Anna Polívková: Necítím se definitivně být herečkou

28.11.2010

Anna Polívková patří mezi výrazné české herečky mladé generace. Narodila se 24. března 1979 jako dcera herců Bolka Polívky a Evelyny Steimarové. Již od svých dětských let se pohybovala v divadelním prostředí. Studovala na pražské státní konzervatoři a katedře nonverbálního divadla HAMU pod vedením herce a pedagoga Ctibora Turby. V roce 1999 odcestovala do Paříže, aby studovala na Mezinárodní škole pohybového divadla Jacqua Lecoqa. Nevěnuje se ale jen divadelnímu herectví. Objevila se i v několika českých filmech jako Návrat idiota, Bolero a Restart. Do povědomí širší veřejnosti se dostala až ústřední rolí Jolany ve Vejdělkových Účastnících zájezdu. V současné době se také věnuje pohybové a taneční choreografii. Se skupinou tanečního divadla VerTeDance například v loňském roce vytvořila alternativní představení s názvem Případy doktora Toureta.

Na co jste si hrávala, když jste byla malá? Ovlivnilo vaše hry to, že jste se pohybovala mezi herci?
Hrála jsem si na všechno možné. Bylo toho strašně moc, třeba na veverku. Od různých princezen a kosmonautů po období přírodovědkyně, operní pěvkyně nebo flétnistky. Vlastně jsem se nic pořádně nenaučila, protože jsem si na všechno jenom hrála. Žádnou činnost jsem dál neprohloubila, ale dnes toho využívám v divadle.

Jaké hračky jste měla nejraději? Byly to typické holčičí panenky?
S těmi jsem si taky hrála. Různě jsem jim stříhala vlasy a podobně, takže z nich pak byly trochu znetvořené panenky. Ale taky jsem měla třeba hada z plastelíny. To byl můj oblíbenec. Na sluníčku se vždycky roztekl, takže se potom musel dát do ledničky, abych si s ním mohla zase hrát.

Jak se dívali spolužáci na to, že máte slavné rodiče?
Úplně normálně. Chodila jsem do školy sice v Praze, ale v Ruzyni. Táta vždy říkal Vizovice u Prahy, takže jsme vlastně bydleli na vesnici. Tam jsme se všichni znali a všichni na to byli zvyklí, takže nebyl důvod to nějak dál rozebírat.

I vaše babička byla slavná herečka. Byla takovou tou typickou babičkou, ke které se jezdí na prázdniny?
Ne, to vůbec nebyla. Moje babička byla taková divadelní diva a sama o sobě vždycky říkala, že není dobrá máma ani babička. Ale pro mě byla ta nejlepší, ačkoliv bylo těžké v ní babičku vidět. Vždycky jsem ji vnímala jako tu mladou, energickou, originální, přímočarou, krásnou herečku a svůdnici. Byla taky výborná učitelka dramaťáku. Chodila jsem k ní do školy a byla dost ostrá.

Chodila jste do divadla na představení svých rodičů a prarodičů? Díváte se na filmy, ve kterých hraje váš otec?
Do divadla jsem občas chodila, ale moje maminka, se kterou jsem žila, už v té době divadlo moc nehrála. Jednou jsme spolu zkoušely, to bych ráda někdy zopakovala. Je totiž skvělá herečka.
Babička na jevišti hrála například hraběnku v Maškarádě v Divadle na Vinohradech. Pokud šlo o tátu, občas jsme na něj s mámou zašly. To byly zážitky! Táta hraje divadlo dodnes, například společně s Milanem Lasicou v komedii Mínus dva nebo Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho, po kterém od smíchu bolí břišní svaly. To bude snad kromě Laterny Magiky nejstarší divadelní kus v Praze.

Když se jdou rodiče podívat na vaše představení, míváte větší trému, protože jsou také herci a rozumí tomu? Bavíte se o tom po představení?
Přesně tak. Rozhodně mám větší trému. My už to ale máme mezi sebou tak, že si toho ani moc říkat nemusíme. Podle výrazu tváře mámy nebo věty, kterou řekne táta, a třeba úplně nesouvisející s tím představením, přesně poznám, co a jak. Je to nenápadné a citlivé, protože sami vědí, že kritika není moc příjemná. Připomínky si nechávají na později, třeba na druhý den, až se vášně uklidní. Jsou opatrní a umí to dobře podat.

Kdy jste se definitivně rozhodla, že chcete být herečkou?
Pořád ještě to asi definitivní rozhodnutí není. Říkám si, že jsem spíš divadelnice, chci dělat divadlo a nějakým způsobem tomu čím dál víc rozumím. Ještě se definitivně necítím být herečkou.

Byli rodiče pro, nebo vám to rozmlouvali?
Hodně mi to rozmlouvali. Maminka říkala, že nemám hereckou povahu. Dodnes nevím, co to ta herecká povaha vlastně je. Ale babička, která vedla dramaťák, řekla, že bych to měla zkusit. Rodiče chtěli, abych šla na gymnázium. To tedy doporučuju i já. Myslím si totiž, že by měl člověk jít nejdřív na střední školu. V takovém věku je podle mě na konzervatoř ještě hodně brzo.

Hrajete v rozličných divadlech, zahrála jste si v několika filmech i v seriálu. Zkusila jste režírovat a dělat choreografii. Co z toho se vám nejvíc líbilo a líbí?
Na choreografii jsme spolupracovali s VerTeDance, což je taneční trio. Zatím mě nejvíc baví právě tohle, tedy divadlo a autorské projekty. Pokud jsem součástí nějakého velkého kolosu, mám pocit, že jsem v něm jen taková částečka a nemůžu ho moc ovlivnit. Když naopak dělám své divadlo, můžu říct, co se mi nelíbí a jak bych to chtěla. Už jsem ale pochopila, že nemůžu dělat všechno, že musím mít plnou důvěru.

