Nelíbilo se jim říkat mi kolegyně

Monika Berkyová pochází za západočeského malebného městečka Stříbra. Na Západočeské univerzitě studovala sociální práci, které se několik let aktivně věnovala. Absolvovala řadu kurzů speciální pedagogiky, psychologie, terénní práce a grafologie. Pro mnoho stříbrských Romů a Romů ze širokého okolí je spojkou s úřednickým aparátem. Romové k ní mají důvěru a obracejí se na ní s prosbou o pomoc v tíživých životních situacích. Na to, jaké měla Monika dětství, jaká byla cesta českým školstvím a následně kancelářemi státní správy, se ptali mladí redaktoři ze Základní školy v Kladrubech u Stříbra.

Jak jste si původně představovala práci sociální pracovnice? Naplnila vaše představy?
Tu práci jsem si představovala tak, protože jsem sama Romka, že budu chodit mezi Romy a budu jim pomáhat. Dopadlo to úplně jinak, měla jsem pocit, že jsem řešila věci, které byly úplně o něčem jiném. 

Co vám tahle práce přinášela?
Spíš mi bylo líto, když někteří Neromové zastávali postoj, že těm Romákům pomáhám, že pro ně dělám všechno…. Vůbec nevnímali to, že dělám jenom svoji práci a můžu být ten prostředník, který může pomoct. 

Jaký pracovní zážitek vás nejvíce dojal? Dohání vás práce někdy k slzám?
Zpočátku ano, teď už ne, protože jsem si na to zvykla. Osudy těch lidí jsou podobné. Nejvíc mě dojal případ, když přišla maminka se dvěma malýma dětičkama, asi čtyři a tři roky, neměli kde bydlet a spali v lese.

Dělá člověk takovou práci pro peníze, nebo proto, že z toho má dobrý pocit?
Práce terénní sociální pracovnice mi dávala vnitřní uspokojení, takové to naplnění, že já můžu pomoct. Že vím víc než Neromové. A když to řeknu ošklivě, byla jsem trochu ráda, že jim to můžu natřít… (smích) 

Jaké byly vaše začátky na základní škole?
Když jsem byla na základní škole, bylo to ze začátku docela těžké. Vyrůstala jsem u babi a u dědy a tam se převážně mluvilo romsky, takže jsem měla ze začátku velké problémy. Přehouplo se to až tak na druhém stupni, kdy jsem si jako by uvědomila, že musím zabrat. Spoustu věcí jsem věděla a moc jsem se neučila. Měla jsem docela dobré známky, ale věděla jsem, že kdybych se víc snažila, tak bych měla i vyznamenání. Pak jsem se rozhodla pracovat jako zdravotní sestra. Tak jsem šla na přijímačky, ale bohužel jsem se tam nedostala. Tehdy jsem měla jednu trojku a jinak dvě dvojky. Oni tenkrát s trojkami nebrali, i když jsem měla ten průměr, který vyžadovali. 

Mrzelo vás to hodně, že jste se tam nedostala?
No strašně moc. To jsem tehdy obrečela. Úplně hrozně moc jsem plakala. Říkala jsem si, co se mnou bude. Pak přišla známá a řekla, že je v Sokolově pětiletá škola, tak jsem to zkusila a dostala jsem se. 

Když jste chodila na základní, střední nebo vysokou školu, sváděli na vás problémy kvůli tomu, že jste Romka?
Když jsem byla na základní škole, tak to možná na tom prvním stupni trošku bylo. Ale potom když jsem přešla na druhý stupeň, dělala jsem dva nebo tři roky předsedkyni třídy. Tam to bylo úplně úžasné a doteď, když se vídáme s učiteli, si o tom povídáme a rádi na to vzpomínáme. Na střední škole byl trošku problém. Nebyl ze strany spolužáků, ale ze strany profesorů. Asi si mysleli, že to tam nezvládnu. Na vysoké škole spolužáci v pohodě, ale zase profesoři… Vždycky to bylo ze strany kantorů. Nevěřili mi, nebo měli pocit, že když jsem Romka, tak nemůžou mluvit o Romech. Jednou když na té vysoké škole nějaký profesor, protože jsem studovala sociální práci, řekl třeba „Cikáni“, tak se zarazil. V celé třídě bylo obrovské ticho a já se jenom usmála a řekla, že to nevadí, že to slovo znám.

Co vás po patnácti letech přimělo, abyste šla zase studovat?
Donutilo mě to, že jsem zjistila, že maturitní vzdělání je málo. Hlavně jsem chtěla v tom, co jsem dělala, jít hlouběji. Myslela jsem si, že se na vysoké škole dozvím daleko víc věcí, které mi mohou pomoct. A hlavně díky nim mohu pomoct ostatním.

Podporovali vás ve studiu rodiče?
Když jsem byla na základní a na střední škole, ano. Na vysoké byl taťka hrozně rád, ale moc tomu s mamkou nevěřili, protože jsem už měla vlastní rodinu. Všichni měli pocit, že tam nedojdu nebo že to vzdám. 

Kam byste chtěla, aby to vaše děti dotáhly?
Víte, ono je to těžké. Chtěla bych, aby měly alespoň středoškolské vzdělání. To bych byla moc ráda. Pro mě je ale priorita, aby z nich byli slušní a spokojení lidé, kterých si mohou ostatní vážit. 

Když jste si poprvé sháněla práci, bylo pro vás těžké ji sehnat?
Bylo to obrovsky těžké, když jsem před X lety odešla ze střední školy. Odmaturovala jsem a šla jsem se ptát na práci. Většina lidí tam maturitu sama neměla. Nemohli to přenést přes srdce. Byl to problém. 

Proč jste vystřídala tolik zaměstnání za sebou?
Já nevím, jestli jich bylo tolik (smích). Pracovala jsem na Okresním úřadě v Tachově. Okresní úřady pak končily, tak jsem přešla do Stříbra. Ve Stříbře mě jako Romku nepřijali, protože se jim nelíbilo říkat mi „kolegyně“. Byli zvyklí, že Romové za nimi chodí, protože něco potřebují, a ne aby tam seděli s nimi. A to byl hlavní důvod, proč jsem odešla.

Bylo vám líto, že jste odešla?
No… možná ani ne, protože když jsem viděla, jak se chovali, tak jsem byla ráda, že jsem pryč. Nechtěla bych se chovat jako oni. Říká se „Kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt!“ a to se mi opravdu nechtělo. 

Našla jste potom ve Stříbře práci, která vás začala bavit, a pokračovala jste v ní dál?
Potom jsem čtyři a půl roku pracovala v jedné neziskové organizaci. Dělala jsem terénní práci a tam jsem zužitkovala to, co jsem se naučila nebo co jsem používala v praxi na okresním úřadě. 

Máte pocit, že když jdete do obchodu, dívají se na vás jinak?
Tady ve Stříbře se mi to nestává. Nemám s tím problémy. Lidé mi říkají, že nevypadám jako Romka. Ale vím, že spousta Romů problémy mívá. 

Čeho byste chtěla v životě dosáhnout?
Mám pocit, že už jsem udělala docela dost, ale vím, že chci určitě ještě studovat. A pak nevím. Uvidíme, co dalšího mi život přinese. 

Redaktoři ze ZŠ Kladruby