Krvavá Mary - II. část

30.07.2012

I. část: Krvavá Mary obchází družinou

Byl to takový ne moc dobrý den, ve škole jsem ani moc nedávala pozor, špatné známky – no znáte to. Když škola skončila, přesunuly jsme se s kamarádkou Danou do družiny. Chvíli jsme si povídaly, potom jsme šly, jako každý všední den, na oběd.

S plným břichem jsme se do družiny vrátily, do místnosti se dvěma lavicemi, židlemi, tabulí a skříní. Ten den jsem zrovna měla náladu dělat si legraci z duchů a podobné pitominy. A tak jsem začala vyvolávat Krvavou Mary.

Najednou jsme obě zdola ucítily mírné klepání. Mé kamarádce Daně vždy, když se velmi bojí, zrudnou spodní oční víčka. Ten den se tak stalo. Dana křikla, ať zavoláme kluky, Marka s Mirkem. Byli to nejlepší kamarádi, tak jako my s Danou. Řekly jsme jim, co se děje. A oni si z nás dělali srandu. Potom ale, když ucítili to samé klepání, změnili názor. Pustili jsme se proto do pátrání.

Pár týdnů to bylo pořád stejné. Až jednou byli kluci nemocní. Teprve tehdy se něco doopravdy stalo. Šly jsme zrovna s Danou na záchod – obě dvě najednou. Doopravdy jsme se ten den bály. Nevím, jestli to byly vidiny, ale naráz jsme zahlédly postavu! Ta vypadala jako sedmnáctiletý chlapec. Dana mě prosila, ať jdeme rovnou do družiny. Rozběhly jsme se proto do místnosti se stolem, židlemi a dalším nábytkem. Jedny dveře v pokoji vedly na chodbu, kde byl po pravé straně vchod do místnosti se zrcadlem a vanou. Posadily jsme se na chodbě na lavičku a já viděla osobu, která běží do koupelny! Lekly jsme se a utíkaly pryč. Příští den jsme radši strávily s Filipem – to je kámoš, který nás vždy rozesměje. Ten den nás ale rozesmát nedokázal. Ještě pořád jsme byly vyděšené. Měly jsme stále pocit, že nás někdo sleduje. Prostě hrůza!

Konečně do školy přišli i kluci, Marek s Mirkem. Popsaly jsme jim, co se vlastně stalo. Vůbec nás ale nevnímali. Odpoledne v družině se nás pak pořád ptali, proč jsme na ně tolik nepříjemné. Chviličku jsme se dohadovali, až nás Mirek nakonec přesvědčil, abychom společně pátrali dál.

Šli jsme do té místnosti, kde jsem tehdy viděla utíkat osobu směrem do koupelny. Přemýšleli jsme, kdo to mohl být. Po dlouhém uvažování se ozval Marek. Přesvědčoval nás, že je to celé jen naše fantazie. Všichni, včetně mě, jsme se s Markem začali nepříjemně hádat. Mirek mu řekl, že by ho zajímalo, co tedy to klepání bylo. Marek ale odešel do herny a dál si nás nevšímal. Nakonec se nám ho ale naštěstí podařilo přemluvit.

V koupelně na konci chodby visel u stropu větrák. Marek si z nás samozřejmě zase dělal legraci a řekl: „Ve dne taková a v noci jiná!“ Všichni jsme poznali, že jde o větu z pohádky Shrek. Jenže v tu ránu legrace skončila. Větrák se začal zničehonic točit. Marek pro to měl samozřejmě další vysvětlení, prý je to jen náhoda. Vyzvali jsme ho proto, aby větu pronesl znovu – a větrák se točit zase přestal. Dana se do toho vložila: „Takhle náhoda fakt moc nevypadá!“

Další den po škole jsme byli znovu ve družině. Dana odešla nečekaně brzy domů, protože ji vyzvedla máma. A tak jsme zůstali jenom já, Mirek a Marek. Marka napadlo, že bychom mohli z legrace namačkat nějaké číslo na odstřihnutý telefon, který byl v družině na hraní. Já jsem zatím šla vyprovodit Danu s mámou k východu. Když jsem se za klukama vrátila, oba vypadali vystrašeně. Ptala jsem se jich, o co jde? … V telefonu prý někdo odpověděl. Marek vytočil smyšlené číslo, zvedl sluchátko a Mirkovi proběhla hlavou otázka: „Kdo tam je?“ Markovi se nato v telefonu ozvalo: „Vždyť mě znáš!“

