Konec Voďori - Nový začátek?

10.07.2012

Dětští redaktoři Voďori v posledním čísle rozmýšlejí nad stopou, kterou do jejich životů časopis otiskl.

Režisérkou pro Českou televizi

Jmenuji se Jitka a už tři roky píšu pro časopis Romano voďori. Moc mě to baví, protože jsem se toho během té celé doby dost naučila a zažila jsem moc krásných věcí. Kdybych mohla, vybrala bych si takový obor ke studiu a potom i jako práci. Být opravdovou redaktorkou mě vážně bavilo a mimo to jsem se naučila celkem slušně zacházet s foťákem, kamerou a k tomu všemu jsem se stala režisérkou jednoho filmu České televize.

Jitka Vaňová
ZŠ Chanov

Jmenuji se Jitka Vaňová a je mi 15 let. Chodím do 9.A a za pár měsíců půjdu studovat na zdravotní sestru. Rozhodla jsem se pro tenhle obor, protože mám ráda děti. Ve volném čase chodím ráda nakupovat a poslouchám hudbu. Strašně ráda jím halušky a goja. Bojím se pavouků, jinak už snad ničeho.

Pootevřít člověku oči i srdce

Jako začínající redaktorku mě práce pro multikulturní časopis Romano Voďori velice oslovila a v životě posunula o veliký krok blíž ke svému hlavnímu cíli. Jelikož bych se po ukončení studia na střední škole chtěla nadále věnovat psaní, tedy žurnalistice, byla to pro mě skvělá praxe. Psaní určeno vám všem mi vždy bylo potěšením. Obohatilo mě o zkušenosti s novinařinou, o fantazii, ale také mě naučilo, jak jediným článkem člověku pootevřít oči a srdce. Pokud vás nějaký můj text o tanci zaujal, neváhejte a přesvědčte se sami o tom, že je to opravdu úžasný zážitek. Nabádat člověka k něčemu novému, co mu zpříjemní den, měsíc, rok, ba možná i celý život, je to, co dokáže potěšit každou bytost.

Hanka Klaciková
SUPŠ, Jablonec nad Nisou

Jmenuji se Hanka Klaciková, je mi 15 let a bydlím v Tanvaldě, odlehlém městě Libereckého kraje. Prvním rokem studuji Střední umělecko-průmyslovou školu v Jablonci nad Nisou. Nejraději se zajímám, jak z předešlých článků ve Voďori můžete vyčíst, o hudbu a především tance moderní doby. V seznamu mých oblíbených koníčků nemůže chybět ani malování. Kromě umění mi denně život okoření procházka s partou blízkých přátel a samozřejmě i má rodina.

Dost jsem si to užil

V redakci Romano voďori jsem strávil skoro dva roky a nebylo to vůbec špatné! Naučil jsem se mnoho věcí, které jsem doposud neznal. Poznal jsem, jak natáčet film nebo jak zacházet s foťákem. Kamarádi a kamarádky z redakce byli s časopisem sice od začátku, ale i přesto, že jsem naskočil až později, jsem si stihl užít spoustu srandy.

Zdeněk Cina
ZŠ Chanov

Jmenuju se Zdeněk Cina a letos v říjnu mi bude 16 let. Chodím do 9.A a do 30. června mě čekají ve škole ještě skoro dva měsíce. Jsem rád, že už tuhle školu brzo vyjdu a půjdu se učit na zedníka. Jinak moc rád hraju s klukama fotbal, mám rád auta, rád hraju na počítači a taky mám hodně rád písničky. A abych nezapomněl – rád se s klukama jen tak poflakuju venku.

Psát mě nebavilo vůbec

Ve Voďori mně to dělalo radost. Naučil jsem se toho docela dost, například točit na kameru nebo fotit. Psát články mě ale vlastně vůbec nikdy nebavilo, jsem spíš na focení, a tak jsem rád, že jsem dostal příležitost pracovat na fotoreportážích z našeho sídliště.

