Honza Musil: Když se máš moc fajn, přijde životní ťafka

05.06.2012

Honza Musil (1967) je populárním televizním a rozhlasovým moderátorem. Narodil se v Brně, kde se také vyučil kuchařem. Této profesi se ale nevěnoval. Začal nejprve pracovat v ostravské kabelové televizi, v roce 1996 uspěl v konkurzu na post moderátora Snídaně z Novou, do povědomí široké veřejnosti se dostal zejména jako moderátor první české talkshow Áčko, vysílaný rovněž na televizi Nova. V roce 1996 mu ale byla diagnostikována leukémie, se kterou bojoval několik let. Dnes je moderátorem odpoledního pořadu České televize Živě na jedničce. Honza Musil je dvakrát rozvedený a z prvního manželství má dnes již dospělé dcery Veroniku a Lucii.

Chtěl jste být moderátorem už odmala?

Vůbec ne. Já jsem ani nevěděl, že tahle profese vůbec existuje. Když jsem byl malý kluk, říkalo se této profesi konferenciér. Bylo to úplně strašné slovo a ta nejhorší práce, co si pod tím člověk mohl představit. Tehdy totiž neexistovali jako dnes moderátoři a speakeři v rádiu, nebo jako dnes v televizi vidíte Leoše Mareše. Tehdy to byli spíš starší lidé a jediný, kdo mě tenkrát v této profesi bavil, byla Jiřina Bohdalová a Vladimír Dvořák, kteří dělali pořad Televarieté. Z mladých lidí vůbec nikdo takovou práci nedělal. Pak ale byla podobná profese hlasatele. A tím jsem chtěl být. Bylo mi asi sedm a vždycky jsem na záchodě vytáhl takový ten skládaný toaletní papír, držel jsem ho před sebou a dělal jsem, že něco čtu. Přesně takhle totiž fungovali televizní hlasatelé. Měli před sebou kartičku, ze které četli nové informace.

Vyučil jste se kuchařem. Dovedete si představit, že byste se touto profesí dnes živil?

Měl bych možná o takových padesát šedesát kilo víc, to asi jo. Já jsem se tím sice vyučil, ale nikdy jsem to nedělal, protože mě to hrozně nebavilo. Tu školu jsem ale dělal jenom proto, že jsem chtěl dělat loutkové divadlo, které jsem nakonec studovat nemohl. Můj tatínek totiž nechtěl vstoupit do strany (komunistické, tj.KSČ, pozn. red.), to se tenkrát muselo, a tak na mě zůstal jediný učební obor a to byl kuchař. Ještě jsem tedy měl na výběr instalatéra (smích), ale to si už vůbec nedovedu představit. Paradoxně mě ale dneska, kdy jsem starší, vařit baví a dokážu si představit i tu práci.

Jak jste vnímal raketový start své popularity a jak její postupné propady?

Já jsem typický raketový start moc neměl, protože jsem začínal v televizi, aniž by to někdo věděl. V jedné ostravské kabelovce jsem dělal všechno možné, včetně nošení kabelů a klapky. Jednou nám vypadl redaktor a já jsem tedy musel jít natočit jeden příspěvek. A tam to vlastně celé začalo. Pak jsem dostal lano do rádia neboli nabídku, které se zrovna rozjíždělo, a v dubnu 1994 jsem pak na jedné akci, kterou jsem moderoval, dostal nabídku od tehdejšího ředitele nově vzniklé televize Nova Vladimíra Železného, abych šel dělat konkurz na moderátora Snídaně s Novou. A ten jsem vyhrál. Ze Snídaně jsem potom odešel do historicky první české talkshow Áčko. Potom přišla Sauna, Miláčci a Kolotoč. Saunu jsem potom po čtyřech letech skončil já sám, protože jsem člověk, kterého když něco přestane bavit, tak toho nechá. Dal jsem si od televize pět let pauzu.

Oženil jste se v sedmnácti letech a měl děti. Litoval jste někdy, že jste přišel o část bezstarostného života?

Nikdy jsem toho nelitoval, protože nejlepší v životě je, když má člověk v pětačtyřiceti dospělé děti a těší se na to, že budou mít jednou vnoučata. Vztah můj a mé bývalé ženy k dětem je tomu dnes úměrný a jsou z nás dospělí kamarádi, kteří se v životě doplňují. Doba tenkrát byla úplně jiná. Nebyly věci jako Playstation nebo diskotéky v tom pravém slova smyslu, zkrátka nebylo vůbec nic. Ta doba udávala modely chování, kdy se lidé brali relativně brzy. Je pravda, že já jsem se ženil hodně brzo, ale nikdy jsem toho nelitoval. My jsme si s tím tenkrát poradili.

