Na hřbitově

19.01.2012

Malý gumový míč přeskočil nízký dřevěný plot, ještě třikrát se odrazil od posekaného trávníku a zůstal nehybně ležet. Děvčátko vzalo za kliku a otevřelo – bylo vždy otevřeno, ale jen málokdo toho využil. Kolem hlavy mu poletovaly dva cůpky, z nichž jednomu chyběla gumička. Na sobě mělo vytahané červené triko, punčocháče nepopsatelné barvy pokryté žmolky a nadýchanou sukýnku; ta vlastně vůbec nebyla nadýchaná, byl to jen nabíraný pruh té nejlevnější bavlny, ale i to většině holčiček stačí k představě dlouhatánských brokátových šatů s vlečkou. Ale tahle holčička byla jiná než ostatní – ani dost dobře nevěděla proč. Zavřela za sebou vrátka (šlo to dost ztuha) a sehnula se pro míč. Když se narovnala, naklonila trochu hlavu a rozhlédla se po tom zvláštní prostoru. Věděla, že sem nesmí chodit a už vůbec ne si tu hrát. Ohlédla se a, zřejmě spokojená s klidem na mrňavém náměstíčku, udělala nepatrný krůček dopředu.

Je tu ticho. Takový zvláštní ticho, ne jako když večer ležim a nemůžu usnout, ale je to podobný. Jenže tady se nebojim, protože tady není žádná tma pod postelí, co by tam mohlo bydlet strašidlo. U mě pod postelí jedno bydlí, ale maminka mi to nechce věřit. A to je důležitý, protože když na něj nebudu věřit, tak tam prej nebude, ale to já mamince nevěřim. Takže proto tam furt je a nezmizí. Třeba zmizí, až budu velká a dospělá – to se pozná tak, že snim hodně jídla, třeba plnej talíř těstovin, a vůbec nebudu přecpaná, a taky se nebudu bát strašidel, jenom jinejch lidí, co třeba jenom tak zabíjej další lidi, protože jim to říká jejich bůh nebo tak něco. Tady na Kvildě nikdy žádný nebyli. Ale prej zlý lidi nemusí ostatní jenom zabíjet, ale třeba je i vyženou, nebo tak, jako se to tu dělo když skončila válka, nebo když tu stavěli to divadlo s tou oponou, co za ní nikdo nemoh'. To je divný, protože teď tady žádný divadlo není, jenom sál, ale tam je opona úplně obyčejná a může se za ní. Asi ho zbořili, protože tady taky něco zrušili, tady co teď stojim.

Podívala se na zeď u kostela, kde stál šedý kamenný kříž na podstavci, který se chmurně rýsoval proti zářivě bílé kostelní zdi. Neposekanou trávou pod ní se vzdorně kroutily polní byliny. Holčička ke kříži přistoupila, ostýchavě si utrhla jednu kopretinu a dala si jí za ucho.

Já si myslim, že tady je někdo pohřbenej, protože takhle udělanej kamen má na sobě i moje babička. Ona měla rakovinu, což je strašně špatná nemoc, to se vám v těle množí ty špatný buňky a z těch dobrejch sou pak taky špatný a nechaj si to klidně líbit. To se pak musí do toho člověka, co to dostane, říznout a vyndat to, a aby ho to nebolelo, tak se nejdřív musí uspat ten člověk, jenomže ona zrovna naše babička měla špatný srdce. To je ta pumpička, co do těla pumpuje krev a táta jí má vytetovanou na ruce a na tom napsáno Dana, protože moje mamka se jmenuje Dana a on jí miluje a když někoho miluješ, tak mu dáš svoje srdce a on ti dá to svoje. Já si myslim, že babička měla to srdce špatný, protože jí ho dal děda a ten pil ohnivou vodu jako Indiáni a umřel než jsem se narodila, protože prej ta ohnivá voda není zdravá. Já se jí jednou napila, když jsem byla u toho dědy, co je ještě naživu, a vopravdu to pálí jako pravej oheň, jenže děda tomu říká „slivovice“, ale mě neoblafne, protože mamka mi o ohnivej vodě četla v takovej knížce, co je na ní namalovanej Indián. Jo, a ta naše babička usnula na pořád, že jí ani budík ani tlapky naší Amy nevzbudí. Já se bojim usnout, i když mám srdce dobrý, ale to si u babičky mysleli taky a teď už je Nebožka, i když se dřív jmenovala Naďa.

