Rozhovor: Bára Hrzánová

Na konci dubna proběhla premiéra představení Šunen Romale (Poslyšte Romové ) v Divadle Viola, ve kterém Bára Hrzánová ztvárnila jednu z hlavních rolí společně s herečkou Janou Bouškovou a romským hudebníkem Mariem Bihárym. Hra je vkusnou kompilací romské lidové hudby, romských pohádek a anekdot, jež mezi vypravěči sesbírala zakladatelka české romistiky Milena Hübschmannová. Představení režírované Hanou Kofránkovou je věnováno právě této významné romistce.

Na koho při představení myslíte?
No to je jasné. Zuzana Navarová je tam samozřejmě s námi. To vám je tak príma. Když jsme to představení dávali dohromady, věděla jsem, že musí začínat Zuzaninou písničkou Ma dža ňikhaj. Teď když jsme připravení tam vzadu a spustí Zuzana, tak už nemáme ani trému a říkáme: „Je to dobrý, je tam Zůza. Nemůže se nám nic stát.“

Jak jste se dostala k roli v představení Šunen Romale?
První impulz šel od ředitelky divadla Viola Miluše Viklické. Měla zájem o další představení, které by mě nějakým způsobem bavilo. Dlouho ze mě nemohla nic vypáčit. Přišla tedy s nápadem spojit představení s hudbou, protože mám muziku ráda. A pak už to začalo. – Shodly jsme se, že by bylo prima, kdyby to byli Cikáni. Tím pádem se mnou bude hrát Mario a Jana Boušková. Mario je můj letitý kamarád, a protože oba dva hodně pracujeme, málo se vídáme. S Janou Bouškovou se máme strašně rády už léta letoucí. Hana Kofránková je z nás všech nejchytřejší a vídáme se jenom při práci v rádiu. Tak jsme si vlastně udělali takovou pracovní příležitost, abychom mohly být spolu. Mario Bihári, Jana Boušková a já máme všichni rádi Zuzanu Navarovou, což byl další tmelící člověk, který s námi v tomto představení vystupuje. Paní Hübschmannovou znám zase přes Zuzanu Navarovou, která se s ní přátelila a konzultovala s ní romské písně. Vlastně se potkali lidi, kteří se potkávají pořád. Jen si udělali trochu času a jsou spolu na jevišti.

Jak byste shrnula, o čem představení je?
Já ho vnímám jako takový hezký večírek. Jsem strašně ráda, že ta odezva z druhé strany, od publika, je stejná. Že lidi odcházejí z toho představení a mají pocit, že ani neviděli nic světoborného, nějaké velké umění, ale že si udělali hezký večer a těší se na druhý den. Když odchází z divadla rozzářené publikum, tak si herec nemůže víc přát.

Romské písně zpíváte s naprostou jistotou. To asi není pro Neroma úplně samozřejmé. Dalo vám velkou práci si romštinu, a třeba i odlišné frázování, osvojit?
Vzhledem k tomu, že máme tak výborného učitele, jako je Mario Biháry, to byla vlastně taková procházka růžovým sadem. Navíc je v těch písničkách romština tak samozřejmá, že mi ani nepřijde, že zpívám cizím jazykem. Romština s muzikou jde skvěle dohromady. Jana Boušková, která myslím nikdy žádné cikánské písničky nezpívala, z toho měla strach. Když jsem jí přinesla texty, říkala, že je toho hodně a má na to málo času. Potom se to naučila, ani neví jak.

Přece jen jste dvě Neromky, které hrají Romky. Zatímco máte různé narážky na romskou náturu, vedle vás sedí Mario Biháry. Jak myslíte, že vás vnímá?
Když to myslíme s čistým srdcem, nemůže se nikdo urazit. Anebo se může urazit, pokud to s čistým srdcem nepřijímá. Onehdá jsem zpívala na koncertu Romano jilo romskou hymnu Čhajori romaňi, což tedy byla velká odvaha. (smích) Tam jsme vlastně byli bílí jen Franta Raba, já a můj syn Antonín se svými přáteli. A já Mariovi říkám: „Tady je docela černo.“ A on na to: „Ano Báro, bude búrka.“ (smích) A tak jsem to zazpívala pěkně od podlahy. A Mario mi řekl: „No vidíš, Báro, dneska jsi zpívala jako stará Cigánka!“ Tak jsem teda na sebe byla velice pyšná, protože takové pochvaly se mi dlouho nedostalo.

