Rozhovor: Bára Hrzánová
24.06.2010Na konci dubna proběhla premiéra představení Šunen Romale (Poslyšte Romové ) v Divadle Viola, ve kterém Bára Hrzánová ztvárnila jednu z hlavních rolí společně s herečkou Janou Bouškovou a romským hudebníkem Mariem Bihárym. Hra je vkusnou kompilací romské lidové hudby, romských pohádek a anekdot, jež mezi vypravěči sesbírala zakladatelka české romistiky Milena Hübschmannová. Představení režírované Hanou Kofránkovou je věnováno právě této významné romistce.
Na koho při představení myslíte?
No to je jasné. Zuzana Navarová je tam samozřejmě s námi. To vám je tak
príma. Když jsme to představení dávali dohromady, věděla jsem, že musí
začínat Zuzaninou písničkou Ma dža ňikhaj. Teď když jsme připravení
tam vzadu a spustí Zuzana, tak už nemáme ani trému a říkáme: „Je to
dobrý, je tam Zůza. Nemůže se nám nic stát.“
Jak jste se dostala k roli v představení Šunen
Romale?
První impulz šel od ředitelky divadla Viola Miluše Viklické. Měla zájem
o další představení, které by mě nějakým způsobem bavilo. Dlouho ze
mě nemohla nic vypáčit. Přišla tedy s nápadem spojit představení
s hudbou, protože mám muziku ráda. A pak už to začalo. – Shodly jsme
se, že by bylo prima, kdyby to byli Cikáni. Tím pádem se mnou bude hrát
Mario a Jana Boušková. Mario je můj letitý kamarád, a protože oba dva
hodně pracujeme, málo se vídáme. S Janou Bouškovou se máme strašně
rády už léta letoucí. Hana Kofránková je z nás všech nejchytřejší a
vídáme se jenom při práci v rádiu. Tak jsme si vlastně udělali takovou
pracovní příležitost, abychom mohly být spolu. Mario Bihári, Jana
Boušková a já máme všichni rádi Zuzanu Navarovou, což byl další
tmelící člověk, který s námi v tomto představení vystupuje. Paní
Hübschmannovou znám zase přes Zuzanu Navarovou, která se s ní přátelila
a konzultovala s ní romské písně. Vlastně se potkali lidi, kteří se
potkávají pořád. Jen si udělali trochu času a jsou spolu na jevišti.
Jak byste shrnula, o čem představení je?
Já ho vnímám jako takový hezký večírek. Jsem strašně ráda, že ta
odezva z druhé strany, od publika, je stejná. Že lidi odcházejí z toho
představení a mají pocit, že ani neviděli nic světoborného, nějaké
velké umění, ale že si udělali hezký večer a těší se na druhý den.
Když odchází z divadla rozzářené publikum, tak si herec nemůže
víc přát.
Romské písně zpíváte s naprostou jistotou. To asi není pro
Neroma úplně samozřejmé. Dalo vám velkou práci si romštinu, a třeba
i odlišné frázování, osvojit?
Vzhledem k tomu, že máme tak výborného učitele, jako je Mario Biháry, to
byla vlastně taková procházka růžovým sadem. Navíc je v těch
písničkách romština tak samozřejmá, že mi ani nepřijde, že zpívám
cizím jazykem. Romština s muzikou jde skvěle dohromady. Jana Boušková,
která myslím nikdy žádné cikánské písničky nezpívala, z toho měla
strach. Když jsem jí přinesla texty, říkala, že je toho hodně a má na to
málo času. Potom se to naučila, ani neví jak.
Přece jen jste dvě Neromky, které hrají Romky. Zatímco máte
různé narážky na romskou náturu, vedle vás sedí Mario Biháry. Jak
myslíte, že vás vnímá?
Když to myslíme s čistým srdcem, nemůže se nikdo urazit. Anebo se může
urazit, pokud to s čistým srdcem nepřijímá. Onehdá jsem zpívala na
koncertu Romano jilo romskou hymnu Čhajori romaňi, což tedy byla velká
odvaha. (smích) Tam jsme vlastně byli bílí jen Franta Raba, já a můj syn
Antonín se svými přáteli. A já Mariovi říkám: „Tady je docela
černo.“ A on na to: „Ano Báro, bude búrka.“ (smích) A tak jsem to
zazpívala pěkně od podlahy. A Mario mi řekl: „No vidíš, Báro, dneska
jsi zpívala jako stará Cigánka!“ Tak jsem teda na sebe byla velice pyšná,
protože takové pochvaly se mi dlouho nedostalo.
Jaká byla vaše první romská písnička, kterou jste uměla?
A jakou máte nejradši?