Svou homosexualitu jste oznámil veřejně v televizi. Určitě jste to dlouho zvažoval. Komu bylo nejtěžší se svěřit?

O mně to všichni v mém nejbližším okolí věděli. Věděli to jak rodiče, manželka, tak moje děti s tím vyrůstaly. Jen jsem měl potřebu, aby mě veřejnost nespojovala s žádnýma blondýnkama nebo brunetkama. Chtěl jsem si vyřešit svůj život tak, abych mohl otevřeně se svým partnerem jít do kina, do divadla, na jakoukoliv akci, abych mohl říct: „To je můj přítel.“ A taky jsem nechtěl vysvětlovat sousedům, že je to můj bratranec nebo kamarád. Proto jsem čekal na okamžik, kdy to dcery poberou, nikoliv kvůli mně, ale kvůli svému okolí. A tak jsme si jeden večer řekli, že nastal ten čas. Každá z nich už měla svého kluka, ti o tom věděli, věděly to jejich rodiny. Holky měly natolik dobré spolužáky, že to vzali. Tenkrát jsem mluvil i s jejich učitelkami, řekl jsem jim, co v médiích chystám a ony v návaznosti na to svolaly třídnickou hodinu, kde s tím celou třídu seznámily. V momentě, kdy na to byli všichni mí nejbližší připravení, a nám bylo jedno, co na to řekne veřejnost, tak jsem to prostě řekl. A od té doby mám pokoj.

Jak to celé ovlivnilo vztah s vaší bývalou ženou a dcerami?

S Ivetou jsme si stále úplně nejbližší, když se něco děje. Holky jsou dnes dospělé, a kdyby nechtěly tatínka vídat, tak si poskládají život tak, že to nebude možné. Opak je ale pravdou. Chodíme spolu na víno, jezdíme každý rok i s Ivetou na dovolenou.

Litoval jste někdy svého rozhodnutí zveřejnit své soukromí před celým národem?

Vůbec ne. Je ale pravda, že je i po těch letech společnost nastavená tak, že to včetně médií řeší jako nějakou výjimečnou záležitost, a já musím říct, že mě třeba štve, když za mnou přijde klasická novinářka z bulvárního deníku a zeptá se mě na úplně stejnou otázku. To jsou věci, které mě spíš zaráží. Že to nepřejde a bere se to pořád jako něco zvláštního a nenormálního.

Vzpomenete si, kdy jste si uvědomil, že jste gay?

To si vzpomenu úplně přesně. Neuvědomil jsem si ale, že jsem gay. Já z toho byl spíš v šoku. Byl jsem na vojně a tři měsíce před mým odchodem tam přišel kluk ze Slovenska a já jsem se do něj platonicky zamiloval. Líbil se mi. Prostě jsme si spolu povídali a zjistili jsme, že nás baví úplně stejné věci. A tak došlo k takovému souznění. V ten moment mi došlo, že se se mnou něco děje.

To už jste byl ženatý?

Ano. A myslím, že právě první, komu jsem to řekl, byla moje žena. Začali jsme to společně rozebírat. Tenkrát totiž nebyly žádné knížky nebo časopisy, prostě nic. Shodli jsme se, že uvidíme, až se vrátím z vojny. Když jsem se vrátil, bylo to zase chvíli jako dřív, ale s tím klukem jsme se vídali dál. Jezdil k nám i na oběd, oblíbil si moji ženu a malou Lucku. Byl ale na holky, a když to zkrátím, nikdy mezi námi k ničemu nedošlo. Sám má čtyři děti a bydlí v Londýně. Byl to ale on, kdo mi dal ten prvotní impuls.

Byl jste ženatý, uzavřel jste i registrované partnerství. Málokdo zažil obojí a může srovnávat. V čem je domácnost, kde žijí dva muži, jiná?

V Čechách jsem vlastně jediný, kdo zažil oba dva stavy. Když je domácnost, tak má jasně daná pravidla, musí nějak fungovat. Když je tam tatínek a maminka, je to pořád ponejvíc tak, že většinu domácích prací dělá maminka a tatínek říká, že se stará o rodinu (smích). U dvou chlapů nebo holek je to jednodušší, protože tam se musí o tu domácnost starat rovným dílem. Jestli někdo trpí takovou představou, že jeden je tatínek a jeden maminka, tak takhle to fakt nefunguje. Já bych řekl, že je to taková přiblblá pohádka. Jestliže já budu mít partnera, kterému nevadí žehlení a bude vědět, že to hrozně nesnáším, a já budu vědět, že zase raději vysávám a vytírám, tak se o ty práce podělíme. Když ale zjistíme, že ani jeden z nás nerad umývá okna, půjdeme je umývat oba dva.