Holčička zamyšleně vzhlédla a pod tíhou ocelově šedého nebe zase sklopila hlavu. Najednou zazněl zvon – děvčátko poděšeně nadskočilo a zvrátilo hlavu do zadu, protože si chtěla prohlédnout, jak vypadá kostelní věž, když stojí na špičce. Protože nespatřila nic než bílou omítku kostela, zklamaně se opět podívala na zaniklý hřbitov. Sedla si na trávu a vzadu se opřela o ruce.

Tady byl určitě hřbitov a pode mnou jsou ty kosti, ale asi jenom prášek z těch kostí, jestli jsou starý. A to je dobře, protože z těch lidí budou kytky, tráva a různá příroda. A pak někdy z toho bude i motýl nebo ptáček nebo třeba krůta, co jí sní ty živý lidi a takže ty mrtvý budou vlastně zase živý, i když jenom kousek, protože po tom zbytku bude ten kousek v člověkovi třeba chodit nebo se na něj bude dívat a bude si řikat „to je ale krásnej motýl, kde se tady na světě asi vzal“, a přitom se vzal z něho vlastního. Takže všichni a všechno na světě jsme stejný, protože jsme vznikly z toho, co už tu bylo předtim, což bylo taky stejný, protože to vzniklo z toho, co tu bylo eště předtim. A všechno vzniklo hodně dávno, ještě dřív než jsem se narodila já nebo mamka nebo ta babička Nebožka s rakovinou. Řikají tomu Velkej třesk a já to viděla v televizi. Ale já si myslim, že jsem chytřejší než oni, protože já vim, že když tu nic nebylo, tak co asi tak mohlo třesknout? Já jsem to zkoušela a cihly pěkně třeskaj, i když třeba molitan ne. A když už ani molitan netřeská, i když si na něj můžu šáhnout, tak jak může třesknout něco, co neni?

Jednou ve školce u nás byl nějakej starej pán, co vypadal jako pan král z pohádky, tak nám vypravoval, že to všechno stvořil Bůh, což je dědeček starej jako čas a bydlí na nebi. Já jsem se zeptala, kde se vzal ten Bůh, a ten král řek', že na začátku všeho bylo slovo a to slovo byl Bůh a Bůh byl to slovo. A sme zase u toho, protože kdo to slovo moh' říct, když tam nikdo nebyl?! Taky tomu nevěřim proto, že toho dědečka nikdo neviděl a to všichni do nebe lítají, když jedou na dovolenou, takže mu musí lítat přímo před nosem. Já o tý návštěvě ve školce vyprávěla doma a mamka se strašně naštvala a další den ráno se mnou šla do školky za ruku celou cestu až k nám do třídy, ale tu ruku mi tak vztekle mačkala, že jsem si myslela, že mi jí snad umačká a mě zbyde jenom kůže a vevnitř kostní prášek a budu vypadat, jako kdybych měla místo ruky puding, což nechci, protože puding nesnášim, hlavně připálenej jahodovej. To je nejhorší jídlo na světě, ale horší jsou vnitřnosti, protože to smrdí a nedá se to žvejkat a nechutná mi to. Mě chutná třeba kakao a salát, když pěkně křupe, ale taky mam ráda dort, protože ten mam jenom o narozeninách, na svátek a na jiný zvláštní příležitosti. A taky když zajdeme na návštěvu za tetou Madlou, která dělá v cukrárně. No, ale jak mě mamka nechala ve třídě, tak šla za ředitelkou a já jí slyšela až ke kuchyňce, což je moje nejoblíbenější hračka, jak křičí, že co nám mají co cpát to, čemu máme věřit, když jsme ještě malý a nemáme rozum, že až budeme velký, tak se sami rozhodneme. Já nevim, ale myslim že mám rozumu dost, i když eště nesnim plnej talíř těstovin a mám strašidlo pod postelí. Sice moc nechápu, jak to všechno začalo, ten celej svět tady a tak, ale to i různý dospělý nechápou. Já se zeptala maminky, a ta řikala, že si o tom každej myslí něco jinýho a že si s tim nemam dělat hlavu a dojíst ten rejžovej nákyp. Maminka je děsně chytrá, má univerzitu, ale někdy je to pořád jenom obyčejná maminka. Ale když sem se další ráno vzbudila, bylo už hodně moc světla a já byla doma sama. Brečela sem, protože maminka mě zapomněla dát do školky a asi už odjela do práce stejně jako táta. Pak ale zazvonil telefon a volala maminka že prej do školky už nikdy nepudu, jen až budu velká, skoro školačka, a že mám doma čekat až se vrátí z práce. Chvíli sem si hrála s míčem a pak se dívala z okna a těšila se, až budu velká a budu se moct rozhodnout, čemu mám věřit. Já budu věřit mamince, protože je chytrá a má univerzitu.