Za pár dní byla středa, den před vysvědčením. Šly jsme spolu s Danou, jako obvykle, na záchod. Hned po tom, co jsme vešly, jsme si všimly něčeho strašně divného. Na holčičím záchodě máme pět kabinek, na klučičím jsou tři. Všechny byly otevřené. Jedna z kabinek na dívčím byla používaná jako úklidová místnost, ta byla většinou zamčená. Tentokrát ale bylo dokořán. Přiblížily jsme se k jedné z nich a uviděly jsme na klice mokré krvavé stopy rukou. V tu chvíli za námi proběhli prvňáci. S leknutím jsme se otočily. Když jsme se ale s úlevou obrátily zpět ke klice, už na ní žádné stopy po krvi nebyly. Začaly jsme dveře osahávat, jestli nejsou mokré, ale nic. Nic tam nebylo…

A tak to skončilo. Prozatím. Ve čtvrtek bylo totiž vysvědčení, a proto muselo na čas skončit i naše strašidelné vyšetřování…

II. část: Krvavé Mary na stopě

Prázdniny skončily. Já, Mirek, Dana a Marek jsme se tak opět sešli ve třídě, i když ve vedlejší školní budově, kam chodí děti od páté třídy výš. První školní den nám dovolili sedět, jak chceme. A tak si naše detektivní čtveřice sedla pohromadě, abychom si mohli povídat o tom, co jsme přes prázdniny prožili. Vyprávěli jsme si věci smutné i legrační.

V tom jsem vyjekla, protože jsem pod stolem něco zahlédla. „Co se stalo?“ zeptal se mě pan učitel. Já jsem odvětila: „Dana do mě asi omylem kopla a já se lekla.“ Proč jsem řekla zrovna tohle? No protože jinak by se mi všichni smáli. Prozradila jsem to ale Daně, která mi věřila. Je holka, takže to brala vážně, ale kluci si z toho začali dělat srandu. Že prý se mi ta věc určitě koukala pod sukni. Jakmile to dořekli, spadli oba ze židlí. A smích je přešel. Panu učiteli se vymluvili na to, že se houpali a spadli. On na to: „Tak až si rozbijete hlavu, to se teprve budete houpat.“ Celá třída vybuchla smíchy.

Po škole jsme se přesunuli ke mně domů a domluvili se, že u nás všichni přespíme. Takže jsme byly všichni happy. Začali jsme prohledávat internetové stránky, když Dana vykřikla: „To snad není možný!“ a ukazovala prstem na titulek: ZŘEJMĚ BYLA VIDĚNA TAKZVANÁ KRVAVÁ MARY. Jak se dále psalo v článku, Mary byla před šedesáti lety učitelkou, která postupně zavraždila několik školáků. Potom si vzala život. Od té doby se ve škole a jejím okolí občas zjevuje.

Příští ráno si Marek na cestě do školy všiml vyvěšeného plakátu, který informoval, že i páťáci smí navštěvovat školní družinu. Měli jsme fakt radost, protože právě tam se před prázdninami ta podivná osoba procházela. Třeba to je ta Krvavá Mary. „No ale v tom případě to nebyl kluk, ale holka!“ vypadlo z Dany. „No super, máme aspoň malou stopu!“ radovala jsem se. „No, ale co když to Krvavá Mary není?“ „Ty teda umíš zkazit náladu, Mirku,“ šťouchla jsem do něj.

Chvíli jsme čekali před třídou, až potom jsme vešli. Rovnou jsme se zeptali pana učitele Lišky, jestli bychom nemohli skočit na malou školu přihlásit se do družiny. Pan Liška chvíli přemýšlel a nakonec řekl: „No tak dobrá, ale snažte se být rychle zpátky.“ A tak jsme běželi za paní družinářkou na malou školu. Jak jsme procházeli těmi maličkatými chodbičkami, připadalo nám to takové divné. Už dlouho jsme tam nebyli. V jedné z chodeb stál jeden docela velký sloup, ze kterého trčel kousek látky, jako ze svatebních šatů. Jakmile jsem ke sloupu přiběhla, abych látku strhla, změnila se v růži. Celá v rozpacích jsem ji vzala do ruky a ukázala ostatním. „Za tím určitě stojí Krvavá Mary!“ ozval se Mirek.