Do vašeho života zasáhla také leukémie. Donutilo vás to nějak život přehodnotit?

V takovém případě život přehodnotí snad každý. Mladý člověk si často řekne, že se mu to nemůže nikdy stát. Když ti člověk jednoho dne nečekaně řekne, že ti něco je a ta diagnóza není úplně dobrá, v první chvíli tě zachvátí panika. Chceš se vším praštit, jsi naštvaný – hlavně sám na sebe. Potom si musíš určit, kde je ten hnací motor. Ten jsem já měl v těch svých třech ženských. Moje bývalá žena byla přesně ten člověk, který se v té chvíli stal diktátorem a skrz naše holky mě hnala dál, aby na ně nezbyla sama. Když pak člověk zjistí, že to začíná fungovat, že to půjde díky doktorům zvrátit, je to vždycky úžasná věc. A to si člověk řekne, že už bude dělat všechno proto, aby se to nevrátilo. V tu chvíli takové ty banální věci jako hádat se se sousedama, nebo jestli máš nové auto, džíny nebo mobil, jestli můžeš jet na dovolenou do Dominikánské republiky nebo jenom do Krkonoš, nebo jestli máš na zaplacení složenek nebo nemáš, tak to jsou najednou věci, které vůbec neřešíš. Prostě si je přeskládáš a musím říct, že mám od té doby strašně klidný a vyrovnaný život. Mě de facto nic moc nerozháže.

Byly někdy okamžiky, kdy jste nevěřil, že se z toho dostanete?

Určitě. Bylo to asi po dvou letech mé nemoci, kdy jsem měl fakt blbé období, protože jsem měl za sebou dvě série chemoterapie a to je hrozné svinstvo. Dostáváte do sebe vlastně formou infúze jed a nemůžete své tělo vůbec ovládat. Musíte být buď doma, nebo v nemocnici. Já jsem měl to štěstí, že jsem v té nemocnici nikdy nebyl. Vím, že kdybych tam naopak byl, tak bych tu dnes neseděl. Je to ten okamžik, kdy najednou stojíš před zrcadlem a vidíš, že máš místo svých sedmdesáti kil čtyřicet osm. Víš, že je něco špatně, protože jíš jako doposud. A v tu chvíli si třeba řekneš, že to skončí. A já jsem měl takové asi dva měsíce, kdy jsem se bál usnout, protože jsem měl strach, že se už neprobudím. Pak když to ale dobře dopadne, tě to strašně nakopne. A život si užíváš daleko víc, přestože jsi na sebe opatrnější.

Jaké bylo, když vaše nemoc přišla v období rozjeté kariéry?

To je přesně ono. Člověk je mladý, myslí si, že se mu nic nemůže stát, má víc peněz, všichni ho znají a přijde k doktorovi a takhle ti to udělá střih. Já jsem v tomto trošku jiný, protože většina lidí se zavře doma, kde ten problém řeší o samotě. Já, abych na to nemyslel, jsem pořád chodil do práce. Nejtěžší bylo, že jsem to musel říct svým kolegům, protože se mi kdykoliv mohlo cokoliv stát. Nemohl jsem si dovolit, aby nevěděli, co se mnou mají dělat. Když se to dozvěděli, nikdo z nich mi neřekl, že bych měl být doma a odpočívat, na rozdíl od doktorů. A myslím, že to bylo dobré rozhodnutí.

Váš život ovlivnila řada kritických momentů. Co si z toho všeho člověk odnese?

To je úplně jednoduché. Že takový prostě život je, vždycky má svá pozitiva a negativa, a že fakt platí to pravidlo, že když se máš moc fajn, přijde životní ťafka. Já jsem si stanovil takové pravidlo, abych žil tak, abych se za sebe nemusel stydět. A ten zbytek kolem mě vůbec nezajímá.

Lenka Jandíková, Tereza Špačková, Nikola Goldobinová a Andrea Jančová
ZŠ Kladruby


téma čísla
Konec - Nový začátek
Rozhovor: Jan Musil V mžiku oka na ulici
Konec - Nový začátek