Banánové děti

12.05.2010

Dokážete si představit, že vyrůstáte ve dvou různých kulturách? Ve snaze uspět ve škole a zapadnout mezi spolužáky se přizpůsobujete kultuře jedné, ale doma s rodiči musíte respektovat jazyk a zvyky kultury jiné?

Pojem „banánové děti“ se u nás do obecného povědomí vžil coby metafora vystihující současnou generaci vietnamských dětí, které se narodily nebo žijí odmalička v České republice. Sice vypadají jako Asiati, jenže uvnitř se tak vůbec necítí; jsou jako banány – na povrchu „žlutí“, tedy vietnamští, uvnitř „bílí“, tedy čeští. Možná máte ve třídě vietnamského spolužáka nebo spolužačku, kteří češtinu ovládají jako rodilý mluvčí, dost možná mají i české jméno, a kdybyste je neviděli, vůbec byste nepoznali, že jejich rodiče jsou Vietnamci. Napadlo vás někdy, že doma musí mluvit a chovat se úplně jinak než ve škole, a že není vůbec jednoduché pohybovat se mezi dvěma tolik odlišnými světy a oběma se zavděčit?

Zatímco česká, potažmo euro-americká kultura vyzdvihuje individualitu a svobodu člověka-jedince, asijská kultura vnímá člověka vždy jako součást větší společenské jednotky (rodiny, státu), které se jedinec musí podřídit. Na vnímání rodinných hodnot ve Vietnamu má velký vliv konfuciánské učení (Konfucius byl čínský mudrc, jehož pohled na rodinu a společnost ovlivnil myšlení prakticky celého Dálného východu), které povinuje úctu k rodičům, ke starším a k autoritám, a také ke vzdělání. Vietnamští rodiče opustili domov, aby zde téměř nonstop pracovali a zajistili tím svým dětem kvalitní vzdělání a celé rodině lepší budoucnost. V souladu s vietnamskou tradicí proto po potomcích vyžadují, aby svůj čas věnovali hlavně učení, ve škole měli výborné známky a přijali je na gymnázium a po něm na vysokou školu. Ve Vietnamu často celá rodina šetří peníze na to, aby nejnadanější potomek mohl vystudovat, na základě toho získal dobře placenou práci a finančně podporoval zbytek rodiny. „Banánové děti“ se však díky škole a českým kamarádům daleko více ztotožňují s českou mentalitou, a není pro ně lehké plnit představy rodičů. Ba co víc, svým rodičům se vzdalují i jazykově, když celý den mluví česky a rodiče vídají jen pozdě večer, kdy se vracejí z práce.

„Banánové děti“ přitom nezápolí jen s přechody mezi češtinou a vietnamštinou, mezi prostředím českým a prostředím svých krajanů. Současně totiž hledají odpověď na otázku, kdo vlastně jsou? Vypadají jako Vietnamci, ale přemýšlí jako Češi. Doma se cítí tady, nemálo českých „patriotů“ jim ale nevybíravě dává najevo, že jejich domov je ve Vietnamu. Na základní škole tak „banánové děti“ obvykle potlačují svůj vietnamský původ a odmítají se učit i mluvit vietnamsky, nechtějí se od ostatních spolužáků lišit. Teprve v pozdějším věku přicházejí na to, že znalost vícera kultur a jazyků jim přináší výhody. Záleží však na mnoha faktorech (na rodině, škole, kamarádech aj.), kdy a zda k takovému poznání „banánové dítě“ dospěje, i jak s ním naloží.

Šárka Martínková
Občanské sdružení Hanoj


téma čísla
Konec - Nový začátek
Rozhovor: Jan Musil V mžiku oka na ulici
Konec - Nový začátek