Co vás na herectví nejvíc baví?
Veškeré možné zkušenosti. Možnost zabývat se spoustou směrů je strašně zajímavá. A cokoli v životě vyzkoušíte, může být inspirací pro vaši práci, což je fajn.

Které role máte nejraději?
Teď například ve hře Divá žena. Je to taková ženská od rány, racionální, moderní, úplně jiná než já, a právě proto ji moc ráda hraju. Nebo Pana Padlého. To je zase takový starý pán. Bývalý anděl.

Máte vystudovanou pantomimu. Dá se takovým uměním uživit?
Já se pantomimou teď neživím a vystudovala jsem spíš pohybové divadlo, což je vlastně docela rozdíl. Pantomima je klasický žánr, kterého se většinou využívá, než aby se jejím prostřednictvím vytvořilo samostatné představení. Například divadlo Pantomissimo s tím experimentuje. Je také pár zajímavých lidí, kteří se pantomimě věnují. Například Vojta Švejda. Ve škole Jacquese Lecoqa, u kterého jsem studovala, se věnují hlavně takzvanému mimování, což neprobíhá jako pantomima na způsob obkreslování slov pohybem, ale hledáte akci, různou sportovní činnost, vzpírání, tahy, tlaky, různé směry, vyučuje se dynamika lidského těla. Takže tam jsem vystudovala mimování.

Hrajete sice odjakživa, ale známější tváří jste se stala až filmem Účastníci zájezdu. Jaké to bylo, když vás začali lidé poznávat na ulici? Jak na vás reagovali?
Měla jsem známou maminku i babičku a na ulici je lidé poznávali docela často, stejně tak tátu a Chantal (Poullain – poznámka redakce) a další lidi v mém okolí. Proto jsem měla vždycky pocit, že je to úplně normální. Ten přechod mi z toho důvodu nepřipadal nikterak významný. Je možné soustředit energii a tak nějak se na ulici trochu zmenšit, že si vás lidi ani nevšimnou. A navíc si myslím, že mám příjemnou míru popularity, kdy to není tak, že by mě všichni znali. Někdy mě třeba někdo ani nepozná. Spíš podle hlasu řekne: „Á, já jsem si myslela, že jste to vy.“ A úsměv potěší vždycky. Dovedu si představit, že existuje nepříjemnější forma popularity, než kterou mám já. Zbývá vám nějaký volný čas? Tím, že se věnuju tomu, co mě baví, neumím rozlišovat mezi volným časem a prací, za což jsem nesmírně vděčná.

A jak volný čas trávíte?
Myslíte, když se opravdu pokusím nemyslet na divadlo? Třeba tančím tango nebo právě teď skládáme písničky. Chodím ven s mým psem Hugem. Ale i tehdy se dívám na lidi, jak se hýbou. Je to asi nějaký druh profesionální deformace. Inspirace přichází někdy úplně nečekaně, takže občas prostě něco zpozorujete. Musíte být pořád na pozoru. Když mám ale skutečně volno, koukám na filmy. Mívám takové filmové maratonky.

Jak dlouho pracujete v divadle?
Od doby, co jsem začala studovat. Už jako malá jsem vlastně párkrát vystupovala.

Jak na vás působila role doktorky v seriálu Ordinace v Růžové zahradě?
To byla moje první role doktorky. Hezké bylo, že měla takový otevřený přístup, kdy byla zprvu jen pro medicínu a pak přijala i alternativní způsoby. Po čase mě to ale přestalo bavit a nemyslím si, že je to zrovna směr, kterému bych se chtěla věnovat. Když jste odjela studovat do Paříže, byla to pro vás velká změna? Ano, obrovská. Je to výborná zkušenost, kdy přestanete řešit každodenní problémy, které řešíte doma. Najednou se zaměřujete na všechno okolo. Pořád se něco děje, učíte se nový jazyk, poznáváte nové lidi. Také intenzivně studujete, do toho pracujete a ještě k tomu jste v Paříži a jíte jenom bagety a ty úžasné sýry. Je to romantické. Jaké máte kromě baget oblíbené jídlo? Mám ráda japonskou kuchyni, sushi, syrové rybičky a vůbec asijské jídlo. A pelmeně.

Hodně pracovně cestujete. V jaké zemi se vám nejvíce líbilo?
Asi právě ve Francii. To je moje oblíbená země. Ale všude je to zajímavé. Byli jsme například i v Pákistánu. To bylo ještě v době, kdy tam probíhal festival, který už nefunguje. Tři měsíce po tom, co jsme odjeli, tam zabili jednu důležitou političku – Benázír Bhuttovou. Bylo to tam ale v něčem krásné, i když je na ulicích hrozná špína a smog, od kterého máte úplně černé nosní dírky. Na pětiproudové silnici vidíte oslíky a festival hlídají muži se samopaly. Ale lidé tam jsou přívětiví, krásně barevně a čistě oblečení, jako by ty barvy vědomě používali proti okolnímu prostředí a atmosféře napětí. Každopádně to bylo ohromně zajímavé. Když se ale na něj díváte skrze televizi, zdá se vám nepochopitelný.

Šárka Stará a Šárka Tycarová, ZŠ Kladruby
(ve spolupráci s Annou Sivákovou a Jitkovou Vaňovou, ZŠ Chanov)


téma čísla
Konec - Nový začátek
Rozhovor: Jan Musil V mžiku oka na ulici
Konec - Nový začátek