Nádraží plné cizinců

Stojím na meziregionální autobusové stanici a obklopuje mě spousta lidí, ať už sdílících se mnou cestu, či nikoliv. Den se chýlí ke konci, jarní teplý vítr se prohání mezi vlasy. Nikdo se netřese zimou ani nepotí úmorným teplem. Panuje nicméně tíživé ticho, které uzemňuje jakýkoliv přátelský rozhovor, ba dokonce i kontakt s osobou bližní.

Upínám zrak na nádhernou slečnu drobného vzrůstu, jež se opírá o masivní ocelový sloup podpírající přístřeší nádraží. Její půvabnou tvář namaloval Bůh růžovým akrylem, jelikož se její líce při každé příležitosti již od přírody zbarvují odstíny rudé. Světlé kadeře jí splývají s rameny a jasně svítí, jak se od nich odráží oranžová záře slunce. Pod krátkým malým nosíkem se rýsují dva proužky úzkých rtů, které se k sobě přísně tisknou. Skrývají dvě řady alabastrově bělounkých zubů. Vše je nicméně v porovnání s jejíma očima jakoby zahaleno do temnoty a zůstavá upozaděno. Jako by měsíc spaloval modravý žár, který by tak oslnil jezero v májové půlnoci. Tak vášnivě hleděla.

Promluvím na ni tím nejvřelejším úsměvem a nejsmělejším pohledem, který jsem až do té chvíle nikdy nepoužil. Lehkost, se kterou se ke mně otočila, vykompenzovala úsečným úsměvem, který člověk projeví nad nepochopeným vtipem či nezdařeným komplimentem. V jejích, jindy planoucích, očích nyní vládla arktická zima, brzké oteplení v nedohlednu. Kdybych ji neznal, chápal bych to jako odmítnutí…

Že by mě nepoznala? Hloupost. Ne. Nechtěla prolomit neoblomné ticho, které všechny svazovalo. To ticho bylo dáno jakousi omítkou halící všechny přítomné do tvrdých masek, jež jim nedovolovaly projevit sebe sama. Jen s ní dokázali stroze stát a vypadat pouze tak, jak jim maska dovolovala.

Život jako jeviště

Každý, bez výjimky, když ráno vstane z postele, žije si svým životem, projevuje své názory, užívá si a ukazuje uzavřenému světu okolo něj, kým se stal. Když si čistí zuby, když se sprchuje, když si nazouvá boty, projevuje své emoce a stojí si za svými názory. Ty však často ukazuje maximálně pohovce, kartáčku či židli. Jen co však vyjde za hranice bytu nebo domu, obalí se slupkou, která vše tlumí, která prý slouží k tomu, aby se lidé chovali „normálně“. Chrání, když se v ulici protestuje proti bezpráví, chrání, když se chce cizinec zeptat na cestu, chrání, když se hoch chce sblížit se skupinkou dívek, chrání, když banda provokatérů bije na ulici bezbranného chlapce a kolemjdoucí jen přihlížejí a raději odvrací oči. Řekněte mi, mají se tak lidé opravdu chovat? Někdy se opravdu projevujeme jako uzavřené soukromé pozemky obehnané dva metry vysokým plotem korunovaným ostnatým drátem s vysokým napětím. Opravdu toho musíme toliko skrývat?

A tak si jen tak stojím uprostřed stanice a usmívám se na celé okolí. Nejedná se o výraz spokojenosti, ale o výsměch nám všem, kteří před ostatními hrajeme komedii. Přetvářujeme se takovým způsobem, který vyškrabává oči z důlků a nutí k zacpání uší. Lidé potlačují svou pravou identitu. Nevyjadřují se. Pokoušejí se neustále dělat na někoho dojem. Nechovají se úměrně své osobnosti. To představuje ničivější zbraň než veškerý jaderný arzenál Spojených států amerických a Ruska dohromady, a to je už na pováženou.

Michal Klacik
SPŠ Jičín