Osvětimské kufry

20.07.2010

Naše třídní učitelka, historička, zorganizovala výlet do koncentračního tábora Osvětim. Bylo to zrovna ve dnech polského leteckého neštěstí. Všichni jsme byli hrozně zvědaví, co se dozvíme o hrůzách, které tam lidem za druhé světové války dělali. Když jsem se to postupně dozvídala, dělalo se mi mnohdy špatně a bylo mi těch lidí líto.

Život v táboře

Tábor byl rozdělen na ženský a mužský. Vězni prý při příjezdu dostali tenké vězeňské oblečení, které se údajně pralo jen jednou za půl roku. Průměrná délka života jednoho člověka v táboře ale byla asi tři měsíce. V Osvětimi byli dozorci z německých věznic. Někteří byli sami také vězni. Za to, že se starali o poslušnost ostatních, třeba i s pomocí bití, pak dostávali lepší postele a jídlo.

Jako strava měla vězňům stačit kaše s kusem chleba a kousek margarínu. Na pití dostávali 1 litr kávy. Nedostatek jídla spolu se stresem a bídou vedl k mnoha nemocem, například ke krvavému průjmu. Jako záchody, které mohli navštěvovat pouze dvakrát denně, jim sloužily kamenné otvory. Na to, aby vykonali potřebu, měli pouhých pět vteřin. Když neuposlechli, byli biti. K vodě se prakticky nedostali.

Na fotce, kterou jsem v táboře zahlédla, byla žena, která v době příchodu do tábora s výškou 160cm měla 75kg. Před smrtí vážila pouhých 25kg. Vypadala ještě hůř, než anorektička. Byla slabá, neschopná pracovat.

Spalo se na dvou až třípatrových postelích ze dřeva, které byly pro větší „pohodlí“ nakloněné našikmo. Protože vězni neměli polštáře, spali na trošce slámy. Na postele široké 80 cm se prý mělo vejít pět až šest osob. Na nejspodnějším patře spali ti nejslabší – ti, kteří nebyli schopni vyšplhat se nahoru.

Jelikož byl v táboře zápach a špína, žili tam samozřejmě i krysy. Celé koberce krys. Ti, co přežili, vzpomínali, že je museli odkopávat, aby vůbec cítili podlahu. Jenže krysy měly taky hlad a tak údajně ožíraly i lidi. Když se ráno probudili, byli jejich kamarádi od krys ohlodaní. V zimě se ti, co spali úplně nahoře, mnohdy probouzeli zasněžení. Anebo se neprobudili vůbec…

Nelidské zacházení, nelidská smrt

Doktor Mengele alias Doktor smrt, který v táboře působil, dělal mimo jiné pokusy na dětech, jako by byly pokusnými králíky. Zkoušel jim například různými injekcemi obarvit duhovku, pokoušel se ji změnit na modrou. Po pokusech mnohé děti osleply, nebo měly rozleptané oči. Taky ho strašně zajímalo, jak se mohou narodit dvě úplně stejné děti. A tak je porovnával! Zabil je injekcí přímo do srdce a potom jim srovnával vnitřnosti. Chtěl zjistit, jestli jsou stejné i uvnitř. Jiné k sobě přišíval a sledoval, jak dlouho takhle vydrží žít.

V jedné větší místnosti byla velká zasklená plocha. Za tím sklem byly 2 tuny opravdových dochovaných vlasů (samozřejmě vybledlých časem), které ostříhali lidem, kteří šli do plynu. Němcům se vlasy hodily pro další průmyslové zpracování. Před zplynováním ubohým lidem namluvili, že se jdou koupat. Všichni se vysvlékli a nechali se ostříhat. Postupně jim to docházelo. Na útěk už ale bylo pozdě. Vždyť ani nebylo kam utéct.

Na střechách byly trysky, kterými se vpouštěl jedovatý kyanovodík. Mrtví pak byli naloženi na vozík a odvezeni k velkým pecím, kde je postupně pálili. Před tím je ale všechny důkladně prohledali. A to doslovně – všechny díry po těle, aby náhodou nespálili něco cenného. Vždyť ta těla pro ně byly jen kusy něčeho bezcenného. Kusy špíny. A někdy toho u nich našli opravdu dost. Lidé si do sprch brali zlato, šperky i jiné cennosti.

Lidé do tábora ale prostřednictvím transportů přicházeli i se svým dalším majetkem jako jsou hrnce, koše, šicí stroje apod. Proto jsme v další místnosti muzea viděli například několik set kusů hrnců, v další plno kufrů a košů. Všechny byly podepsané. Dohledalo se tam i několik kufrů českých.

Never more…

Umíte si představit žít v té bídě a utrpení? Máme jediné štěstí, že jsme se narodili později.

Kdybyste procházeli těmi chodbami, chodili po tom samém chodníku, po kterých se procházeli vězni nebo viděli ty elektrické ploty, určitě by i vám z toho všeho běhal mráz po zádech! Bylo to jako v těch filmech, kde jsou věznice pro nejhorší zločince. Tihle lidé ale neudělali nic víc, než že vypadali trošku jinak, než si představoval Hitler – modrooká a blond, rasa třetí říše!

Nechci tvrdit, že na světě nejsou ještě dobří lidé. To bych ani nemohla, protože já mám kolem sebe samé anděly. Škoda, že si Hitler vybral tu špatnou stranu. Kdyby dělal takové dobro, jaké dělal zlo, žili bychom možná dneska jinak…

Míša Horváthová
ZŠ B. Němcové, Přerov

Osvětimský koncentrační tábor byl zřízen v roce 1940 nedaleko historického polského města Osvětim. Za pětiletou existenci tábora je počet obětí odhadován až na 1 500 000. Kon­centrační tábor byl osvobozen Rudou armádou 27. ledna 1945.
Řady vězňů tábora tvořili zejména Židé, Romové a Sinti, nepohodlní Poláci a Češi spolu s příslušníky dalších národů a etnických, sexuálních, politických, zájmových i názorových skupin. Pro podrobné informace o táboře navštivte stránky památníku Osvětim.


téma čísla
Konec - Nový začátek
Rozhovor: Jan Musil V mžiku oka na ulici
Konec - Nový začátek