Roman Šváb
ZŠ Chanov

Jmenuji se Roman Šváb a je mi 15 let. Rád hraju fotbal a na klávesy. Chtěl bych se vyučit peněžním manipulantem. To je taky obor, na který jsem se teď dostal. Obecně mám rád dobrou zábavu, a tak chodím na diskotéky. Jestli se mi podaří dostudovat a udělám si maturitu, chtěl bych si najít nějakou dobrou práci v Německu.

Už se na Romy nedívám jako na exoty

Shrnout to, jak se Voďori promítlo do mého života, je velmi těžké, protože za tu dobu, co s ním spolupracuji, se toho stalo strašně moc. Lidi přicházeli a odcházeli, ale Voďori zůstávalo a nikdy mě nezklamalo. Vždycky když jsem se z něčeho potřebovala vypsat, Vod'ori tu bylo a čekalo na moje články, i když se mi ne vždycky povedly. Musím ale přiznat, že se už na Romy, Židy nebo jiné odlišné skupiny lidí nedívám jako na exoty, jako na něco špatného. Neznamená, že když například jeden člověk z určité skupiny něco ukradne, musí to dělat všichni. Já osobně znám dost skvělých Romů. Ve třídě máme například jednu Romku, se kterou jsme jednu dobu byly nejlepší kamarádky. Nedám na ni dopustit. Je to člověk, který pro mě strašně moc znamená a se kterým si můžu popovídat o všem. A že je to Romka? No a co! Stačí, že má dobré srdce, a přesně na tohle lidé strašně často zapomínají. A to mě docela mrzí.

Markéta Konečná
ŽŠ Bulharská, Ostrava

Jmenuju se Markéta Konečná, známí mi říkají Markét. Je mi 15 let a ráda jezdím na koních, bruslím, plavu a podobně. Zatím jsem na základní škole, ale tento týden jsem odevzdala zápisový lístek na agropodnikání do Rožnova, což je ve zkratce škola ekonomického směru zaměřená na koně. Strašně se tam těším a dále, když se zadaří, bych chtěla studovat na vysoké škole žurnalistiku.

Šla bych do toho znovu

V tomto posledním čísle bych chtěla říct, že práce na časopisu byla pro mě obohacující a příjemnou zkušeností. Líbilo se mi vše, ať to bylo dělání rozhovorů nebo psaní úvah. Zároveň bych chtěla poděkovat celé redakci za možnost, že se naše škola mohla podílet na tomto projektu. Jsem ráda, že jsem mohla využít téhle příležitosti a získat tím nové zkušenosti. Kdybych měla jakoukoli jinou podobnou šanci, určitě bych ji využila i podruhé. Všem, kterým se naskytne podobná příležitost, bych doporučila, aby se do toho vrhli. Kdyby ji totiž nevyužili, připravili by se o zajímavé zážitky.

Šárka Tycarová
ZŠ Kladruby

Jmenuju se Šárka Tycarová, je mi 14 let a chodím do 8. třídy. Ráda poslouchám písničky, tančím, píšu básničky o tom, co momentálně cítím. Mým koníčkem jsou také zvířata, ráda si s nimi hraju a starám se o ně. Do časopisu píšu od samého začátku. Společně s mými kamarádkami, které začaly s časopisem Romano Voďori spolupracovat později, máme stejný názor, všechny nás to bavilo, a kdyby to šlo, pokračujeme dál.

Do televize s voďori

Ačkoliv začnu takřka otřepanou větou, beztak je založená na pravdě. Spolupráce s Romano voďori mi přinesla snad jenom samé skvělé věci a zkušenosti. Díky němu jsem si, tehdy ještě na základce, zkusil roli redaktora a zanedlouho se splnil i můj sen největší! Tím byla návštěva ČT, kde jsem za časopis vystupoval. Ten zážitek si vychutnávám dodnes. Ze všeho nejvíc si ale vážím možnosti, že jsem mohl psát do celostátního časopisu, a to o tématech, která jsou pro mě zajímavá.