Táta nemá univerzitu, ale je moc hodnej a hraje si se mnou, že on je král a já princezna. Taky mě vozí v bagru, když sem hodná. Myslim si, že Petr za mnou leze hlavně kvůli tomu bagru, i když říká, že mě miluje. Maminka říká, že mam na lásku eště času dost a mně je Petr stejně protivnej, protože mlátí jiný kluky. Ale až se do někoho zamiluju, tak si s nim dam pusu a pak budu mít v břiše takový semínko, co z něj vyroste děťátko. To děťátko tam bude plavat v takový průsvitnym obalu mezi rohlíkama s máslem a jabkama a bude mít do bříška takovou hadičku, co ho s ní budu krmit. Maminka takle měla v bříšku mě a potom ještě jedno, ale spadla ze schodů a to děťátko umřelo. Maminku to moc nebolelo, ale stejně pořád plakala, kvůli tomu mrtvýmu děťátku. Já se spíš veselila, protože teď, když vidim kus trávy nebo motýla, tak si řeknu „aha, to je kousek Theodora“ a tak nikdy nejsem sama. Já mu totiž řikam Theodor, protože se mi to jméno děsně líbí, ale před nikym o tom nesmim mluvit. Jednou sem u večeře řekla: „Mami, to je tak dobrý, že je v tom určitě hodně Theodora!“ a musela sem to vysvětlit. Mamka se pak trochu smála a hodně plakala, až dlouho do noci. Tatínek přišel celej naštvanej, i když měl na tváři potůčky od slziček, a řekl mi, ať už o Theodorovi nikdy nemluvim. Já teda nemluvim, ale sama si s nim vždycky povídam a někdy dělam, jako bych taky měla brášku a vysvětluju mu, jak to na světě chodí. Taky mu píšu dopisy, ale svym tajnym písmem, co ho nikdo neumí přečíst. Pak ten dopis spálim a rozsypu popel nebo zakopu, jako se to dělá s mrtvejma lidma. A kousek toho dopisu se třeba ocitne v tom samym motýlovi jako kousek Theodora a tak si to předají.

Děvčátko se zvedlo ze země, rukama si setřelo trávu, která mu zůstala na sukýnce, a začalo po hřbitově tančit se zavřenýma očima a rukama nataženýma před sebe, jako to dělalo často. Představovalo si, že je princezna a Theodor je jeho bratr princ a tančí spolu na plese. Rty se mu zvlnily do blaženého úsměvu. Občas nahlas řeklo něco jako „Bravo!“ nebo „Bratře, jak to děláte, že tak skvěle tančíte?“.

