Kočovné skupiny Romů na našem území

22.02.2012

Jak z předchozích čísel časopisu víme, neměli to Romové po příchodu do Evropy vůbec lehké. Přestože politika států a církve vedla k jejich vyhánění a pronásledování, začali se postupně Romové usazovat napříč celou Evropu.

Život na cestách nebyl vůbec idylický, některé skupiny Romů však tento tradiční způsob života udržovali jednak proto, že takový pohyb vyžadovala jejich profese, jednak proto, že jim bylo usazení znemožňováno jejich okolím. V druhé polovině 20. století však došlo k zákazu kočování, který zásadně změnil život některých romských skupin. Kočování bylo totiž v době komunistického Československa vnímáno jako zdroj nekontrolovatelné kriminality a později jako prvek mařící státem řízenou politiku asimilace. Jelikož Romové netvoří jednolité společenství, ale dělí se na řadu skupin a podskupin, seznamme se nyní v krátkosti se skupinami Romů, které u nás dříve kočovali.

Kočovníci v Čechách

Většina Romů v Čechách a na Moravě patřila ke skupině tzv. českých Romů. Jednalo se převážně o usazené moravské Romy a kočovné české Romy. Typická příjmení Romů kočujících v Čechách bylo např. Růžička, Serynek, Vrba, Janeček, Chadraba, Petržilka, Čermák a další.

Čeští Romové až do druhé světové války na našem území kočovali. Důvodem jejich pohybu byla pravděpodobně nepřízeň místních úřadů a hlavně charakter jejich obživy, který takový způsob života vyžadoval. Tito Romové kočovali po určitém teritoriu, kde nabízeli své řemeslnické a obchodnické služby, zábavní či artistické produkce. Mezi nejčastěji provozovaná řemesla patřilo brusičství, opravy deštníků, čištění peří, podomní prodej, koňské handlířství nebo sběr odpadových surovin. Provozování zábavních a artistických atrakcí, jako byly cirkusy a střelnice, vedlo k propojení romských rodin např. s rodinou zakladatele českého loutkářství Matěje Kopeckého či cirkusovou rodinou Berouskových, tedy s rody světskými. Někteří z nich měli pravděpodobně také velmi blízko k další skupině Romů, která na našem území kočovala, a to k tzv. Sintům (němečtí Romové), později je spojovaly i rodové vazby.

Značná část českých Romů kočovala téměř po celý rok, jen na zimní období se uchylovali patrně do svých domovů a sídlišť. Přesněji se tedy jednalo o polokočovné skupiny.

Romové putovali v různých typech vozů. Někteří vlastnili zdobené obytné maringotky, jiní jen povozy s plachtami a ti nejchudší chodili pěšky. Druhou světovou válku však přežila jen velmi malá část těchto Romů, většina z nich byla zavražděna v koncentračních táborech.

Sintové v pohraničí

Sintové – takzvaní němečtí Romové – se v období mezi světovými válkami pohybovali především v německy mluvících oblastech česko-německého a česko-rakouského pohraničí. Mezi typická příjmení Sintů v českých zemích patří například Hauer, Richter, Winter, Bamberger, Klimt, Lagryn, Reinhardt atd. Mezi zdroje obživy těchto Romů patřil zejména podomní prodej, kdy nabízeli především galanterii, látky nebo záclony. Dále provozovali různé služby, mezi kterými převažovalo brusičství včetně hudební a zábavní produkce. Po druhé světové válce genocidu přeživší Sintové odešli do Německa. Ti, kteří zůstali, byli přinuceni v období komunismu k usazení. Dnes žije v ČR patrně jen několik sintských rodin, převážně ve velkých městech, které bývají v kontaktu s příbuznými v Německu, kde jich také, vedle Francie a Itálie, žije nejvíce.

Příchod olašských Romů

V 2. polovině 19. století k nám začali přicházet takzvaní olaští Romové z oblastí dnešního Rumunska, kde Romové nabyli úplné právní svobody až v roce 1864. Do té doby žili v otroctví tamní šlechty a církve. Přišli tedy z jiného sociokulturního prostředí a od předchozích dvou skupin se výrazně odlišovali. Jejich romština je značně ovlivněna rumunštinou a pro ostatní skupiny Romů více či méně nesrozumitelná. Olašští Romové se dále dělí na mnoho podskupin a rodů. Na našem území se pohybovaly zpravidla jen dvě podskupiny: lovárové – konští handlíři – a kalderaši – kotláři. Vedle těchto profesí se ale věnovali také podomnímu prodeji či věštění z ruky či karet. Při kočování mezi sebou příbuzné rody komunikovaly pomocí rozličných znamení, která nechávaly jako vzkaz u cest, vesnic či rozcestí. Zákaz kočování z roku 1958 donutil olašské Romy změnit způsob obživy, a jelikož tato skupina vždy nahlížela na klasickou fyzickou práci jako na znamení neúspěchu, začala se věnovat různým druhům obchodování a překupnictví.

Přestože byla hudba důležitou součástí tradičního života olašských Romů, neživili se její produkcí. Byla jen jejich potěšením. Nepoužívali klasické nástroje, ale pouze svůj hlas, hru na tělo a nástroje z domácnosti (lžičky, konve na mléko).

Olašské komunity zůstávají dodnes většinou více uzavřené vůči okolí, díky čemuž dokázaly více čelit asimilačním tendencím komunistického režimu a uchovaly si tak ve větší míře své zvyky a normy.

V příštím čísle se seznámíme se skupinami Romů, které žijí na území bývalého Československa usazeným způsobem života.

Iva Hlaváčková
autorka je romistka


téma čísla
Konec - Nový začátek
Rozhovor: Jan Musil V mžiku oka na ulici
Konec - Nový začátek