Asi Joj mamo, bokhaľi som… Potom Kana somas cikňori. Pak vlastně s Věrou
Bílou Sako raťi. A jakou mám nejradši, je strašně těžké říct. Já
mám hrozně ráda Věru Bílou. Ty první dvě desky, které ještě dělala
Zuzana, mám strašně ráda. A mám hrozně ráda Ara more. To jsem dokonce
měla dřív nahrané na záznamníku a všichni si mysleli, že to zpívám
já.(smích)
Jak na vás působí texty, které v představení vyprávíte?
Zajímá vás romská literatura obecně?
Přiznám se, že kromě romských pohádek, které mám doma, jsem toho
vlastně moc nečetla. Jedině potom, když jsme s Hanou Kofránkovou vybírali
texty do scénáře, jsem četla ještě několik věcí, které dnes
v představení nejsou. Takže žádný znalec romské literatury nejsem. Ale
tyhle příběhy, co my hrajeme, mají neobyčejný půvab. Jsou průzračné
jako krystal. A pro nás bílé jsou až jakoby strašně jednoduché. Stejně
jako jsou rafi novaně vystavěné židovské anekdoty, jako by pointa
u těchto příběhů někde byla a utekla. Ale to je právě to, co paní
Hübschmannová vyprávěla. Když se Cikáni sešli, nepouštěla se televize.
Vyprávěli si. A vyprávěli si třeba šest hodin. Kdyby nebylo paní
Hübschmannové, například Tera Fabiánová by nikdy nic nenapsala. Ji by to
prostě nenapadlo. Přitom je její poezie naprosto úžasná. To je něco tak
dojemného a krásného, že jsme s Janou Bouškovou i Hanou Kofránkovou
proplakaly několik zkoušek. Že se to nezapisovalo, je na tom znát. Je to
orální kultura, která se předává. Každý si k tomu dá ještě to svoje.
Záleží na vypravěči, jak to přednese, co z toho vypíchne a jakou má on
zkušenost. Tohle je například novinka i pro mě, v mojí práci, v mojí
profesi. Je to něco úplně jiného, než jsem hrála kdy před tím. A to je
hrozně hezké. Hlavně v tom, že to není za roh. Jsou to přímočaré
věci. Někdy jsou tak přímočaré, až snad Pánbůh brání. (smích) Ale
když je vyslovíte, řeknete si, že to snad ani není možné.
S Romy jste se začala kamarádit už v dětství. Bylo to tím,
že jste s nimi byla takřka na jedné lodi?
Herecké děti a Cikáni byla spodina českobudějovické společnosti. (smích)
To mně vůbec nedocházelo. Zaplaťpánbůh. Já jsem měla pocit, že je
všechno v pořádku, že mám úžasné rodiče a prarodiče. Myslela jsem si,
že je báječné bydlet v herečáku a být z té herecké rodiny. Když
navíc přijely kolotoče, byli jsme s nimi samozřejmě jedna ruka.
Kolotočáři, herci, Cikáni – to jsem měla pocit, že jsme ten vrchol
společenského žebříčku… Ono to tak ale nebylo. Díky tomu, že nás
soudružky učitelky hodily do jednoho pytle, jsem nikdy neřešila, jestli je
někdo Cikán, nebo není Cikán, jestli se s ním mám bavit, nebo nemám
bavit. Navíc když vysvitne sluníčko, mám najednou rasové problémy.
(smích)
Namísto označení Rom používáte slovo Cikán. Má to nějaký
důvod?
Já když se řekne slovo Cikán, si představím všechny své přátele –
Maria Biháryho, Věru Bílou a tak podobně. To slovo Rom má pro mě spíš
oficiální nádech, když se mluví o politických otázkách a diskriminaci.
Když jsem byla malá, používalo se slovo Cikán úplně všude. A tak mi to
v hlavě zůstalo. Když jsem se svými cikánskými přáteli, tak o sobě
jako o Cikánech mluví i oni sami.
Se Zuzanou Navarovou, která měla k romské kultuře také hodně
blízko, jste byly dobré přítelkyně. Jak jste se seznámily?
Já jsem Zuzanu jednou viděla zpívat a potom jsem dělala všechno proto, aby
se se mnou kamarádila. Jsem ve znamení býka, takže jsem dost vytrvalý
člověk. Když si něco umanu, většinou to dojedu až do konce. A pro Zuzanu
bylo výhodnější se se mnou kamarádit, než mě tou tyčí pořád
odstrkovat. Že jsem Zuzanu potkala, a ona se takhle dlouho vydržela se mnou
kamarádit, bylo velké štěstí v mém životě. Poznali jsme se, když mi
bylo takových devatenáct let. Já tenkrát viděla na Portě Nerez. Co šlo
z té malé Zuzany za neuvěřitelný hlas a co z ní sálalo za energii, bylo
něco tak jiného, něco tak zvláštního a hlavně nepochopitelného. Bylo to
zjevení. Později jsem zjistila, že za vším dobrým, co mě v životě
potkalo, nějakým způsobem vždycky vyčuhuje ta Zuzana.