Z dětského hřiště přešla skupinka dětí až k síti oddělující bývalý hřbitov od sportovního hřiště. Děti se hihňaly a šťouchaly do sebe, až jedna holčička nahlas vypískla a vykřikla: „Podívejte, Eva se už zase chová divně!“

To děvčátko vrátilo zpátky do reality, otevřelo oči a vztekle se na děti podívalo.
„A co je ti do toho, náno?“
Skupince to vyrazilo dech. Taková drzost!
„Ty… ty… ty seš nána, tisíckrát větší!“
„Ty si miliónkrát větší nána než já!“
„A ty nekonečnokrát!“
„A ty nekonečno nekonečen nekonečenkrát!“
„Ale muj brácha je živej a zdravej a vopravdovskej!“
„No a co, ale stejně furt řve nebo jí nebo spí, ale ten muj si se mnou hraje furt, i když je umřelej!“
Eva zkřížila ruce na hrudi, vzdorovitě nakrčila bradu, udělala nadřazené hmm, vyplázla jazyk a otočila se k dětem zády. Pečlivě si prohlížela každý detail šedé betonové zídky a snažila se udržet pláč alespoň do té doby, než skupinka dětí odejde. Už tak jí po tváři stékaly tři velké slzy, ale nevzlykala ani neházela rameny a dýchala úplně normálně.

Už budu brzy dospělá – jenom dospělí umí brečet jenom očima, a ne ramenama nebo plícema nebo beranicí, co těma plícema hejbe. Doufám, že tamhle v tom ptáčkovi je kus Theodora nebo babičky Nebožky nebo indiánskýho dědečka a vidí to. Ty musí mít ze mě radost, jak sem se těm dětem postavila úplně sama!

Teď se rozplakala naplno – drobná ramínka jí divoce skákala na všechny strany, slzy jí odletovaly od očí téměř do oblouku jako nějaké komiksové postavičce a bradička se jí třásla. Nepravidelné dýchání přerušovala hlasitými vzlyky. Stále byla zatvrzele otočena zády ke svým vrstevníkům, kteří za hlasitého smíchu dováděli na dětském hřišti.

„Neboj, Evi, to bude zase dobrý,“ šeptala si konejšivě a při tom si jemně stírala slzy z tváří. Ze strany naproti kostelu, kde se za jednoduchým plotem z několika hrubě opracovaných kmenů stromů rozprostírají nažloutlé pastviny, přicházela kočka. Přicházela s důstojně vztyčeným ocasem, téměř neslyšně – jak to umějí jen kočky. Její srst působila, jako by byla stvořena ze stejného materiálu jako ocelové nebe, které se nad ní rozprostíralo. Její barva kontrastovala se zářivě žlutýma očima. Chyběl jí kus ušního boltce. Začala se svým měkkým a poddajným tělem třít děvčátku o nohy.
„Theodore!“
Holčička vykřikla radostí a jemně zvedla kočku do výše svého obličeje. Šedý tvor výhružně zaprskal, a tak ho Eva kvapně položila zpět na pevnou zem. Zvíře toho využilo a rychle pelášilo pryč.

Zajímalo by mě, jestli byl v tej kočce kousek Theodora. Myslim, že jo, ale proč by potom na mě prskal a utíkal ode mě? Byla bych mu dala pusu, ale to bysem pak mohla do sebe dostat mrňavý zvířátka a pak bejt hodně moc nemocná. Třeba bych umřela. Mně by to zas až tak nevadilo, protože bych pak mohla být s Theodorem až do konce světa, ale rodiče by brečeli a byli by hrozně smutný, takže radši umírat nebudu.

