Dana Feminová: Když Mary obchází kolem
20.09.2010Dana Feminová je zakladatelkou Humanistického centra Narovinu (vznik 1995), které se věnuje zejména adopci na dálku. Během svého života několikrát navštívila vedle jiných afrických zemí i Keňu, na kterou je zaměřeno vedle adopce i několik dalších rozvojových projektů sdružení.
Jaké je postavení ženy v keňské rodině?
Hodně záleží na tom, o jaké rodině zrovna mluvíme. V Keni žije
42 kmenů a každý z nich má jinou kulturu a v každé kultuře je rodinná
situace nastavena trochu jinak. Pokud ale jde o účast žen v keňské
společnosti, ženy řídí auta, jsou v keňském parlamentu apod. V tomto
ohledu se situace hodně mění. Z mého osobního pohledu je role ženy
v africké společnosti zcela klíčová. Na ženě stojí v Africe vlastně
všechno. Podle toho, co jsem měla možnost v afrických domácnostech vidět,
řeší konfliktní situace žena. Když je muž třeba deprimovaný z toho,
že je dlouho nezaměstnaný, vzdá to a radši jde na pivo. Žena s deseti
dětmi si to ale nemůže dovolit. Keňské ženy jsou vynalézavé a skvělé
v improvizaci a hledání nových možností, jak zoufalou situaci zvládnout.
Jsou úžasné v podnikání. Příkladem může být jedna zajímavá
činnost, které se v Keni říká „Mary goes around“ (Mary obchází
kolem), kdy se sejde třeba deset žen a domluví se, že do příštího
měsíce nějakým způsobem každá ušetří tisíc šilinků. To, co vyberou,
dají jedné z nich k dispozici, aby vymyslela, jak by tento základní
kapitál mohla zúročit. Koupí od velkoobchodníka třeba plato vajec, vrátí
se do své čtvrti, sedne si k cestě a prodává vajíčko po vajíčku.
Tímto způsobem si vydělá víc, než kdyby prodala najednou celé plato.
Příště si už proto může koupit dvě plata a takto své podnikání pomalu
rozjíždí. Za čas přijde řada na další z této skupinky žen a ta si
založí zase svoje podnikání. Takové iniciativy mezi ženami fungují,
protože si mohou důvěřovat. Mezi muži k podobný aktivitám
nedochází.
Kdo je obyčejně živitelem rodiny?
Teoreticky je živitelem rodiny otec, ale jen pokud všechno klape. Když se
rodinná situace zkomplikuje, tento vzorec přestává fungovat a vše
přechází na matku. Ta vždy nějak vymyslí, jak sehnat peníze na školu, a
nedopustí, aby dítě muselo školu opustit. Když se dostanou do situace, kdy
už opravdu neví, kam dál, obrátí se na své příbuzné a uspořádají
sbírku. Navaří za poslední peníze jídlo, svolají všechny příbuzné,
známé a kamarády, které mají. Před všemi vysvětlí, jakou potřebují
pomoc, a ostatní se na ni složí – nazývají to harambe (společně
jednat).
Pomáhají muži v domácnosti? Podílejí se na výchově
dětí?
Opět hodně záleží na tom, o koho jde. Samozřejmě jsou tací, kteří se
o své děti úžasně starají, hrají si s nimi, dělají s nimi domácí
úkoly. Stále je to ale výjimka, zvláště na vesnicích. Více toho leží
na ženách a i samotné děti v Keni jsou samostatnější než u nás.
Trošku to vysvětlují některé situace kolem návštěv keňských přátel
u nás doma. Doma vaří můj manžel, protože je Ital a česká kuchyně mu
moc nejede. Muži z Keni to různě komentovali a někteří z toho byli
dokonce nadšení, takže se nakonec do Keni vraceli s trochu pozměněným
pohledem na svět. Někteří ale z toho, že u nás při přípravě večeře
vyfasovali struhadlo, byli hodně špatní a prosili ostatní, aby o tom jejich
manželkám nikdy neříkali. Pociťovali by to jako ohromnou ostudu.
