Chráněnky Matky Terezy

V létě 2009 jsem se prostřednictvím sdružení dobrovolnických aktivit INEX zúčastnila čtrnáctidenního dobrovolnického workcampu v albánském hlavním městě Tirana. V centru vedeném misionářkami charity Matky Terezy se nás dobrovolníků sešlo celkem šest: Belgičanka Claudine – maminka od čtyř dospělých dětí, Švýcar Claude, který po rozvodu vše prodal, opustil Švýcarsko a rozhodl se začít nový život v Albánii. Dále Pákistánka Aniqua žijící ve Švédsku, dva mladí Albánci Idi a Iris a já. Věkové rozmezí dobrovolníků bylo zhruba od dvaceti do padesáti let. Cílem naší práce byla příprava dopoledního programu dětského tábora a odpolední výpomoc v místím sídle charity misionářek Matky Terezy. Bydleli jsme společně v jedné místnosti přímo v centru charity, kde jsme se denně setkávali s dojemnými a nelehkými životními příběhy jeho obyvatelek.

Autobus plný dětí

Náš den se skládal ze dvou částí – ráno jsme před sídlem charity nasedli do přistaveného autobusu a vyrazili za Tiranu do rozestavěného skautského centra, které obklopovala veliká zahrada. Po cestě jsme udělali několik zastávek, na kterých přistupovaly další a další děti, zpívaly se písničky, říkaly říkanky a k centru už autobus přijížděl narvaný k prasknutí. S dětmi jsme potom během dopoledne hráli scénky. Ze starých látek a zbytků oděvů, které se v centru daly najít, jsme si dokázali vyrobit i velmi zajímavé kostýmy. A scénky pak stály za to. Dále se děti mohly za naší asistence věnovat tanci, sportovním či stolním hrám, skládání puzzle, modelování, navlékání korálků apod. Některé ze sester mluvily anglicky a zprostředkovávaly tak komunikaci mezi námi a dětmi, protože děti anglicky nemluvily. Před polednem program skončil. Následovalo drobné občerstvení a rozvoz zpět v opačném směru.

Život v centru

V centru jsme si my dobrovolníci vždy společně uvařili, trochu oddychli (někdy jsme tedy okamžitě po obědě usnuli, jelikož kolem oběda panovala taková vedra, že se nedalo dělat nic jiného) a po poledním klidu jsme se věnovali přípravě programu pro děti na další den – od obkreslování omalovánek, které měly být pro ty nejmenší, přes přípravu vzorů k vyšívání pro větší slečny a různých materiálů na tvorbu koláží pro kluky. Odpoledne jsme ale také trávili se ženami a dětmi, které žily v centru.

Samoživitelky, uprchlice a nemocné

Charita misionářek Matky Terezy poskytuje péči a azyl nemocným a chudým. Centrum, ve kterém jsme žili a pracovali, bylo určené výhradně ženám. Obyvatelkami byly nevidomé ženy, mladé maminky samoživitelky a náctileté dívky, které kvůli bití utekly z domova, případně do centra docházely, protože jejich rodiče nebyli schopni se o ně starat. Mezi obyvatelkami centra se našly také ženy, které mohly alespoň sedět na vozíku a podívat se tak někdy ven. Jiné z nich byly zcela upoutané na lůžko, mentálně postižené či psychicky nemocné. Kdybychom rozuměli albánštině, mohli bychom si s nimi povídat. Obyvatelky centra ale dokázalo rozveselit, když jsme se jim aspoň na chvíli věnovali. Slova v tu chvíli moc nehrála význam. Stačilo je pohladit, podržet za ruku, případně je poslouchat.

Tankodrom na ulicích

Sem tam jsme vyrazili s několika vozíčkářkami „na výlet“ po hlavním městě Tiraně. Cesta připomínala tankodrom, párkrát jsme je div nevyklopili. To, že je uprostřed chodníku najednou díra půl metru hluboká, je tam zcela normální. Vyasfaltované jsou většinou jen ty hlavní silnice a dlážděné chodníky jen okolo nich. Ženy se ale radovaly snad z každého hrbolu v chodníku, kvůli kterému vozík drncnul. Měly radost zkrátka ze všeho, co pro ně bylo nové a neobvyklé. Byly moc rády, že se podívaly ven.

