Můj příběh

19.05.2010

Můj příběh začíná nástupem do první třídy základní školy Vašatova v Kladně. Jako každý předškolák jsem se do školy hodně těšila. Například na to, že poznám nové lidi, nové kamarády, naučím se psát a číst, na svůj první úkol.

Když jsem přišla poprvé do třídy s doprovodem své maminky, měla jsem trému z toho, jací spolužáci budou, z paní třídní učitelky a ze všeho nového.

V tom jsem uviděla povědomou holčičku s rovnými vlasy, zelenýma očima a světlou tváří. Najednou slyším hlas své maminky: „Koukni Marů, vzadu sedí Natálka z Vysokého, jdi k ní.“ První dvě hodiny ve společnosti nových dětí, nového dospělého člověka a Natálky byly fajn. Takhle začal první týden ve škole.

Druhý týden už si děti vyměňovaly různé sladkosti a své pocity ze školy, jak je škola báječná a jak se do školy těšily. Bylo mi hodně líto toho, že když jsem něco chtěla říct já, tak v podstatě nic nezačalo. Naopak to rychle skončilo pohledem „jdi od nás pryč“.

S Natálkou se bavila celá třída a se mnou jen Natálka. Nechápala jsem, co a proč se stalo. Nikdo mě nezná a už se se mnou nikdo nebaví. Chtěla jsem přestávky strávit jako všechna ostatní děcka na koberečku s hračkami a smíchem. Místo toho jsem seděla v lavici a těšila se na konec školy, až si pro mě přijde maminka. Každá maminka si samozřejmě v první třídě chodí pro své dítě, pokud ho nenechá v družině.

Maminka Natálky ji v družině nenechávala. A stalo se, že jednou přijít nemohla, tak si pro ni přišla babička z tatínkovy strany. Natálka Červeňáková byla z matčiny strany maďarská Romka a z otcovy strany česká Romka. Natálka byla hodně podobná své mamince, tak na ní nic romského poznat nebylo. Když si ale ten den pro Natálku přišla babička, na které, že je Romka, poznat je, začali se spolužáci ze třídy Natálky druhý den hodně vyptávat. Když se zjistilo, že Natálka je Romka, tak i její krásný sen o škole zvadl. Najednou to nebyla celá třída a Natálka. Teď to byla celá třída, Natálka a Maruška. Natálky babička pracovala jako uklízečka ve zvláštní škole, a tak Natálku do jedné podobné nechali její rodiče přestoupit.

Po odchodu Natálie Červeňákové teprve začalo pravé peklo. Pamatuji si na chvíle ve škole, které hodně bolely a bolí jako vzpomínka dodnes. Například když mě kluci shodili na zem, řvali na mě, že jsem ukradla paní učitelce křídy na tabuli, tahali mě za vlasy a strkali mě přes celou třídu. Byla to i fyzická bolest, ale psychická ještě víc.

Řekla jsem to své třídní učitelce Janě Š. Ta mně jako šestileté holce řekla, že s tím nemůže nic dělat. Doma jsem se to bála říct, neboť věřím tomu, že by moje maminka těm klukům nafackovala.

Takhle to probíhalo další dva roky. Nástup do třetí třídy byl na moji psychiku už moc. S novou paní třídní učitelkou začaly ještě větší problémy. Když jsem se začala dětem bránit fyzicky – začala jsem se prát, bylo mi řečeno, že jsem do třídy přinesla rasismus. Taky mě vyvolala na zkoušení před tabulí a v půlce zkoušení před celou třídou řekla, ať si nechám prohlídnout hlavu, že tam něco mám. Samozřejmě byla moje hlava zcela čistá. Řekla jsem to po dlouhé době mámě. Ta zašla za paní třídní. Ani jedna té druhé sympatická zrovna nebyla. Obě se hádaly. Začalo se vše řešit u paní ředitelky Hany V.

Hana V. je výborná učitelka fyziky a ještě lepší ředitelka. Váží si romských dětí, které to chtějí někam dotáhnout. Je spravedlivý člověk. Vše rychle a rázně řeší.