V tradiční kultuře to takhle prostě není. Na druhou stranu mnoho žen
muže v kuchyni ani nechce, protože by to svým způsobem byla urážka i pro
ně samotné.
Je běžné, že ženy chodí do práce?
Jak už jsem říkala, situace ve městě se hodně odlišuje od té na vesnici.
Ve městech je normální, když je žena zaměstnaná. Nemyslím si, že by na
vesnicích byla zakořeněná myšlenka, že žena nesmí pracovat a měla by se
starat jen o domácnost a děti. Problém je spíš v tom, že na vesnici
není mnoho pracovních příležitostí. Takže na řadu přichází právě ta
improvizace, o které jsem mluvila. Žena ale často pracuje na poli a to, co
vypěstuje, prodává na trhu. Asi to nejde označit jako zaměstnání, ale
rozhodně to neznamená, že by žena nepracovala.
Rodina v Keni má obvykle více dětí. Kdyby nastala situace, že
by mohli poslat do školy jen jedno z nich, vybrali by dívku, nebo
chlapce?
Liší se to rodina od rodiny. V některých rodinách chápou jako
samozřejmost, že se má vybrat chlapec, protože dívka se vdá, bude se
starat o děti a vzdělání by nevyužila tak jako právě chlapec. Jinde by
ale vybírali podle schopností a talentu nezávisle na pohlaví dítěte.
Problém vidím v tom, že stále mnoho mladých dívek, patnáctiletých nebo
i čtrnáctiletých, má už vlastní dítě. Rodičovské plánování a
osvěta v této oblasti tu není moc rozšířená. Takže i dnes převládá
názor, že poslat syna na studie je jistější volba, než poslat dívku.
Vyhovuje ženám tato situace, nebo se ji snaží nějak
změnit?
Na vesnici jsem se setkávala s tím, že mají dívky na toto téma problém
mluvit. Na první pohled se tak může zdát, že to ženám připadá
v pořádku a samy chtějí dodržovat pravidla své tradice. Když ale
pronikneš blíž a získáš si důvěru, můžeš se začít ptát víc do
hloubky. Například i na to, jak vnímají mnohoženství u mužů nebo
ženskou obřízku. Myslím si, že ženy z tradičních afrických
společností necítí možnost nebo právo se k takovým věcem vyjadřovat.
Berou to tak, jak to je. Tradice byly před nimi, budou i po nich. Ale mezi
sebou a blízkými přítelkyněmi vychází najevo to, co by cítila asi
každá žena třeba v Evropě, totiž že polygamní (mnohoženskou) rodinu
vnímají jako problém a vlastně to není to, co by si přály a samy si
zvolily.
Před několika lety proběhla v parlamentu diskuze, že by se mělo mužům
zakázat bít svoji ženu. Jeden poslanec se ale ohradil s dotazem, jak by pak
mohl muž své ženě projevovat lásku. Byla jsem svědkem různých rozhovorů
na toto téma a skutečně to vypadá, že spousta mužů v Keni necítí, že
dělají něco špatně, když svou ženu uhodí. Vnímají to jako něco, co je
v jejich společnosti normální, akceptovatelné. Stejné je to s fyzickými
tresty dětí – dodnes učitelé na státních školách běžně
používají rákosku.
Co na Africe vnímáte jako nejzajímavější?
Na Africe je nejzajímavější právě ona solidarita, že si tam lidé
dokážou vzájemně pomoct a dovedou si život užít i s tím, co mají.
Vidíte na nich hrdost. Nemají nic, ale to jim neubírá na jejich
důstojnosti. Ochotně ti poskytnou přístřeší, když potřebuješ,
nabídnou ti jídlo. Nikdy tě ale o nic neprosí. Obdivuju na nich i jejich
elán do života a víru, že všechno nějak dobře dopadne.
Eva Nedvědová a Kristýna Zezulová
ZŠ Kladruby