Když reálný život nestačí aneb útěky do virtuálních světů

Proč se různé skupiny lidí vždy přesouvaly v rámci určité lokality, případně mezi nimi? Možná se chtěly vyhnout skutečnosti, že jim na původním místě nevyhovují podmínky. Nebo faktu být vytlačen skupinou jinou, jež se snaží případné výhody místa využít ve svůj prospěch. Dnes už v době kočovných kmenů, které by si hájily svá území a střežily je jako oko v hlavě, nežijeme. Snad každý v západních zemích má své místo pro život.

Dnešní společnost bohužel zlenivěla natolik, že jí dřívější svět připadá jako plný útrap, špatností a nepříjemností, a proto před ním utíká. Jenže kam, když se lidská civilizace rozprostřela, kam jen oko dohlédne? Svět počítačů ale skýtá mnoho možností k útěku i k úkrytu před lidmi.

Se závislostí na počítačích, internetu nebo výpočetní technice obecně, se potýkáme čím dál více. S trochou ironie můžeme tento jev nazvat izolací od společnosti nebo také dlouhodobým užíváním předmětů spjatých s tranzistory, rezistory, diodami či cívkami. Jen si to živě představme. Pracujeme přes počítač, komunikujeme přes počítač, řídíme přes počítač, spravujeme přes počítač, oblékáme se přes počítač a jsme schopni se přes počítač i najíst. Co brání tomu, abychom přes počítač i žili? Uznejme, že k tomu nemáme daleko.

Do jisté míry se tak již děje – ve snech a představách o světě ve smyslu Matrixu a jiné virtuální reality, na což ale naše skromná planeta nemá jednoduše prostředky. Přeci jenom i křemík procesorů má určité limity, které musíme respektovat. Nicméně internet lidem stačí na to, aby se oprostili od schránky fyzické a realizovali se pouze pomocí klopných obvodů, komparátorů a sčítaček (tedy logických součástek počítače, které provádějí různé operace s jedničkami a nulami).

Lidé velkou část svých starostí svěřují počítačům. Přenášejí je na ně, aby si ulehčili práci. Někdy i své myšlenky nedbale přidruží k počítači, což, myslím si, není dobře. Nyní se naše civilizace nachází ještě ve fázi, kdy strojům neodkázala úplně vše, a ty jsou tedy zatím schopny vykonávat jen běžné činnosti „postaru“. Lidé bohužel s těmito neživými otroky zacházejí neopatrně, spoléhají se na ně více než sami na sebe. Posuďte sami, jak asi bude naše společnost vypadat za pár desítek let, kdy se kompletně „přestěhuje“ a podvolí počítačům. Obávám se, že v tu chvíli už nebudou jen našimi pomocníky, ale krutými pány, u nichž se nám milosti nedostane a bez nichž život možný také nebude.

Tato emigrace do virtuálního světa je možná nevyhnutelná. Přesto má podle mě cenu se jí obávat, a proto jí alespoň trochu vzdorovat.

Michal Klacik
SPŠ Jičín