Vietnam → Čechy: Velké sny, ještě větší dluhy

24.05.2010

Jmenuji se Phi. Kamarádi ve škole mi říkají Filip. Do České republiky jsem přijel za tetou, když mi bylo 14 let. Doma mám ještě bratra a rodiče. Za celou dobu, co jsem v Praze, jsem neměl možnost se podívat za svými příbuznými do Vietnamu. Často mi je smutno a věřím, že se tam jednou opět podívám.

Stýská se mi po vietnamském sluníčku, moři, přírodě. Většinou mi je chladno, ale začínám si zvykat i na českou zimu. Navštěvuji střední odbornou školu a tento rok budu končit. Našel jsem si hodně českých kamarádů. Přijali mě do české rodiny, takže mám českou maminku a brášku. Naučil jsem se mluvit česky. Čeština pro mě byla zpočátku hodně těžká. Dnes pomáhám svým krajanům překládat, když musí něco vyřizovat na úřadech, v bankách, v nemocnicích, na cizinecké policii apod.

Setkávám se s různými životními příběhy, které jsou často smutné. Hodně lidí z Vietnamu přijíždí do Čech s vidinou, že si tady slušně vydělají. Aby se sem dostali, zaplatí velké peníze. Často si vypůjčí od svých příbuzných, kteří zastaví v bance svůj dům. Věří, že za práci získají slušný výdělek, ze kterého mohou poslat peníze domů na úhradu svých dluhů.

Jsou to lidi z chudých rodin a jsou zvyklí na tvrdou práci. Většinou sem přijíždějí přes zprostředkující agentury, které si z jejich výdělků sráží velkou část na různé náklady. Často se jim nedostává ani na základní životní potřeby, natož na vrácení půjček. Nejhorší je, že pokud zůstanou bez práce, ztrácí nárok na pobyt a najednou se ocitají v situaci, že jsou v této republice nežádoucími osobami. Nemají peníze na cestu zpět, a i když by mohli využít nabídky bezplatné letenky, nemohou se vrátit, protože je doma čeká ještě horší situace, než tady. Nemají totiž prostředky na splacení svých velkých dluhů. Jsou většinou odkázáni na své příbuzné a známé, kteří tady již žijí několik let. Tato pomoc je však jen dočasná. Každá vietnamská rodina těžce pracuje celý týden, od rána do večera. Chtějí si pořídit vlastní bydlení, poskytnout svým dětem co nejkvalitnější vzdělání a pomoct svým příbuzným ve Vietnamu.

I když tady žijí, cítí se stále být doma ve Vietnamu. Jejich děti, které se už narodily v Čechách, se naopak cítí jako Češi. Říkají si banánové děti, navrch jsou žlutí a vevnitř bílí, což znamená, že zvenku jsou Vietnamci a uvnitř jsou Češi. Pomalu zapomínají mluvit vietnamsky.

Každá vietnamská rodina ale dodržuje vietnamské tradice a snaží se své děti vést k tradičním hodnotám, které si s sebou přinesli z dalekého Vietnamu. Vietnam má bohatou historii a letos slaví významné výročí 1000 let od založení města Hanoj.

I když si často vzpomenu na svůj daleký domov, miluji město, ve kterém jsem našel svůj druhý domov, díky mé nevlastní rodině, která mě přijala za svého člena. Našel jsem hodně přátel, kteří mi často pomáhají, a já se na ně mohu spolehnout. Rád se procházím po staré Praze a obdivuji její architekturu. Jsem vděčný, že mi bylo umožněno být součástí tohoto města, kde jsem našel místo, kde chci žít a časem bych tady rád našel dobrou práci a založil rodinu. Srdcem ale stále zůstanu Vietnamcem, který chce jednou navštívit zemi, kde se narodil.

*Phi Huu Dinh a Zdenka Dubová
občanské sdružení INFO-DRÁČEK *


téma čísla
Konec - Nový začátek
Rozhovor: Jan Musil V mžiku oka na ulici
Konec - Nový začátek