Mladá děvčata a matky se nemohly podívat nikam. Matky musely rovnou z práce zpět do centra, slečny hned po skončení vyučování zrovna tak. Za to, že byl těmto zdravým ženám v centru poskytnut azyl a případné hlídání dětí v jejich pracovní době, musely dodržovat striktní řád centra a vypomáhat s jeho údržbou. Několikrát jsme sestry požádali, abychom mohli vzít na procházku i je. A to byl pro ně svátek. Po večerech jsme se s kolegou Claudem chodili proběhnout kolem jezera do městského parku, abychom se protáhli a odreagovali. Vždy jsme se ale museli vrátit do deseti hodin, jinak jsme našli vysoká vrata charity zavřená a museli je přelézat. Claude byl velkým oblíbencem holčiček již zmiňovaných matek. Ještě před tím, než přijel do Albánie, se naučil obstojně albánsky. Holčičky si ho proto dost zamilovaly. Byl to moc hezký pohled – Claude, chlap jak hora, v neustálém obležení několika tří až čtyřletých štěbetajících, poletujících a všemožně se na něj věšících děvčátek.

Misionářky Matky Terezy

Musím vyzdvihnout práci sester, od brzkého rána byly na nohách a staraly se o centrum a jeho okolí, o pacienty, část z nich s námi jezdila za dětmi, neustále byly usměvavé a plné energie.

Sestry patřily k řádu Misionářek milosrdenství, který byl založen v roce 1950 Matkou Terezou. Jeho cílem je na prvním místě pomoc chudým a nemocným. Řád má přísný režim – jeho členky vstávají již ráno o půl páté, následuje ranní modlitba, v šest se pak sestry shromažďují na mši v prosté kapli. Sestry nevlastní žádný majetek a vedou asketický život. V Tiraně působily sestry různých národností a staraly se o údržbu centra a jeho chráněnky.

Regina

Regina byla pětatřicetiletá paní upoutaná na invalidní vozík. Asi v 16 letech ji postihla mozková příhoda a ochrnula na celé tělo. Mohla tak jen trochu hýbat rukama a nohama. Reginu jsem navštěvovala skoro každý den, trochu jsme cvičily, masírovala jsem jí ruce a nohy, pak jsem jí vyvezla ven. Regina si pamatovala ze svých dětských let pár základních anglických frází, dny v týdnu, měsíce a číslovky. Kvůli ochrnutí se jí velmi těžko mluvilo a já jí zpočátku nerozuměla ani slovo. Regina se chtěla učit česky, napsala jsem jí postupně na papír české fráze – totéž, co uměla anglicky. Byly to fráze typu: ahoj, jak se máš?, mám se dobře, kolik je Ti let? apod. Učila se neskutečně rychle, paměť měla obdivuhodnou. Byla mi po pár zopakováních schopná přeříkat dny v týdnu a posléze i měsíce v roce, nebo se mnou vedla krátký rozhovor. A moc ji to bavilo.

Regina celý den buď ležela v posteli, nebo seděla na vozíku na dvorku centra. Když si teď na ni vzpomenu a představuji si, jak tam celé dny sedí či leží, je mi smutno. Jsem ale moc ráda za to, že jsem ji aspoň sem tam na pár dní mohla vytrhnout z té všednodennosti.

Ženy tam nemají nic než pár kousků oblečení, nedostanou se za brány centra a hlavně nemají to nejdůležitější – zdraví. A přesto se umějí upřímně radovat a smát. Oproti nim jsme většina z nás boháči. Přesto si neustále stěžujeme a chceme víc a víc.

Co bude dál?

My jsme byli úplně prvními dobrovolníky, kteří do centra kdy přijeli. Po nás měly přijet další skupiny. Doufám, že projekt bude fungovat nadále i v následujících letech. Sestry dělají, co mohou, ale jednotlivým obyvatelkám centra se déle, než je nutné, věnovat bohužel nestíhají. Takovou práci mohou zastoupit právě dobrovolníci. Řada z obyvatelek centra nikoho nemá nebo je nikdo nepřijede navštívit. Návštěvy jsme tam vídali velice zřídka.

Tereza Hylmarová