Zdeněk Horváth: Jsem spíše samotář

04.01.2012

Rozhovor dětí ze Základní školy Svitavy – Lačnov s romským sociálním pracovníkem o jeho profesi i osobním životě.

Dobrý den, máte rodinu?

Mám manželku, ženatý jsem 4 roky. Máme spolu tři děti, holčičky. Nejstarší – čtyřletá – se jmenuje Helena. Druhá je Viola, té jsou 2 roky. Třetí se narodila na začátku května a jmenuje se Eva.

Máte za manželku Romku?

Manželka je Češka. Takže dcery jsou napůl Romky.

Setkal jste se někdy s nadávkami a útoky proto, že jste Rom?

To víš, že jo. Ve škole, když jsem chodil na základní školu jak vy, tak hodně. Potom i na střední škole a na vejšče už ani ne. Se spolužáky jsem se moc nevídal.

Jak Vás napadlo dělat tuto práci?

To mě nenapadlo, to nějak přišlo. Víš, člověk, když je dospělý, tak si myslí, že v životě bude dělat to, co ho baví, ale někdy to štěstí nemá a dělá zrovna to, co v tu chvíli dělat může. Já dělám práci, která se mi zrovna v tu chvíli nabídla. Není to špatná práce, mám ji rád.

Kolik let pracujete?

Jé, to už je hodně. Mně je dvacet osm, ale pracuji dvanáct let, protože jsem pracoval už v šestnácti. Musím říct, že jsem nebyl jeden jediný den bez práce.

Nevadí Vám, že jste Rom?

Ne, proč? Tobě by to vadilo, kdybys byl Rom?

Co v práci děláte?

Co dělám v práci? To je trošku složitější. Ptá se mě na to více lidí, ale kdybych to měl říct jednoduše – pro organizaci, pro kterou pracuji, vydělávám peníze, aby bylo na platy zaměstnancům a tak dále. Aby bylo na nákup počítačů a jiných věcí.

Kolik let takovou práci děláte?

Teď tam dělám třetí rok, ale před tím jsem dělal ještě jinde. Pracoval jsem na ministerstvu školství, tam jsem pracoval jako vědec, ale ne takový v tom bílém plášti, ale vymýšlel jsem, jak vzdělávat takové děti, jako jste vy. A pak jsem ještě pracoval pro takzvané neziskové organizace. To jsou organizace, které se snaží pomáhat lidem, převážně Romům.

Kde jste studoval?

Na základní školu jsou chodil v Praze. Potom jsem střední školu studoval tady v ulici Ječná. Tam je střední škola elektrotechnická. Tam jsem se učil, aby ze mě byl elektrikář. Ale nevydržel jsem tam, protože mě to nebavilo. Tak jsem šel studovat do jiného města na Evangelickou akademii. To je střední škola, kde se studuje sociální práce. To je obor o tom, jak pomáhat lidem.

Vadí vám něco na vaší práci?

No, mohl bych dostávat víc peněz. Ale ne… Je to práce s lidmi a já jsem spíše takový samotář.

Potkáváte se často s rasismem?

Docela často. Já bydlím na malém městě a tam to takové není. Tady v Praze je to často, když jedeš metrem tak si lidé kontrolují kabelky, peněženky a takové věci. A je to i jiné, když si vezmu oblek a jdu na jednání, tak se ke mně všichni chovají, jak se patří, třeba na mě mluví i anglicky. Když jsem oblečený takhle, je to něco jiného. A párkrát jsem i dostal.

Jak jste dostal?

Dokonce i tady večer. Jednou jsem dostal od skinheadů. Utíkal jsem, ale byl jsem pomalý. Byli větší, silnější a rychlejší.

Nadává vám někdo v práci nebo tady v Praze?

V práci ne, ale v Praze určitě, často. Nedávno jsem jel ráno kvůli něčemu domů a tady na vlakovém nádraží byli opilí lidé a začali na mě pokřikovat.

Co si o takových lidech myslíte?

Jsem naštvaný a myslím si, že jsou hloupí. Z lidí hloupost nevytlučete. Někteří lidé mají sílu to vysvětlovat. Říci jim, že to tak nefunguje, ale takoví lidé musejí mít silný žaludek, mít na to nervy. To já nemám.

Jak to vypadalo u vás ve škole?