I v dnešní době, kdy už Zuzana Navarová nežije, si k ní
hledá cestu stále více lidí. Proč myslíte, že jsou její písničky
úspěšné a poslouchané i po její smrti?
Asi je málo po zemi chodících andělů. Člověk potřebuje aspoň nějaké
anděly kolem sebe. Já si myslím, že to je strašně niterná věc. A pokud
má člověk otevřené srdce, vycítí potřebu takové Zuzany Navarové,
takové energie, takového způsobu žití na téhleté planetě. To se ani
slovy nedá vyjádřit. Výhoda právě je, že je to přes tu muziku, protože
spousta podprahových, nevysvětlitelných a nepochopitelných věcí se muzikou
předává mnohem jednodušeji.
Co vás svedlo dohromady s Věrou Bílou?
No Zuzana. Oni měli ještě snad za bolševika takový týdenní festiválek
v Pařížské ulici. Tam si zvali různé hosty. A jeden večer tam byla
tahleta Věra Bílá, a to jsem padla na kolena. Pak s ní Zuzana připravovala
desku a s klukama jsme jeli za Věrou domů do Rokycan. Tam se naživo u stolu
zkoušelo a zpívalo. To byla nádhera. A Věra zpívá, jako když padají
hvězdy z nebe.
Zuzana Navarová a Věra Bílá se člověku zvenčí zdají jako
dvě diametrálně odlišné osobnosti. Bylo tomu tak i ve skutečnosti? Jak se
jim spolupracovalo?
No, Zuzana byla ta starostlivá, náročná a přísná maminka a Věra je
neposedná, zlobivá kuřačka. (smích) Ten vztah byl vždycky takový. Teď
když Zuzana odešla, nemá Věru kdo vodit přes ty přechody, aby došla na
druhou stranu ulice.
Nastala někdy ve vašem životě změna ve vnímání
Romů?
Asi ne. Ten náš herecký dvůr v Českých Budějovicích byl uzavřený.
Jedna stěna byl rod Bendiků. My jsme se s nimi rvali, mlátili, kameny
házeli, ale zároveň jsme drželi basu, protože když jsme šli do školy,
byli jsme stejná minorita jako oni. Tam jsme se semkli proti těm hodným
bílým holčičkám a chlapečkům. Takže jsme zase mlátili ty samé.
Dohromady. Ty vzorné bílé holčičky.(smích) Ale určitě se dostavilo
i takové to vystřízlivění z romantického opojení typu Cikáni jdou do
nebe. To jsem tenkrát měla pocit té otevřené náruče doširoka. A pak se
mi ztratily dva řetízky z krku – tady v Praze v noci. Samozřejmě před
nonstopem. A nějaký Robert mi říkal, že mi to fakt najde a já bych mu
klidně dala klíče od bytu, protože jsme přece všichni jedna rodina. Tak to
bylo malinko nebezpečné. To už mě taky přešlo.
Jak byste popsala současnou situaci ve vztazích mezi Romy a
majoritou?
Já to mohu těžko posoudit. Ono to u nás zůstává pořád stejné,
i v tom divadle. Herci jsou zase ta spodina společnosti, stejně jako tomu
bylo, když jsem byla malá. Pobavit a za hradby. To nás spojuje s těmi
kolotočáři a se všemi minoritami. Já jsem pořád v divadle, takže já
většinovou reakci společnosti nedokážu zaznamenat. Jestli je to víc nebo
míň xenofobní, těžko říct. Když jsme dokonce dávali dohromady Šunen
Romale, byla jsem překvapená, že se čekalo, jak se na to bude chodit, když
je to o Cikánech. Mně to přišlo nesmyslné, protože všichni přeci
chtěli slyšet romskou muziku. Na tu slyší každý. Já jsem například
měla reakci jedné divačky, která mi říkala: „No tedy paní Hrzánová,
jak jsem tak to představení viděla, musím díky vám uznat, že snad na
těch Cikánech něco je.“ A mně úplně spadla čelist, protože jsem
vůbec nedokázala poskládat dohromady, co mi tou informaci říká, jak to
mám dešifrovat.
Herečka Bára Hrzánová se narodila roku 1964 do českobudějovické herecké rodiny. Po absolvování pražské DAMU nastoupila angažmá v Národním divadle, odkud po několika letech pokračovala do divadla Na Zábradlí. V roce 1994 získala Cenu Alfréda Radoka za interpretaci v Čechovově Rackovi. Velký úspěch Hrzánové zajistila role ve hře Ireny Douskové Hrdý Budžes, za kterou byla oceněna prestižní Thálií (2003). Dnes je na volné noze.
Lukáš Houdek
redakce Romano voďori
(článek převzat z časopisu Romano voďi)
