Uprostřed betonu – hlasitě a bez varování

18.05.2011

Současný tanec se začal vyvíjet začátkem 20. století jako alternativa nebo jakýsi protipól baletu. Balet asi známe všichni. Krásné štíhlé tanečnice plující na vysokých špičkách po jevišti, kde je krásní princové v upnutých kalhotách nadnášejí. Romantické scénáře, vznosná hudba a majestátní dekorace. Ale pár lidem se zdálo, že by se v divadle mohlo tancovat i jinak. Sundali si cvičky, rozvolnili kostýmy i pohybový materiál, prostě na to zkusili jít trochu jinak. Bylo to dlouhé hledání – proces, který trval přes sto let a pravděpodobně se nikdy nezastaví, přestože v dnešní době už má současný tanec celkem jasnou podobu.

Důležité je zmínit, že je současný tanec v první řadě spojený s divadelním prostorem. Na rozdíl třeba od street dance, který se tančí především na ulici, bylo divadlo vždycky hlavním zázemím tanečního umění. Jasné rozdělení prostoru na diváky a účinkující se stalo pravidlem nutným pro jakýkoli kulturně taneční zážitek.

V posledních dvaceti letech se u nás v České republice (v zahraničí o něco dříve) toto pravidlo začíná porušovat a vznikají takzvané site specific projekty (čti sajt spesifik), které z uzavřených divadel přesouvají nejen tanec, ale i divadlo do netypických a netanečních prostorů – továren,obchodních domů, kaváren nebo třeba jen ven na ulici. Jako například taneční skupina NANOHACH, která část své choreografie Struktury vratkosti uvedla v Praze na Florenci u výstupu z metra před vchodem jednoho ze supermarketů.

Bez varování za zvuku hlasité hudby tanečníci pustí své tělo do reje skoků a toček a kolemjdoucí spoluobčané se nestačí divit. Někteří se zastavují a opatrně z dálky přihlížejí, někteří se zvědavostí přichází do samotného epicentra tanečního dění, čímž se stávají součástí celého minipředstavení. Pár jedinců naštvaně nadává, že je tanec zdržuje v jejich běhu za prací. Většina však má úsměv na tváři a vydrží až do konce tance, někdo dokonce nadšeně tleská.

Pro některé to může být pozvánkou do divadla, pro jiné poznáním něčeho, co nikdy neviděli. Každopádně je toto narušení každodenní „florencovské“ rutiny setkáním s tancem, který běžně venku nevidíte, příjemně nečekaným osvěžením.

Současný tanec, přestože nabízí celkem širokou paletu představení, nemá v dnešní době mnoho příznivců. Důvody můžou být různé – strach z neznámého, z nudy nebo z neporozumění. Často třeba nikoho ani nenapadne, že by večer strávený se současným tancem mohl přinést zajímavý a plnohodnotný zážitek. Proto je taková akce na ulici důležitá. Lidé poznají dosud nepoznané a možná se pár z nich rozhodne, že je dění na Florenci zajímá, seberou odvahu a dají pár korun za vstupenku do divadla. A myslím, že určitě nebudou zklamaní…

Marta Trpišovská
tanečnice ze skupiny NANOHACH


téma čísla
Konec - Nový začátek
Rozhovor: Jan Musil V mžiku oka na ulici
Konec - Nový začátek