Trochu jiná cesta do školy aneb o čem sní malí tibetští uprchlíci

Je jim nanejvýš patnáct a leckomu mohou připomínat běžné školáky. Jenže samotné fotografie kluků a holek ve školních uniformách nedokáží vyprávět o tom, jakou cenu museli jejich majitelé zaplatit za to, aby je mohli obléknout.

Tenzin, Sangya a jejich kamarádi se narodili v Tibetu, v zemi, jež je od roku 1950 okupována Čínou. Ta se však snaží systematicky potlačovat tibetskou kulturu, děti se například nemohou vzdělávat v mateřském jazyce či pokračovat v tradičním tibetském vzdělání. Ve všech tamních školách se totiž učí pouze to, co je nařízeno čínskou komunistickou vládou. Proto mnozí rodiče raději své děti posílají do škol do Indie, kde se mohou svobodně vzdělávat a uchovávat tak kulturu svých předků. Útěk do Indie představuje pro děti hroznou a děsivou zkušenost, opouští svou rodinu, svůj domov. Děti jdou v doprovodu průvodců většinu cesty přes Himálaje pěšky, musí se ukrývat před policií a čelit krutému počasí. Často se stává, že některé cestou umírají či omrznou a do nového domova v severní Indii doputují tedy jen ty, které měly štěstí.

V dětské exilové vesničce Tibetan Homes Foundation v Mussoorie jich dnes žije přes 2 500. Místo, které v šedesátých letech vzniklo s přispěním Jeho Svatosti dalajlamy, je dnes rovněž centrem zájmu a péče ostravského Občanského sdružení M.O.S.T. (www.protibet.org). To kromě starosti o tibetské děti organizuje projekt Kmotrovství na dálku, podporuje tamní klášterní školy a každoročně v České republice pořádá Festival ProTibet.

Příběhy šesti tibetských školáků vznikly s pomocí Karin Majerové a Jany Neborákové z o. s. M.O.S.T.

Dickey Yangzom, 9 let

Už čtyři roky žiji v Indii. Rodiče, kteří pracují jako farmáři, jsem neviděla od svého útěku z Tibetu v roce 2006. Ráda si hraji s kamarády a ráda skáču přes švihadlo. Baví mě číst různé příběhy. Jednou bych se ale chtěla vrátit do Tibetu a setkat se se svými kamarády a rodinou. Také bych se chtěla stát doktorkou. Mnoho lidí je nemocných a trpí, a já bych jim ráda pomohla.

Tenzin Phuntsok, 11 let

Rád hraju fotbal a čtu. Ale mým snem je stát se dobrým učitelem, abych mohl zdarma poskytnout všem Tibeťanům vzdělání. Mí rodiče si vydělávají na živobytí jako dělníci na stavbě silnic. Viděl jsem je naposledy před třemi lety, před mým odchodem do Indie.

Sangya Khando, 10 let

Chtěla bych se stát učitelkou angličtiny a tibetštiny a také bych se chtěla vrátit zpět do Tibetu, protože se mi moc stýská po rodičích, kteří pracují v zemědělství. V Indii žiju čtyři roky. A co mě baví? Strašně ráda čtu povídkové knihy.

Kalden Tsering, 10 let

V Indii žiju už tři roky, ale bez tatínka. Maminku nemám. Ta už dávno zemřela. Tatínek je malíř. I já moc rád maluji a kreslím. Protože je v Tibetu velmi těžké získat vzdělání a děti se tam nemohou téměř nic naučit, chtěl bych být učitelem. Mým snem je vrátit se do Tibetu a učit.

Sonam, 15 let

Své rodiče jsem neviděl už tři roky. Tehdy jsem totiž z Tibetu utekl a přišel do Tibetan Homes Foundation. Tatínek pracuje jako řidič. Maminku už nemám. Ve volném čase rád čtu knihy. Mým snem je stát se dobrým vědcem, abych vytvářel nové a potřebné věci.

Sonam Dickey, 13 let

Mí rodiče se živí jako farmáři, ale už šest let jsem je neviděla. Byla bych ráda, kdyby bylo možné vrátit se zpátky do Tibetu. Ale taky bych se ráda stala učitelkou angličtiny tady v Tibetan Homes Foundation. Hrozně ráda si povídám se svými kamarády a hraji s nimi různé hry.

Karin Majerová, Jana Neboráková a Radka Steklá