Na základce jsme byli se sestrou jediní Romové na celé škole. Myslím, že první stupeň byl docela tvrdý. Často se říká, že děti dokážou být zlé, ale není to proto, že by byly zlé, ale tím, že jsou malé. Často jsem se pral a dostával za to hodně poznámek. Dobře jsem se ale učil, takže to nakonec dopadlo dobře. Měl jsem také dobré kamarády, kteří se mě zastali.

Když jste byl dítě, měl jste rodiče?

Já mám ještě tátu a mámu. Jsou sice už staří, ale mám. Mámě je 48 a tátovi je 56 a ještě mám dva bratry a jednu sestru.

Vy jste se učil dobře. To znamená, že jste neměl problémy jít na střední školu?

Já jsem zároveň měl vynikající kantory, vlastně učitelky, které mě do studia na střední škole tlačily. Šly mně dobře jazyky. Vlastně všechno, ale nejlépe jazyky a matematika, což dodneška nechápu.

Hrajete na nějaký nástroj?

Ne, nehraji. Akorát tak na nervy.

Máte svoji práci rád?

Těžká otázka. Já myslím, že jo. Člověk má tu práci rád, tak jak ho ta práce živí. Práce musí člověka uživit.

Kde bydlíte?

Bydlím v Lysé nad Labem. Je to nedaleko od Prahy. Je to malé město.

Máte nějaký životní cíl?

Mám určitě cíl vychovat ze svých dětí slušné lidi. To by mě určitě úplně stačilo. Aby byly zdravé.

Co řeknete svým dětem, když přijdou domů, že se jim někdo posmívá?

Přestože jsou děti ještě malé, tak se jim to snažím říkat už teď. Jednou se jako Romové narodili, je proto potřeba vědět, budou se s tím setkávat i jejich děti. Bůh ví, jestli se dožijeme toho, že by to někoho nepotkalo. Ale je to už taková součást našeho života. Já si pamatuji, jak mě jako malého poprvé zbili na pískovišti. Brečel jsem a utíkal jsem domů k tátovi. Ten mi ještě jednu vlepil a řekl mi, abych si mu nechodil stěžovat, že jsem Rom. A od té doby si nestěžuji.

Líbí se Vám ve městě, kde bydlíte?

Hrozně, jsou tam slušní lidé. Je tam blízko voda. Já rád chodím na ryby. Je blízko i les. Chodím s dětmi na houby.

Jak daleko máte práci?

To město je 30 km od Prahy. Jezdím dvoupatrovým vlakem. Jeli jste s ním někdy? Vypadá srandovně. Je klimatizovaný, vypadá jak z nějakého filmu. Jedu s ním půl hodiny.

Jezdíte dole nebo nahoře?

Vždy dole, protože mám strach, že když se vybouráme, tak se mi nahoře něco stane.

Kolik hodin jste v práci?

Jako každý v této republice 8 hodin.

Máte nějaké hodné lidi?

No, já je nemám, ale znám je. Hodní lidé jsou třeba moje rodina. Ty jsou na mě hodní. Pak mám jednoho kamaráda a kamaráda Ahmeda, který je z Egypta. To je skvělí přítel.

Jak Vás přijala rodina manželky?

Špatně. (smích) Já jsem měl před svojí manželkou přítelkyni, k níž jsem nesměl ani do bytu. U své manželky byly trochu předsudky ze začátku, ale shodou okolností moje tchyně je napůl Francouzka a je taková hodně zcestovalá. Byla v mnoha zemích, zná mnoho lidí, takže mě přijala celkem dobře, ale zbytek její rodiny mě doteď nemusí. (smích)

Vy jste spolu chodili tajně?

To už zase ne. Na to jsem už byl v té době starý. Ale dávali mi to různě okatě najevo. Manželky sestřenice jí říkaly, že nejsem kluk pro ni, budu ji bít a takové věci. (smích)

Co říkají lidé v okolí na to, že máte tři děti?

Manželka je celý den s dětmi doma. Mrzí mě, že otcové často přicházejí o velký čas s nimi. Už když čekala to třetí a chodila po ulici s dvěma dětma, koukali na ní, protože v dnešní době to není běžné, ještě v mém věku.

Není tam i tlak na manželku, že má Roma a ještě tři děti?

Na tom maloměstě je to tak, že se všichni znají, tak to tak není. Manželka je taky trochu tmavší pleti, takže to není tak nápadné.

Kolik vyděláte za měsíc?

Málo. Vydělávám 19 a půl tisíce. Mám tři děti.

Redakce časopisu Plamínek
Základní škola a mateřská škola Svitavy-Lačnov