O Afgháncích a Afghánkách

07.09.2010

Ženy zahalené v šátcích či zakryté v modrých burkách, muži v turbanech a tradičních dlouhých košilích, nádherné hory a hliněné domky. Tak si pamatuji Afghánistán z mnohých cest autem, tak je i mnohdy zobrazován v českých médiích, což působí na můj vkus dost zjednodušeně.

Zjednodušené jsou i informace o útlaku žen v souvislosti s tím, že je Afghánistán muslimskou zemí. Islám v této části bývalé perské říše nikdy mezi lidmi nebyl tak silný jako v arabských zemích. Co však svazuje obě pohlaví – jak ženy, tak muže – jsou spíš společenské normy, které v této drsné hornaté zemi platí už po staletí. A svět mužů a žen je pro Evropany až nepředstavitelně oddělen. Nechme tedy šátky, turbany, hory a hliněné domky tvořit kulisu pro následující historky, které se mi opravdu staly.

„Šátek je dobrý, burka ne,“ shodli jsme se s afghánským řidičem v názoru na zakrývání. Několik dní poté přijel autem s nějakou paní v burce, vyklubala se z ní jeho žena. „To já nechci, to je kvůli lidem,“ reagoval na můj údiv.

„Úplně jsi zmlkla, ač jsi jinak povídavá,“ řekla mi Alema, má afghánská spolupracovnice poté, co jsem si svlékla burku, nasazenou z bezpečnostních důvodů, aby se nepoznalo, že v době únosů jede v autě cizinka. Aby ne, cítila jsem se samotná a chráněná jako v malinkém pokojíčku.

„Jezdíme se ženou střídavě na stáže do Francie,“ vyprávěl mi doktor Wahid. Chtěl, aby získali co nejlepší vzdělání. Seděli jsme s jeho maminkou zabalené do dvou šátků nad fotkou ze 70. let, kdy pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici v dnes velmi konzervativní provincii Ghazní. Měla slušivý čepec, bílé šaty s krátkým rukávem a sukní ke kolenům.

„Muže si vyberu sama, dokonce se s ním chci i tajně ve městě sejít, abych se mohla dobře rozhodnout. Musí být vzdělaný a nechat mne chodit do práce,“ vypočítávala spolupracovnice Alema. Ženicha jí vybrali rodiče, brzy nechtěl, aby chodila do práce a neměl zdaleka takové vzdělání jako ona. Utekla od něj. Bydlí zase u rodičů a čeká, až její muž svolí k rozvodu, jinak mít jiného partnera nemůže.

Hrdě se nesoucí Afghánec na kábulském centrálním trhu Majdaní byl po mém výkřiku přistižen policistou, jak mi lascivně zabodl svůj prst do boku v době svatého měsíce ramadánu. Vzbudilo to velký rozruch a raději jsme se s Alemou z místa hádky pokradmu vytratily.

„To přadeno bavlnky se musí takto rozstřihnout a poté namotávat do menších přadýnek,“ ukazoval mi zručně Afghánec na trhu. V Afghánistánu prodávají prádlo, látky, hračky anebo potřeby pro šití a vyšívání muži.

Zaměstnanci čajovny byli zaskočeni mou potřebou toalety: byla tam jen mužská, naštěstí ne pisoár, ale turecký záchod v podlaze. Skupině českých mužů, kteří na kratší dobu pracovně navštívili Kábul a okolí, za celou dobu nepřišlo divné, že v restauracích či na ulicích mimo hlavní město nepotkali žádnou Afghánku.