Posadili jsme se na nedalekou lavičku a dali se do přemýšlení. Když najednou Dana houkla: „To snad nemyslíte vážně! Jen tak si tu sedíte a přitom musíme jít za paní družinářkou.“ Plácla jsem se do hlavy: „Sakra, no jo, máš pravdu!“ a utíkali jsme rychle o patro výš do družiny.

Paní družinářka Mráčková na nás hned vyjela: „Co tu děláte? Máte být přeci ve škole!“ „My se jdeme přihlásit do družiny,“ snažila jsem se jí vše vysvětlit. Paní Mráčková na nás vykulila oči: „Cože? Vy jste přeci páťáci, ti už do družiny nechodí!“ „Jak je to potom možné, že jsme včera viděli plakát, který říkal opak?“ Paní Mráčková jen kroutila hlavou: „Já jsem takový plakát nedělala. Kde jste ho viděli?“ Na to jsem jí popravdě odpověděla, že za školou a všichni jsme se divili, co je to za záhadu. „Radši už běžte do třídy!“ rozloučila se s námi družinářka.

„Vy jste tedy rychlíci,“ divil se pan učitel. Sedli jsme si na místa, kluci spolu a my s Danou taky. Pošeptala jsem Daně do ucha: „Jak to, že si Liška myslí, jak jsme byli rychlí, když jsme přitom byli pryč docela dlouho?“ Dana si vyhrnula rukáv a podívala se na hodinky. Ukazovaly pět minut po osmé. „Cože?“ vyjekla jsem na celou třídu. „Ano, patnáct na druhou je opravdu dvě stě dvacet pět,“ ujistil mě učitel. Já jsem se jen zmohla na: „Aaaa, máte pravdu. Počítala jsem to špatně.“

O chvíli později jsem zase zahlédla skrz okno na chodbu ten stejný kus látky ze svatebních šatů. Doteď vlastně nevím, jestli jsem to viděla jenom já, nebo i mí kamarádi. Přihlásila jsem se proto: „Pane učiteli, můžu si dojít na záchod? Už to nevydržím.“ Ten jen pohodil hlavou: „Tak dobrá, ale buď rychlá. Pořád tu někdo courá.“

Na záchodě jsem pustila vodu, aby to vypadalo, že… vždyť víte, co myslím. Rozhlížela jsem se kolem dokola, jestli neuvidím další kus látky nebo něco podobného. Zašla jsem do kabinky, za záchodovou mísou jsem našla další růži! Jakmile jsem ji vzala do ruky a druhou zaklapla prkýnko od záchodu, rázně jsem se otočila. Připadalo mi totiž, že mi někdo dýchá na záda. Nic tam nebylo. Na záchodovém prkénku se ale objevil nalepený papírek. Byl prázdný. Pro jistotu jsem si ho ale dala do kapsy. Pospíchala jsem zpátky do třídy, jenže tam už nikdo nebyl. Na rameno mi najedou zaklepala Dana. Málem jsem dostala infarkt. Zapištěla jsem jako pominutá. „Radši přestaň hulákat a pojď se mnou do hudebny,“ krčila nechápavě čelo Dana.

Jakmile jsme do hudebny dorazily, kluci dělali ksichty, jakože už jsem konečně zpátky. „Co jsi dělala zbytek hodiny na záchodě, prosím tě?“ Vykulila jsem na něj oči, jako kdybych viděla našeho ředitele v gatích (to by mimochodem nebyl moc hezký pohled). „To není možné. Vždyť jsem byla na záchodě maximálně pět minut,“ plácla jsem Marka do stehna. „No jasně. Jestli jsi tam byla pět minut, tak do konce týdne sbalím Selenu Gomez!“

Když skončilo vyučování, zašli jsme se pro jistotu podívat na malou školu. Na chodbě za sloupem se zase něco mihlo. Běželi jsme blíž a byla tam! Krvavá Mary stála přímo před námi!

Anna Eliášová
ZŠ Ralsko, Mimoň


téma čísla
Konec - Nový začátek
Rozhovor: Jan Musil V mžiku oka na ulici
Konec - Nový začátek