Osudy Romů za druhé světové války
08.02.2011Jaký byl přístup k Romům v předválečném Československu, jsme nastínili již v minulém čísle Voďori. Od roku 1927, kdy byl vyhlášen Zákon o potulných Cikánech, se vztah většinové společnosti k Romům nadále zhoršoval. Poté, co se v Německu dostali k moci nacisté v čele s Adolfem Hitlerem, nastaly v této zemi i ve všech státech, které si Německo postupně podmanilo, zlé časy nejen Židům, ale také všem, kteří se vymykali „árijskému“ ideálu, tedy i Romům. Do Čech začaly před nacisty prchat větší skupiny Romů a s jejich počtem rostla i nelibost majority vůči nim. Veřejnost se snažila podnítit zavedení podobných protiromských opatření, jaká platila v Německu. K jejich realizaci ovšem došlo až poté, co němečtí nacisté v březnu 1939 obsadili naši zemi a vyhlásili zde Protektorát Čechy a Morava. Ze Slovenska se stal samostatný stát, který se za příslib určité ochrany podřídil Německu.
V kárných pracovních táborech končila řada Romů
V listopadu 1939 byl v protektorátu vyhlášen zákaz kočování. Usadit se ale nebylo jednoduché. Obce sice měly nařízeno, aby vytvořily podmínky pro usazení Romů, všemožně se ale snažily, aby k němu na jejich území nedošlo. Pro osoby, které nadále kočovaly a podle dobových představ se tedy „štítily práce“, byly otevřeny kárné pracovní tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Ty byly určeny pro dospělé muže, kteří nebyli schopní prokázat zdroj své obživy nebo porušovali zákaz kočovaní. Romové tvořili pouze určitou část z nich. Provinilci si zde odpykávali trest tvrdou prací při stavbě silnic.
Počátek konce
V březnu 1942 bylo vydáno nařízení o preventivním potírání zločinnosti, podle kterého mohli být lidé, jejichž chování natolik vybočovalo, že se jimi společnost cítila být ohrožena, označeni za tzv. asociály a preventivně uvězněni, aniž spáchali nějaký kriminální čin. Záminkou pro zatčení mohl být pouhý fakt, že byli přistiženi mimo své úředně uznané bydliště. Mezi asociály byli zařazováni také Romové. Politika vůči Romům se nadále vyostřovala. V létě 1942 vydala protektorátní policie výnos o potírání cikánského zlořádu, tedy opatření zaměřené již výhradně na Romy. Byl proveden soupis všech Romů a rovněž romských míšenců. Nebral se při tom ohled na způsob života, zda dotyční kočují nebo žijí usedle, nakolik jsou začleněni do většinové společnosti. Rozhodující byl etnický původ. Napočteno bylo zhruba šest a půl tisíce Romů a romských míšenců. Všem odňali občanské průkazy a místo nich dostali cikánské legitimace jako doklad o tom, že nejsou rovnoprávní občané jako ostatní. Tato evidence svědčila o záměru nacistů docílit „konečného řešení“, tedy totálního vyhlazení všech Romů.
Cikánské tábory – galeje, hlad a smrt
V té době se kárné pracovní tábory v Letech a v Hodoníně (později nazývané jako sběrné) změnily na tzv. cikánské tábory a začaly sloužit ke shromažďování romských rodin, které byly považovány za více problémové. Jejich vězni už tedy nebyli pouze dospělí muži, ale celé rodiny včetně nejmenších dětí. Na chod tábora dohlíželi čeští dozorci, kteří se k Romům chovali velmi krutě a hrubě. Uvěznění žili ve velice nevyhovujících podmínkách, protože v obou táborech byla překročena ubytovací kapacita, nebyly zde řádné hygienické podmínky, apod. Muži, ženy a děti byli ubytováni odděleně, takže matky nemohly být se svými dětmi, manželé se svými manželkami. Všichni včetně dětí museli velmi tvrdě pracovat v kamenolomech, v lese nebo na stavbě silnic, vězni pro nedostatek jídla trpěli podvýživou, navíc někteří dozorci si ještě z toho mála potravin zabavovali část pro sebe. Otřesné ubytovací podmínky a nedostatek hygieny zavinily propuknutí epidemie břišního a ještě nebezpečnějšího skvrnitého tyfu. Veliké množství Romů tak i proto pobyt v cikánském táboře nepřežilo.
Osvětim – konečná stanice většiny českých a moravských Romů
Protiromská nařízení byla završena v prosinci 1942 rozhodnutím o převozu Romů a romských míšenců do koncentračního tábora Osvětim-Březinka v Polsku. Tyto transporty probíhaly až do léta 1944 a týkaly se jak Romů uvězněných v cikánských táborech, tak Romů, kteří do té doby zůstávali na svobodě. Do Osvětimi byla poslána naprostá většina českých a moravských Romů, tedy více než 5 500 osob. Do koncentračního tábora putovali v nákladních vlacích, celou cestu bez vody a jídla. V Osvětimi byl pro Romy vyhrazen speciální „cikánský tábor“. Zde byli nuceni žít v otřesných, nelidských podmínkách, těžce pracovat, každodenní realitu dokresloval neustálý hlad, nemoci, kruté a bezlítostné zacházení coby s lidmi druhé kategorie. V dřevěných barákách bylo namačkáno až třikrát víc lidí, než pro kolik byly navrženy. Na palandách se tísnilo někdy až patnáct lidí. Své oběti si i mezi Romy vybíral doktor Mengele, který podroboval osvětimské vězně zrůdným pokusům. Krutost jeho počínání dokazuje fakt, že se zaměřoval hlavně na malé děti, těhotné ženy a dvojčata.