Po příjezdu do vesnice v Panšírském údolí jsem byla zavedena mezi ženy. Muži se kamsi vytratili. Ani jedna z žen neuměla anglicky. Lámanou perštinou jsem jim vyprávěla o Evropě a ony mně zase o sobě a jejich zemi. Vydržely jsme si takto povídat několik hodin a byla to velká legrace. Byly veselé a uvolněné a mně s nimi bylo opravdu dobře. Řidičova žena si v autě před městem chtěla opět nasadit burku, pohlédla před tím na mne. „Je tu Markéta, máme demokracii“ a zahalila si obličej jen do šátku. Ve zpětném zrcátku jsem zahlédla řidičovy oči. Ty zajiskřily. Těžko říci či pobavením, anebo zlobou.

„Přivez nám krém na zesvětlení pleti, abychom ji měly jako ty,“ prosily mne Afghánky ve vesnici Chairabad na jihozápad od Kábulu a nenechaly si to vymluvit. Neuměla jsem jim vysvětlit, že jejich olivová pleť je mnohem hezčí a že navíc u nás panuje kult opálených těl ze solárka.

„Já bych byl rád, aby moje dcery pracovaly, mám deset dětí, je mi šedesát a nechci je všechny pořád živit,“ sdělil mi představitel rady starších v městečku Čarikar na sever od Kábulu.

„Nám už se život nijak nezlepší, my už jsme staré, nepotřebujeme vzdělání, ale chtěly bychom lepší život pro své děti,“ vysvětluje 37letá Fazia z vesnice Chairabad.

V Kábulu vyrostly jako houby po dešti svatební salóny – několikapatrové samozřejmě – v přízemí obchod se šaty, v druhém veliká kuchyně, ve třetím sál pro muže a v posledním pro ženy, kde hrála kapela a tančilo se. Ženich s nevěstou přecházeli mezi oběma sály. Počet svatebčanů jsem odhadovala tak na sedm set. „To je taková střední svatba a přijde ženicha na 4–5 tisíc dolarů,“ vyprávěl mi doktor Wahid, který mne tam vzal. „Nedokážu si představit, že bych měl několik žen,“ kroutil hlavou.

Zjistila jsem, proč se mne strážný našeho domu každý večer v půl osmé ptal, zda nepotřebuji pracovat a pustit si generátor. Dávali jeho oblíbenou indickou telenovelu. Každé ráno se Afghánci informovali, kdo viděl včerejší díl, v Kábulu totiž donedávna fungovala elektřina pouze 5 hodin jedenkrát za 2–3 dny.

Je to už nějaký čas, co jsem v Afghánistánu pobývala a psaním těchto řádek jsem si opět na všechny vzpomněla. Vím, že doktor Wahid je nyní opět ve Francii na stáži. Nevím, co dělá řidič a jeho žena a zda spolupracovnice Alema stále čeká na rozvod. V Kábulu prý však nyní mají vysněnou non-stop elektřinu.

Markéta Vinkelhoferová
Působila půl roku v Aghánistánu s občanským sdružením Berkat.

Afghánistán je hornatá země, a co do rozlohy je více jak osmkrát větší než Česká republika. Počet obyvatel je však jen 30 miliónů. Není divu – tři čtvrtiny země tvoří neprostupný horský terén. Země byla bezmála čtvrtstoletí zmítaná válkou, nejprve se Sovětským svazem, poté vypukla válka občanská. Završil to despotický režim hnutí Tálibán, který byl v roce 2001 svržen. Od té doby v zemi operují vojska NATO a Afghánistán se jen pomalu staví zpět na nohy. V poslední době se velmi diskutuje o tom, zda působení vojsk NATO byl efektivní, protože země má stále mnoho problémů – největšími je bezpečnost a chudoba. Zhruba polovina lidí stále žije pod hranicí chudoby a číst a psát umí pouhých 30% obyvatel. Průměrný věk je také stále velmi nízký – 45 let. Oficiálním náboženstvím v Afghánistánu je islám. Ženy – i cizinky – musí chodit zahaleny šátkem. Přibližně polovina žen stále nosí burku, která halí celé tělo včetně obličeje.


téma čísla
Konec - Nový začátek
Rozhovor: Jan Musil V mžiku oka na ulici
Konec - Nový začátek