Paní učitelka Jitka B. nakonec svůj přístup ke mně změnila. Děti jsou ale bohužel pořád jen děti. Ty přístup nezměnily. Začala jsem vše ignorovat a na konci roku jsem chtěla do jiné třídy, ale na škole byla třetí třída jen jediná. Změnit školu jsem nechtěla už jen proto, že na druhý stupeň chodila moje sestra Iveta. Moje matematika zrovna dvakrát silná taky nebyla. Paní učitelka mi sdělila, že můžu propadnout a abych s tím proto něco začala dělat. Já jsem propadnout ale chtěla. Pryč z této třídy. Když jsem na konci roku tu pětku na vysvědčení viděla, ulevilo se mi. Byly to smíšené pocity, radosti a smutku zároveň. Dodnes nevím, co převládalo více.

Dostala jsem novou třídní a nové děti. Když bylo září a já měla nastoupit do nové třídy, byla má tréma ještě větší než v první třídě. Ale říkala jsem si, že nesmím myslet hned na to zlé. Nikdo přece není stejný. A bylo to tak. Moje nová třídní Irena P. dokázala naslouchat a poradit. Děti byly kamarádské. Našlo se tam sice pár jedinců, kteří byli nějak zaujatí, ale nebylo to tak strašné jako dřív. Nakonec jsem se bavila nejvíc s dětmi, které proti mně byly zpočátku zaujaté. Bylo to moc fajn a já byla šťastná. Až moc. Ale jen do šesté třídy, ve které jsem znovu propadla z matiky.

Moje tehdejší třídní zemřela v době, kdy jsem se dozvěděla, že jsem propadla. Nikdo to nevěděl, samozřejmě kromě učitelek. Zeptala jsem se té na matematiku, kde mám třídní učitelku. Slíbila mi, že se za mnou staví a bude držet palečky. Učitelka se rozplakala a řekla mi, že paní učitelka zemřela. Prý měla přijít do školy, protože tu měla holčičku, která dělala reparát, ale nepřišla. Tak šla sama za ní domů a našla ji už bohužel mrtvou.

Bolelo to. Přišla jsem o skvělou třídu, kterou mám dodnes moc ráda a také o paní učitelku, která milovala zvířata stejně jako já. O učitelku, se kterou se hezky povídalo.

Do konce prázdnin už scházel asi jenom týden. Depka na mě začala hluboce dopadat. Všechen ten pláč jsem držela v sobě, bohužel to ten první den ve škole bylo vidět.

Paní Melanie je školní psycholog a rodinný poradce, učitelka českého jazyka a teď i má nová třídní. Melanii jsem měla už v první šestce na český jazyk a byly to mé nejkrásnější chvíle o hodině českého jazyka. Melanii mám hodně ráda. Je anděl s křídly, který tady na světě rozdává lásku, teplo a úsměv. Aspoň takhle ji vidím já. Na škole teď měly být dvě šestky a Meli měla učit jednu z nich. Mě jako naschvál dali do té druhé.

Hned první den ve škole jsme měli držet minutu ticha za zemřelou učitelku. Při tom jsem se rozplakala tolik, že jsem nemohla přestat. Potom jsem si nepřála už nic víc než se dostat do Meliny třídy. Nakonec jsem se tam s pomocí maminky a starší sestry dostala. Byla jsem moc ráda, znala jsem se tam s některými holkami a o to to bylo lehčí. Kluci měli sice často narážky na mou barvu pleti, ale nebylo to tak hrozné. Byli tam totiž další lidé, kteří mě drželi. Rasistické narážky postupem času upadaly. Nevymizely, ale jde s tím žít.

Ve škole jsem si zažila zlé, ale i hezké chvíle. Jako každé dítě. I přes to vše mám tuto školu ráda. Nechtěla bych na žádnou jinou. Potkala jsem tu různé děti i různé učitelky. Dneska jsem ve třídě, kde jsou dobré vztahy a také dobré učitelky. Romské dítě ve škole si asi ze začátku projde peklem. Někdy to bude hodně drsné, ale nesmí se nechat.

Marie Demeterová
ZŠ Kladno


téma čísla
Konec - Nový začátek
Rozhovor: Jan Musil V mžiku oka na ulici
Konec - Nový začátek