Nemohla jsem věřit svým očím

V prosinci 2007 proběhly v Keni dlouho očekávané prezidentské volby. Voliči měli na výběr mezi dvěma kandidáty, kteří pocházeli ze dvou odlišných kmenů, Kikuju a Luo. Po vyhlášení výsledků, ve kterých jednoznačně zvítězil kikujský kandidát Mwai Kibaki, se objevila obava ze zmanipulování jejich výsledků. Oba kandidáti a jejich stoupenci začali údajně nabádat své přívržence k násilnostem směřovaným k příslušníkům opačného kmene.

Země se náhle obrátila v chaos, silnice byly blokované ozbrojenými muži, kteří z autobusů vytahovali cestující ze znepřátelených kmenů a přímo na ulici je vraždili. Asi nejhorší byla situace v chudinských čtvrtích, slumech, v hlavním městě Nairobi. Vedle sebe v nich po několik let poklidně žili sousedé náležící k rozličným kmenům. Znenadání se z nich ale stali nepřátelé. Sousedé, kteří se spolu po několik let přátelili, pod tíhou davové hysterie a zoufalství začali podpalovat domy svých sousedů. Situace se uklidnila až počátkem následujícího roku.

Někteří za největší oběti těchto nepokojů považují ženy. Řada z nich přišla o manžela. Byli to totiž především muži, kdo byli oběťmi vražedného řádění pouličních samozvaných armád. Ženy tak často zůstaly na výchovu svých početných potomků samy, bez střechy nad hlavou a bez finančních prostředků. Mnoho z nich bylo současně v průběhu povolebního násilí armádou znásilněno. Některé tak byly nakaženy virem HIV nebo se jim narodily děti  ovšem s cejchem znásilnění nepřítelem. V tomto článku vám přinášíme svědectví jedné z keňských žen, která přišla o celou svou rodinu. Její příběh zaznamenala ve svých čtrnácti letech naše keňská spolupracovnice Irene Esonga, o které jsme informovali v prvním čísle Voďori.

Wambui Muangi

„Jmenuji se Wambui Muangi. Je mi 55 let. Narodila jsem se v Mathare a krátce po svatbě jsme si s manželem postavili svůj dům ve stejném místě. Po zveřejnění výsledků prezidentských voleb jako by se svět zbláznil. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, zahlédla jsem v dálce kouř. Nemohla jsem věřit svým očím. Tohle nebyla ta mírumilovná Keňa, ve které jsem vyrostla. Někteří lidé se nechali oslepit vztekem a napadali nevinné a ničili majetek druhých,“ vzpomíná Wambui.

„Najednou jsem zaslechla nějaké ozbrojené muže křičet: ,Pustíme se do toho!' Rychle jsem utíkala zpátky do svého domu, abych tam našla jen kaluže krve. Manžel byl společně s mými osmi vnoučaty ubit k smrti. Pak jsem uslyšela děsivý hlas: ,Dneska sežeru tvoje srdce, dokaď ještě tluče a je teplý!' To vyšlo z muže, kterého jsem nikdy před tím neviděla.

Po své pravici držel mačetu připraven rozsekat mě na malé kousky. Naštěstí se mi podařilo utéct a schovat se v nedalekém křoví. Později jsem přišla do uprchlického tábora v Hurumě v Nairobi, kde jsem se stala jedním ze tří tisíc vnitrostátních uprchlíků. Keňský červený kříž nám dal stany. Život v táboře je spíš bojem o přežití. V noci je ve stanech strašná zima a přes den naopak horko. Ženy a děti nemají dostatek jídla a vody,“ popisuje problémy v táboře Wambui Muangi. „Říká se, že strádání je opravdovým významem života a vítězství. Přesto ale občas přemýšlím nad tím, proč někteří musí trpět víc, než ti druzí,“dodává. Wambui Muangi v současné době začala s drobným podnikáním, čímž se snaží vrátit zpět do normálního života.

Irene Esonga a Lukáš Houdek