Čečensko – hory, peklo, domov, ráj

13.05.2010

Čečensko je autonomní (nezávislou) republikou Ruské federace. V roce 1991 vyhlásilo svou samostatnost, kterou ale téměř žádná z okolních zemí neuznala. S jeho osamostatněním nesouhlasilo hlavně Rusko, které proto roku 1994 zahájilo první rusko-čečenskou válku. Ta trvala až do roku 1996, kdy čečenští povstalci zvítězili. Podruhé se Rusko pokusilo Čečensko ovládnout v roce 1999, kdy vyhlásilo válku druhou. Ta trvá v podstatě dodnes. V důsledku obou válek prchají tisíce běženců na Západ, aby v tamních zemích našly útočiště a byl jim udělen azyl.

Čečensko je jednou z mnoha maličkých republik Severního Kavkazu – na mapě ho najdete okolo pásu hor mezi Kaspickým a Černý mořem, na samém Jihu Ruska. Zeměpisci se dosud dohadují, jestli Čečensko patří k Evropě, nebo k Asii. V každém případě je to území na hranici mezi světy světadílů a snad i to je částečně důvodem, proč jsou dějiny a život v této malé zemi tak neklidné a proč je povaha lidí, kteří se zde narodí, tak prudká a vznětlivá.

Život v horách Kavkazu byl vždy drsný, lidé se museli o sebe postarat, v těžkých dobách se naučili pomáhat si a také si dokázat o pomoc říci. Proto během staletí společenství horalů vytvořila vlastní systém nepsaných zvyklostí – tak zvaných adatů –, kterých se v podstatě drží dodnes a které jsou pro život lidí mnohem důležitější než jakákoli jiná pravidla, daná například státem či náboženstvím (dnes islámem). Velmocenská uspořádání ostatně vždy odrážejí potřeby těch, kteří potřebují mít „svá“ území pod kontrolou.

Možná i toto je důvodem, proč se na Severním Kavkaze vedou už přes dvě stě let velice krvavé války, při nichž vždy zahyne mnoho nevinných lidí. Na konci 2. světové války se například kvůli krutému rozhodnutí diktátora J. V. Stalina musel vystěhovat celý čečenský národ daleko do Kazachstánu, do krajiny, která je zcela odlišná od jejich původní domoviny, kde nebylo nic k žití, ani k práci. Velká část národa tam v důsledku nepředstavitelného strádání zahynula.

Jednotlivé režimy přicházejí a zase odcházejí. Změny, které způsobují, jsou ovšem velice citelné pro každodenní život lidí. I když jsou Čečenci tradičně velice schopní stavitelé, houževnatí, pracovití a energičtí lidé, jejich život, kulturu i morálku velice silně poznamenalo peklo dvou posledních občanských válek. Mnoho měst a sídel bylo rozbombardováno, hlavní město Groznyj bylo prakticky srovnáno se zemí.

Od začátku devadesátých let dvacátého století tam lidé žijí v napětí. Mnoho lidí přišlo několikrát za sebou o vše a není rodiny, která by neprožila žal ze ztráty blízkých, živitelů i dětí. Dnešní generace dvacetiletých vyrostla z války a ve válce. Nejlepší lidé střední generace buď zahynuli, nebo emigrovali do ciziny. Ti, co zůstali, chtějí jediné – normálně a slušně žít, zapomenout.

Je velice těžké najít pravé příčiny znovu a znovu propukajícího násilí v této zemi. Někteří to vysvětlují tím, že je v této krajině ukryto veliké bohatství v podobě nalezišť cenné suroviny – ropy. Také se ovšem jakoby zdá, že Čečenci jsou již zakletým národem – v okolním i vzdáleném světě mají pověst divokých a necivilizovaných lidí. Setkávám se s lidmi tohoto národa již desátým rokem a mohu zpříma říci, že opak je pravdou. Uznávám, že, viděno našima očima, jsou v mnohém skutečně starodávní – a to především smyslem pro přátelství a čest –, jakkoli je pravda, že války i tyto kolektivní výrazné vlastnosti poničily. Pokud ale máte mezi Čečenci přátele, poznáte velice milý, ba dokonce ušlechtilý způsob radosti a humoru, který rádi v soukromí uplatňují. Nikdy jsem neslyšela nikoho tak často se smát jako své kolegyně a přítelkyně v Grozném. Nikdy jsem necítila tolik mezilidského tepla a pohody jako v jejich rodinách.

Lidé, kteří z Čečenska odešli a žijí v Evropě v emigraci, působí naopak často smutně. Nevím, jestli se to změní v příštích generacích. Čečenští uprchlíci jsou ale daleko svázanější s domovem než uprchlíci z jiných zemí. Když je navštívíte, hned zjistíte, že prostředí, které okolo sebe tvoří k životu, je prostě čistě čečenské. Nepoznala jsem zatím nikoho, komu by se po domově nestýskalo. Zároveň platí i to, co jsem poznala tam – pokud se vám podaří se s někým spřátelit, slyšíte: „Chtěli bychom vám předat ze sebe to nejlepší, co v nás je… Ale víte, my už možná ani nejsme normální…“

Jana Hradilková

Jana Hradilková společně s novinářkou Petrou Procházkovou v roce 2000 založila sdružení Berkat, které mimo jiné pomáhá lidem postiženým válkou v Čečensku. Čečensko pravidelně navštěvuje a aktivně se podílí na informování české veřejnosti o jeho současné situaci.


téma čísla
Konec - Nový začátek
Rozhovor: Jan Musil V mžiku oka na ulici
Konec - Nový začátek