Josef Vilda
Gymnázium Tanvald

Jsem Pepa Vilda a chodím na Gymnázium Tanvald. Příští rok se už chystám do 3. ročníku. Mezi mé největší koníčky patří psaní knih. Mám už rozepsané celkem tři, ale novinařina taky není k zahození. Na základní škole jsem se ostatně dostal k Voďori a tím pádem jsem mohl své psaní rozvíjet ve větším měřítku. Dál se věnuju hraní divadla v místním kolektivu. Moc rád chodím ven s přáteli a plánujeme různé akce. Pokud mi učení a koníčky nezaberou celý den, rád si to namířím do přírody. Večer pak, jak to už bývá, vyrážím na nějakou tu diskotéku.

Nemarnil jsem jen tak čas

Práce v časopise mi dala šanci ukázat, jaký opravdu jsem. Nemarnil jsem jen tak čas. Často jsme jezdili do Prahy, to bylo moc fajn. Tady u nás v redakci se všichni známe a všichni jsme dobří kamarádi, takže mě to bavilo o to víc.

Tibor Bili
ZŠ Chanov

Tak já se jmenuju Tibor Bili, je mi 16 let a chodím do 9.A. Teď za měsíc vycházím a jsem za to rád. Rád bych brzo získal to, po čem dlouho toužím, a holka to není. Hrozně si přeju řidičský průkaz. Bydlím v Chanově už odmala a jsem tu zvyklý. Nechtěl bych bydlet někde jinde. Mám tady spoustu kamarádů a taky školu, takže je fajn, že ani nemusím nikam dojíždět. S každým se snažím vycházet dobře, nedělat si problémy.

Voďori pouští světlo tam, kde vládne temnota

Když jsem poprvé slyšel o časopisu Romano voďori a mou základní školu navštívil šéfredaktor Lukáš, napadlo mě, že by bylo skvělé mít možnost sdělovat své myšlenky a názory také lidem mimo můj okruh. Pocházím totiž z Tanvaldu, kde multikulturní soužití moc nefunguje.

Díky nedávným aférám se mé město stává symbolem nesnášenlivosti. Význam tohoto magazínu jsem pochopil až časem. Došlo mi, že lidé si jsou rovni – bez rozdílu platu, barvy kůže či vyznání. Pochopil jsem, že každý má šanci a každý ji může proměnit v neuvěřitelné věci. Zároveň mi došlo, že odsuzovat člověka jen kvůli zevnějšku, je špatné.

Myslím, že jsem se díky Voďori stal tolerantním člověkem. A protože žiju ve městě vyhrocených vztahů, kde rasová nesnášenlivost je denním chlebem, tak jsem pro své názory a občasnou obhajobu druhých zavrhován. Děkuji tedy všem redaktorům, editorům a spolupracovníkům Romano voďori a samozřejmě i čtenářům. Časopis tu byl podle mě pro to, aby lidé začali nacházet tu správnou cestu k porozumění. Uvidíme, jak budou pokračovat.

Michal Klacik
SPŠ, Jičín

Jsem Michal Klacik, je mi 17 let a žiji v Tanvaldě v Jizerských horách. Studuji v Jičíně druhým rokem informační technologie. Krom toho, že rád píši své články, proženu občas rád své jízdní kolo po horských cestičkách, proběhnu se každé ráno ulicemi Jičína, ještě než začnou pořádně ožívat a moc rád se zaobírám bojovými sporty jako Jiu-Jitsu či Muay Thai. V časopisu jste ode mě mohli zahlédnout například seriál o žonglování s yoyem nebo některé technologické recenze. A co mi nejvíce pročistí hlavu? Když si mohu hrát se svým pejskem na zahradě nebo když tu velkou travnatou plochu sekám – učiněný balzám pro duši!


téma čísla
Konec - Nový začátek
Rozhovor: Jan Musil V mžiku oka na ulici
Konec - Nový začátek