Jaká byla vaše první romská písnička, kterou jste uměla? A jakou máte nejradši?
Asi Joj mamo, bokhaľi som… Potom Kana somas cikňori. Pak vlastně s Věrou Bílou Sako raťi. A jakou mám nejradši, je strašně těžké říct. Já mám hrozně ráda Věru Bílou. Ty první dvě desky, které ještě dělala Zuzana, mám strašně ráda. A mám hrozně ráda Ara more. To jsem dokonce měla dřív nahrané na záznamníku a všichni si mysleli, že to zpívám já.(smích)

Jak na vás působí texty, které v představení vyprávíte? Zajímá vás romská literatura obecně?
Přiznám se, že kromě romských pohádek, které mám doma, jsem toho vlastně moc nečetla. Jedině potom, když jsme s Hanou Kofránkovou vybírali texty do scénáře, jsem četla ještě několik věcí, které dnes v představení nejsou. Takže žádný znalec romské literatury nejsem. Ale tyhle příběhy, co my hrajeme, mají neobyčejný půvab. Jsou průzračné jako krystal. A pro nás bílé jsou až jakoby strašně jednoduché. Stejně jako jsou rafi novaně vystavěné židovské anekdoty, jako by pointa u těchto příběhů někde byla a utekla. Ale to je právě to, co paní Hübschmannová vyprávěla. Když se Cikáni sešli, nepouštěla se televize. Vyprávěli si. A vyprávěli si třeba šest hodin. Kdyby nebylo paní Hübschmannové, například Tera Fabiánová by nikdy nic nenapsala. Ji by to prostě nenapadlo. Přitom je její poezie naprosto úžasná. To je něco tak dojemného a krásného, že jsme s Janou Bouškovou i Hanou Kofránkovou proplakaly několik zkoušek. Že se to nezapisovalo, je na tom znát. Je to orální kultura, která se předává. Každý si k tomu dá ještě to svoje. Záleží na vypravěči, jak to přednese, co z toho vypíchne a jakou má on zkušenost. Tohle je například novinka i pro mě, v mojí práci, v mojí profesi. Je to něco úplně jiného, než jsem hrála kdy před tím. A to je hrozně hezké. Hlavně v tom, že to není za roh. Jsou to přímočaré věci. Někdy jsou tak přímočaré, až snad Pánbůh brání. (smích) Ale když je vyslovíte, řeknete si, že to snad ani není možné.

S Romy jste se začala kamarádit už v dětství. Bylo to tím, že jste s nimi byla takřka na jedné lodi?
Herecké děti a Cikáni byla spodina českobudějovické společnosti. (smích) To mně vůbec nedocházelo. Zaplaťpánbůh. Já jsem měla pocit, že je všechno v pořádku, že mám úžasné rodiče a prarodiče. Myslela jsem si, že je báječné bydlet v herečáku a být z té herecké rodiny. Když navíc přijely kolotoče, byli jsme s nimi samozřejmě jedna ruka. Kolotočáři, herci, Cikáni – to jsem měla pocit, že jsme ten vrchol společenského žebříčku… Ono to tak ale nebylo. Díky tomu, že nás soudružky učitelky hodily do jednoho pytle, jsem nikdy neřešila, jestli je někdo Cikán, nebo není Cikán, jestli se s ním mám bavit, nebo nemám bavit. Navíc když vysvitne sluníčko, mám najednou rasové problémy. (smích)

Namísto označení Rom používáte slovo Cikán. Má to nějaký důvod?
Já když se řekne slovo Cikán, si představím všechny své přátele – Maria Biháryho, Věru Bílou a tak podobně. To slovo Rom má pro mě spíš oficiální nádech, když se mluví o politických otázkách a diskriminaci. Když jsem byla malá, používalo se slovo Cikán úplně všude. A tak mi to v hlavě zůstalo. Když jsem se svými cikánskými přáteli, tak o sobě jako o Cikánech mluví i oni sami.

Se Zuzanou Navarovou, která měla k romské kultuře také hodně blízko, jste byly dobré přítelkyně. Jak jste se seznámily?
Já jsem Zuzanu jednou viděla zpívat a potom jsem dělala všechno proto, aby se se mnou kamarádila. Jsem ve znamení býka, takže jsem dost vytrvalý člověk. Když si něco umanu, většinou to dojedu až do konce. A pro Zuzanu bylo výhodnější se se mnou kamarádit, než mě tou tyčí pořád odstrkovat. Že jsem Zuzanu potkala, a ona se takhle dlouho vydržela se mnou kamarádit, bylo velké štěstí v mém životě. Poznali jsme se, když mi bylo takových devatenáct let. Já tenkrát viděla na Portě Nerez. Co šlo z té malé Zuzany za neuvěřitelný hlas a co z ní sálalo za energii, bylo něco tak jiného, něco tak zvláštního a hlavně nepochopitelného. Bylo to zjevení. Později jsem zjistila, že za vším dobrým, co mě v životě potkalo, nějakým způsobem vždycky vyčuhuje ta Zuzana.