Kromě toho, jak vzniknul svět, neví lidi ještě různý věci. Třeba co bude s dušičkou, když člověk umře. Některý si myslí, že žádná dušička není, že prostě přemejšlíme mozkem a když umřeme, tak přestaneme. Ale já si myslim, že to není pravda. Ta dušička v nás určitě někde je, protože to bych pak nebyla Eva, byla bych třeba jenom Evy tělíčko nebo Evy mozek. Protože já až budu třeba babička, tak budu vypadat úplně jinak, ale budu furt Eva. Mozek se prej nemění, ale i když člověk zapomíná a mozek mu přestává fungovat, tak je to pořád on. Já budu pořád Eva, i kdyby se stalo nevímco, jenom kdybych se nechala přejmenovat. Jenomže stejně nezáleží na tom, jak zní to jméno, ale že jsem to já. Já – to je moje dušička. Myslim si, že ta dušička není pořád stejná. Narodila jsem se s úplně malou dušičkou, protože jsem si myslela jenom: „Jsem tady na světě. Tohle je moje maminka a tohle je můj tatínek.“ Jinak jsem nepřemejšlela. Ale čim víc mam myšlenek, tim se moje dušička zvětšuje. Mam v sobě taky kusy dušiček různejch lidí, když mi třeba řekli nějakou myšlenku a já s nima souhlasim. Každej máme úplně jinou dušičku, protože si myslíme jiný věci.

Někdo říká, že je dušička nesmrtelná. Jenže to by se to tu pak přeplňovalo dušičkama, protože by se nový tvořily a starý neumíraly. Někdo zase říká, že dušička se pak přemístí do novýho těla. Jenže co když má někdo velkou dušičku, když přitom po novym narození z toho zbyde jenom ten základ – kam se poděje ten zbytek, co si za svýho života ten člověk vytvořil? Pak sou eště jiný lidi, jako třeba ten pán, co byl u nás ve školce, a ti tvrdí, že dušička pak odlítne do nebe nebo do peklíčka. To se dělí podle toho, jestli byl člověk hodnej, dojídal obědy, půjčoval hračky a na všechny se usmíval, nebo jestli zlobil, ani se nedotknul pudinku, bral jinejm dětem hračky a ničil je a na všechny se mračil. A taky jestli mluvil pravdu – to znamená, že všechno řikal tak, jak to bylo. Ale řikat pravdu není vždycky dobrý, třeba když jsem jednou řekla tetě Madle, že musí jíst míň, aby nevypadala jako mrož. Na mě se potom maminka zle podívala a doma mi vysvětlila, že nemam furt mluvit pravdivě. Tak já občas lžu – třeba až dneska přijdu domů, tak řeknu mamce, že jsem byla na hřišti, protože jinak by mi vynadala.

Já si myslim, že na to, kam se poděje dušička po smrti, nemůžeme přijít. Protože se nemáme koho zeptat a až umřeme, tak už to nebudeme moct nikomu říct. Třeba kousek naší dušičky zůstane v těch zbytcích našeho těla, což by bylo dobrý, protože potom bych měla kolem sebe dušičky všech, co mam ráda a už jsou umřelý. Nebo se třeba kousek dušičky vsákne do těch dušiček živejch lidí, to bych je potom mohla mít taky tady u sebe.

Já nechci umřít, ale taky nechci bejt furt živá. To musí bejt hrozný, když člověk žije nekonečno nekonečen let. Musí bejt hrozně osamělej, protože všichni jeho známí i jeho rodina už jsou umřelý, musí se nudit a bejt hrozně moc unavenej z toho, jak pořád žije. Já sem se ještě nerozhodla, kdy chci umřít; když totiž umřu dřív než maminka, tak by byla hrozně moc smutná, ale když umřu po ní, budu zase smutná já, až ona umře. Ale nevim, co je víc sobečtější. Já nechci bejt sobec, protože je to špatný, já chci bejt hodná a myslet na druhý. Podle mě lidi, když brečí kvůli těm svejm blízkejm umřelejm, tak brečí hlavně kvůli sobě, protože těm umřelejm už to nepomůže, když se nehejbaj. Dobrý by bylo, kdyby jako v pohádkách mohly slzy křísit mrtvý, ale bylo by to taky nespravedlivý, protože by třeba umřel nějakej tulák, co nikoho nemá, takže by pro něj nikdo neplakal. Ale kdyby všichni mrtví oživli, tak by tady na planetě bylo hrozně moc lidí a ty by se na sebe mačkali, až by se dočista umačkali.

