu postav a čile vstupovala do dialogu s lidmi, které jsme cestou náhodně potkávaly. Jednou byla Pávem, jindy Šamankou, Gejšou, Kočkou, Harmonikářkou nebo Tulačkou. Já, schvácena chřipkou, jsem tvořila tichý protipól v roli Poustevnice, Madonny, Kněžky, Vrabce a Věštkyně.

Každý den jsme se koupaly v řece. Nezbytným úkolem bylo získání pitné vody od lidí. Reakce kolemjdoucích nebo vesničanů byly různé. Někteří si mysleli, že jsme prostitutky, další nás měli za Indiánky, mnozí soudili, že jsme špinavé bezdomovkyně, jiní se zase sázeli, že z našeho vozíku, který měli za mrazicí box, vytáhneme zmrzlinu nebo pivo. Naše kostýmy vyvolávaly v lidech všelijaké představy o našem původu. Pouhým průchodem vesnicí jsme se stávaly středem pozornosti. Někteří lidé nám odmítali darovat vodu, proto jsme později začaly vodu vyměňovat za hřiby a bedly velikých rozměrů, které jsme nacházely v lese. Většinou jsme ale měly štěstí a setkaly se s hodnými lidmi.

Jídla bylo všude dost. Srpen je měsícem, kdy příroda vydává své plody. Chutná potrava rostla na stromech, na polích i v lese. Učily jsme se improvizovat, žít v přítomnosti, v soustředění, radovat se z maličkostí a zahřívat se smíchem. Smích byl náš oheň, krajina náš přítel, vítr společník. Každý večer jsme si u ohýnku povídaly a pozorovaly oblohu. Kontakt s civilizací v podobě mobilu nebo internetu nám vůbec nechyběl. Brzy jsme zapomněly i na existenci tabáku, alkoholu a peněz.

Stav, ve kterém jsme se nacházely, byl permanentní performancí. Když jsme se nudily, začaly jsme si navzájem z kostýmů ustřihovat kusy a umisťovat je na kostým té druhé. Vzájemně jsme se ovlivňovaly a rozuměly si až téměř telepaticky, bez použití slov. Jednotlivé performance jsme zachycovaly na analogový foťák a videozáznam.

Poslední noc a den nás zastihl silný úplněk na soukromé pláži poblíž Milína, vesnice, kde žijí samí důchodci. Původní trempská osada, kde starousedlíci zestárli a mladí občas přivezou ukázat vnoučata. Do Milína jsme se dostaly náhodou díky další vlně mojí chřipky. Zatímco jsem zavěšena v síti odpočívala a pozorovala vodní hladinu, Veronika se v roli Gejši spřátelila s dvaaosmdesá­tiletým důchodcem Karlem. Společná večeře s Gejšou byla Karlovým snem, v jehož splnění už nedoufal. Ostatní vesničané k nám ale chovali spíše odpor a postupně nás z pláže vykázali.

Naši cestu zakončil úplněk nad Vltavou a automobil Veroničina přítele Daniela, který pro nás na Karlovu výzvu přijel a odvezl nás v pořádku zpět do Prahy.

Darina Alster
multimediální umělkyně


téma čísla
Konec - Nový začátek
Rozhovor: Jan Musil V mžiku oka na ulici
Konec - Nový začátek