I v dnešní době, kdy už Zuzana Navarová nežije, si k ní hledá cestu stále více lidí. Proč myslíte, že jsou její písničky úspěšné a poslouchané i po její smrti?
Asi je málo po zemi chodících andělů. Člověk potřebuje aspoň nějaké anděly kolem sebe. Já si myslím, že to je strašně niterná věc. A pokud má člověk otevřené srdce, vycítí potřebu takové Zuzany Navarové, takové energie, takového způsobu žití na téhleté planetě. To se ani slovy nedá vyjádřit. Výhoda právě je, že je to přes tu muziku, protože spousta podprahových, nevysvětlitelných a nepochopitelných věcí se muzikou předává mnohem jednodušeji.

Co vás svedlo dohromady s Věrou Bílou?
No Zuzana. Oni měli ještě snad za bolševika takový týdenní festiválek v Pařížské ulici. Tam si zvali různé hosty. A jeden večer tam byla tahleta Věra Bílá, a to jsem padla na kolena. Pak s ní Zuzana připravovala desku a s klukama jsme jeli za Věrou domů do Rokycan. Tam se naživo u stolu zkoušelo a zpívalo. To byla nádhera. A Věra zpívá, jako když padají hvězdy z nebe.

Zuzana Navarová a Věra Bílá se člověku zvenčí zdají jako dvě diametrálně odlišné osobnosti. Bylo tomu tak i ve skutečnosti? Jak se jim spolupracovalo?
No, Zuzana byla ta starostlivá, náročná a přísná maminka a Věra je neposedná, zlobivá kuřačka. (smích) Ten vztah byl vždycky takový. Teď když Zuzana odešla, nemá Věru kdo vodit přes ty přechody, aby došla na druhou stranu ulice.

Nastala někdy ve vašem životě změna ve vnímání Romů?
Asi ne. Ten náš herecký dvůr v Českých Budějovicích byl uzavřený. Jedna stěna byl rod Bendiků. My jsme se s nimi rvali, mlátili, kameny házeli, ale zároveň jsme drželi basu, protože když jsme šli do školy, byli jsme stejná minorita jako oni. Tam jsme se semkli proti těm hodným bílým holčičkám a chlapečkům. Takže jsme zase mlátili ty samé. Dohromady. Ty vzorné bílé holčičky.(smích) Ale určitě se dostavilo i takové to vystřízlivění z romantického opojení typu Cikáni jdou do nebe. To jsem tenkrát měla pocit té otevřené náruče doširoka. A pak se mi ztratily dva řetízky z krku – tady v Praze v noci. Samozřejmě před nonstopem. A nějaký Robert mi říkal, že mi to fakt najde a já bych mu klidně dala klíče od bytu, protože jsme přece všichni jedna rodina. Tak to bylo malinko nebezpečné. To už mě taky přešlo.

Jak byste popsala současnou situaci ve vztazích mezi Romy a majoritou?
Já to mohu těžko posoudit. Ono to u nás zůstává pořád stejné, i v tom divadle. Herci jsou zase ta spodina společnosti, stejně jako tomu bylo, když jsem byla malá. Pobavit a za hradby. To nás spojuje s těmi kolotočáři a se všemi minoritami. Já jsem pořád v divadle, takže já většinovou reakci společnosti nedokážu zaznamenat. Jestli je to víc nebo míň xenofobní, těžko říct. Když jsme dokonce dávali dohromady Šunen Romale, byla jsem překvapená, že se čekalo, jak se na to bude chodit, když je to o Cikánech. Mně to přišlo nesmyslné, protože všichni přeci chtěli slyšet romskou muziku. Na tu slyší každý. Já jsem například měla reakci jedné divačky, která mi říkala: „No tedy paní Hrzánová, jak jsem tak to představení viděla, musím díky vám uznat, že snad na těch Cikánech něco je.“ A mně úplně spadla čelist, protože jsem vůbec nedokázala poskládat dohromady, co mi tou informaci říká, jak to mám dešifrovat.

Herečka Bára Hrzánová se narodila roku 1964 do českobudějovické herecké rodiny. Po absolvování pražské DAMU nastoupila angažmá v Národním divadle, odkud po několika letech pokračovala do divadla Na Zábradlí. V roce 1994 získala Cenu Alfréda Radoka za interpretaci v Čechovově Rackovi. Velký úspěch Hrzánové zajistila role ve hře Ireny Douskové Hrdý Budžes, za kterou byla oceněna prestižní Thálií (2003). Dnes je na volné noze.

Lukáš Houdek
redakce Romano voďori
(článek převzat z časopisu Romano voďi)