Až se mi bude chtít umřít, tak si na sebe vezmu ty černý šatičky, co jsem je měla na pohřbu babičky Nebožky. Jsou ze sametu, takový příjemný, když na ně šaham. Já občas jen tak šáhnu do skříně a pohladim si je. A učešu si vlasy do dvou hladkejch copánků a hodně moc se navonim. To by mě zajímalo, co na sobě měli tyhle lidi tady pode mnou. Tenkrát se určitě oblíkali jinak. Dřív třeba holky nenosily kalhoty, protože kdyby je nosily, tak by je mohli zlí Angličani upálit, jako to třeba udělali Johance z Arku. Ona byla moc statečná, bojovala jako lev a vůbec, ale jak jí chytli ty zlí lidi, tak už nic dělat nemohla. Já bych nechtěla, aby mě upálili, to bych radši chodila v sukni i v zimě.

Nad Evou se rozezvučel zvon. Holčička odpočítávala na prstech údery, a když se na své ruce podívala, bylo jí jasné, že musí jít domů. Rozhodla se ale risknout i to, že se na ni budou rodiče zlobit – chtěla tu být co nejdéle. Ještě se tu porozhlédne a pak poběží tryskem domů. Začala si prohlížet náhrobky vyskládané na zemi v řadě.

Určitě tu muselo bejt víc náhrobků. Někdo je pak určitě odnes, třeba si z nich postavil dům. Doufám, že náš dům není z náhrobků, to bych se mi tam pak špatně bydlelo.

Otřásla se při tom pomyšlení a zvedla tmavý střep, který byl původně součástí skleněné tabulky se jménem a datem úmrtí z náhrobku ležícího téměř uprostřed řady. Podívala se skrz něj směrem, kde pod šedými mraky vytušila slunce, a přitom se o ostrý roh píchla do prstu. Zvědavě pozorovala zvětšující se kapičku sytě červené krve.

Snad mi nevyteče všechna krev z těla. To bych pak mohla umřít. Řikali to ve zprávách, když tam nějaký lidi měli bouračku, tak že vykrváceli. Já se na zprávy nesmim dívat, prej sem na to ještě moc malá. Ale já je občas slyšim nebo se kouknu mezerou mezi prstama. Taky po sobě někdy lidi střílí, tam v těch zemích, kde je hrozný vedro a asi sou tam i velbloudi, ale to nevim jistě. A ty lidi tam běhají po tom pásmu gázy, to je ta látka, co se s ní vobvazujou zranění, a střílej po sobě, takže je vlastně dobře, že tam ta gáza je. Já nechápu, co z toho mají, když po sobě takhle střílej. Asi je to baví, ale je to ošklivý, zabíjet jiný lidi. Já se ptala táty a on řikal, že je to složitý a vysvětlí mi to, až budu starší.

Něco se jí otřelo o nohy, až z toho leknutím téměř nadskočila. Pohladila šedou kočku po zádech.
„Já vim, Theodore, už bych měla jít.“
Sama nevěděla, jestli to řekla kočce, nebo jen tak pro sebe.
Maličko se sehnula, aby podrbala kočku za ušima. Ta slastně přivřela oči a zapředla. Po chvilce se děvčátko narovnalo, sebralo ze země svůj červený míč a pomalu se vydalo k brance. S rukou na klice se otočilo a ještě jednou se rozhlédlo po zaniklém hřbitově, jako by se sem už nikdy nemělo vrátit. Pak otevřelo vrátka a s pocitem, že je dnes zase o něco blíž k okamžiku, kdy bude úplně dospělé, se vydalo k domovu.

Anna Kolářová
ZŠ Komenského, Horažďovice


téma čísla
Konec - Nový začátek
Rozhovor: Jan Musil V mžiku oka na ulici
Konec - Nový začátek