Máte jen dvě cesty – fňukat, nebo dokázat, že na to máte!

06.12.2010

Někdo si myslí, že rozhodnout v osmnácti o svém budoucím povolání je příliš brzy, a někdo už si je jím jistý od osmi. Tak to prostě v životě chodí…

Já chtěla být novinářkou od svých patnácti let, čeština i literatura a média mi byly blízké od dětství. Od okamžiku, kdy jsem se naučila číst, jsem hltala knížky po kvantech. Vzpomínám si na probděné noci s baterkou pod dekou, aby nikdo nevěděl, že místo spaní ještě listuji oblíbeným titulem. Za týden mi v době od mých deseti do sedmnácti zhruba prošly pod rukama minimálně tři, čtyři knížky. Já ten virtuální svět milovala! To až pak převážila realita a první novinářské pokusy o její zachycení. Předtím mě lákaly víc literární povídky než precizní komentáře nebo fejetony.

Všechno se to změnilo s příchodem revoluce v 89. roce. Vlastně ještě o dva roky dřív. Bylo mi šestnáct a jako studentku druhého ročníku brněnského gymnázia mě nepustili na odpolední diskotéku. „Vaši lidi tady dělají bordel!“ pravil mi hodně potetovaný třicátník, který k těm obrázkům sotva přišel v tetovacím salónu. Ne že bych se do té doby nesetkala s nějakým odmítnutím vstupu, ale tentokrát to bylo přímo mířeno na mě a poprvé jsem musela sama čelit tomu, jak zareaguju. No, jak asi může naiva v dospívání reagovat? Naivně! Napsala jsem, hlupačka, stížnost adresovanou prezidentské kanceláři … přímo do rukou tehdejšího prezidenta soudruha Gustava Husáka! Nedokážete si představit, protože vy jste naštěstí komunismus nezažili, co se dělo a jak to skončilo! Sociální pracovnice pověřené Ústředním výborem KSČM chodily po domě a sousedů se vyptávaly, zda nás rodiče posílají do školy a nakonec přišly i do školy. Ředitel gymnázia, velký komunista, na mě křičel, který disident mi to diktoval. A pak přišel Listopad 89 a já začala vydávat své první cyklostylované noviny a dělat první rozhovory a vydávat první články. A to rozhodlo o tom, že změním přihlášku a místo studia práva zkusím přece jen žurnalistiku v Praze na Karlově Univerzitě!

Víte, já chtěla být vlastně ještě učitelkou, ale to mi bylo deset a brzy mě to přešlo. K práci s dětmi musí mít člověk patřičnou kreativitu a tu myslím i mám, ale trpělivost, ta mi schází! A dnes jsem šťastná, myslím, že práce v rádiu, televizi, novinách je přesně pro mě.

Závěrem bych vám o sobě chtěla prozradit jednu věc … Víte, když vám něco nejde, nebo se vám někdo posmívá, cítíte se sami, možná i ustrkováni, máte jen dvě cesty – poddat se tomu a litovat se, nebo se tomu postavit a bojovat s tím, třeba tak, že se budete chovat lépe než ti, co se vám posmívají či vás podceňují. Třeba právě tím, že si splníte svůj sen, budete tím, čím chcete být, navzdory všemu a všem! Já už od dětství volila druhou cestu! Nechci svůj život prožít fňukáním a sebelítostí! Každý z nás má tuhle volbu, i vy. Já vám moc, moc přeji, abyste se k ní propracovali – záleží to jen na vás! Držím vám palce!

Jarmila Balážová
novinářka a moderátorka

Jarmila Balážová je novinářka a moderátorka. Uváděla například populární televizní talkshow „Áčko“, v České televizi potom pořad „Rozhovory Jarmily Balážové“. Několik let byla dramaturgyní dětského diskusního pořadu Tykadlo. V Českém rozhlase 6 moderuje pořad Zaostřeno na lidská práva. V roce 2008 získala za svou práci novinářskou cenou Karla Havlíčka Borovského.


téma čísla
Konec - Nový začátek
Rozhovor: Jan Musil V mžiku oka na ulici
Konec - Nový začátek