Část práceschopných Romů byla z Osvětimi převezena do dalších koncentračních táborů. Zbytek našel svou smrt v plynové komoře. Přesný počet osvětimských obětí není znám. Odhaduje se na milión až milión a půl lidských životů, z toho bylo téměř 20 000 Romů z celé Evropy. Z českých a moravských Romů se domů vrátilo pouze asi 500 lidí, což znamená, že tato romská skupina byla jako celek téměř zlikvidována, a je tedy možné v tomto případě mluvit o genocidě neboli vyvraždění určité etnické skupiny.
Drama na Slovensku
Slovenští Romové byli vyhlazení ušetřeni, i oni ale museli za války vytrpět mnohá příkoří. Slovensko v té době tvořilo samostatný stát, proto zde neplatila stejná nařízení jako na územích plně ovládaných Německem. Přesto i zde byli Romové vystaveni silné diskriminaci. Museli si přestěhovat své osady z dosahu veřejných cest na odlehlá místa. Měli zakázáno kočovat a obchodovat s koňmi, museli odprodat psy, do města směli pod hrozbou trestu vkročit pouze ve vymezené hodiny. Muži byli nuceni pracovat v pracovních táborech.
Na podzim 1944 bylo potlačeno slovenské národní povstání, jež bylo pokusem protifašistických sil změnit poměry v zemi. Po jeho porážce ale začalo docházet k teroru, k masovým popravám, jimž padli za oběť i mnozí Romové, celé jejich vesnice, apod. Důvodem k zásahu proti Romům bylo údajné napomáhání partyzánům. Mnozí Romové tak byli kvůli záchraně vlastního života donuceni opustit své domovy a skrývat se až do konce války v lesích.
Slovenské Romy měl čekat stejný osud jako Romy z protektorátu. Od jisté smrti v Osvětimi je naštěstí zachránil konec války. Mnozí z nich odešli po válce hledat své štěstí do Čech. O tom ale až v příštím díle.
Nezapomeňme
Pro nás, kteří jsme v té době nežili, jsou zvěrstva napáchaná za druhé světové války nepochopitelná, čísla vyvražděných osob nepředstavitelná. Idea, že stát veřejně propaguje nadřazenost určité skupiny lidí vůči jiné pouze na základě etnické příslušnosti, je pro nás již nepřijatelná, snad jsme se tedy poučili. Postupně nás opouštějí poslední pamětníci, kteří zažili otřesné podmínky koncentračních táborů na vlastní kůži a měli to štěstí, že přežili. Jejich životní příběhy by nikdy neměly upadnout v zapomnění, aby se to, co se stalo, nemohlo již nikdy opakovat.
Pohnutý osud 1. romského vysokoškoláka
Tomáš Holomek se narodil v nuzné romské osadě. Jeho otci se dařil obchod s koňmi, a tak si rodina mohla dovolit koupit malý domek ve Svatobořicích. Teprve po mnoha letech, to už Tomáš vystudoval gymnázium a práva na Karlově Univerzitě, se rodině dostalo uznání ze strany majority. Ani to je však nezachránilo před transportem do koncentračního tábora. Svatobořické autority nebyly ochotny se za rodinu postavit, udělat něco pro její záchranu. V Osvětimi tak přišli o život Tomášovi rodiče spolu s jeho pěti bratry. On sám bydlel v době odvlečení do koncentračního táboru u svých příbuzných na jiném místě. Měl ho čekat stejný osud. Od svého přítele z pražské kriminální policie však dostal včasné varování. Proto utekl se svou neromskou manželkou a dětmi k manželčině sestře. Gestapo (nacistická tajná policie) po něm pátralo. Protože nechtěl ohrozit svou ženu a potomky, utekl na Slovensko, kde se schovával v lesích a v romských osadách. Jeho zdravotní stav nebyl dobrý, často mrzl a někdy i řadu dní nejedl. Válku jako jeden z mála moravských Romů přežil a získal nejen ve svém oboru mnoho úspěchů a uznání.
Časová osa
| 14. 3. 1939 | Ze Slovenska se stal samostatný klerofašistický stát (Slovenská republika) |
| 15. 3. 1939 | Okupace našeho území, vytvořen Protektorát Čechy a Morava |
| 30. 11. 1939 | Protektorátní ministerstvo vnitra vydalo přípis o trvalém usídlení kočujících osob |
| srpen 1940 | Vznik kárných pracovních táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu |
| 9. 3. 1942 | Nařízení o preventivním potírání zločinnosti |
| 10. 7. 1942 | Výnos o potírání cikánského zlořádu |
| prosinec 1942 | Himmlerův výnos o deportacích Romů do Osvětimi-Březinky |
| 1944 | Slovenské národní povstání |
Kristýna Frydrýšková
autorka je romistka
