Fotoromán: Každý si zaslouží druhou šanci

04.01.2012

Všechno to začalo tím, že mi rodiče oznámili, že se budu muset stěhovat. Já se ale nikam stěhovat nechci – pryč od svých kamarádů, pryč z města, kde jsem se narodila a vyrůstala, pryč od mého milovaného koně. Nikdo ale moje námitky neposlouchal. Rodiče prostě rozhodli.

Jednoho dne mě uprostřed noci probudila teta se slovy, že mě musí odvést do Karolinky. Babička byla vážně nemocná a mamka se o ni musela postarat. A já nemohla zůstat sama v Ostravě. Tak jsme se vydaly na noční jízdu. (fotka 1)

Celou cestu jsem prospala. Ráno jsem se probudila už v posteli. Pomyslela jsem si, že mě tam asi někdo odnesl. Když jsem se dozvěděla, že jsem na ranči, napadlo mě, že to tady třeba nebude tak hrozné. Vydala jsem se proto na obhlídku. To jsem ale ještě netušila, co mě čeká. (foto 2)

Zpočátku se zdálo, že tam nikdo není. Pak jsem ale uslyšela hluk z kolbiště. Přišla jsem blíž a uviděla snad nejkrásnějšího koně na světě – asi dvouletý hřebeček s krásnými chody. Seznámila jsem se s rančerem Petrem Součkem, který mi o chvíli později představil i svého krásného koně. Byl jím Gambler mister Zip. (fotka 3)

Začala jsem mu vyprávět svůj příběh – o stěhování a mém smutku kvůli tomu, že jsem přišla o svého skvělého koně, na kterém jsem ještě u nás doma jezdila. Petr se na chvíli se zamyslel a nabídl mi, že bych se mohla starat o jednu z jeho klisen. Když jsem poprvé uviděla Bells Shining Paulu, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Vypadala přesně jako můj bývalý kůň. Petr chtěl vidět, jak jezdím, a tak jsem si mohla Páju, jak jsem jí začala říkat, osedlat. Můj styl ježdění se mu líbil, proto mi dovolil vyrazit společně s Pájou na krátkou vyjížďku. (fotka 4)

Po návratu jsem se rozhodla jít pro trakař. V tom na mě ale někdo shora chrstnul kýbl vody. Zaslechla jsem jen tichý smích, ale když jsem se podívala nahoru, nic jsem neviděla. (foto 5)

Trakař jsem tedy nechala ležet a šla se domů převléct. Na ranč už jsem ten den nešla. Netušila jsem, že tím moje problémy teprve začínají… Když jsem na ranč dorazila další den, vydala jsem se čistit Páju. (fotka 6)

Z ničeho nic se přihnala holka, kterou jsem nikdy neviděla, a začala na mě křičet, co si jako myslím, že Pája byla vždycky její a vždycky bude. Že se dál nebude starat o nějakého Jerryho, že Pája je prostě její. S posledním slovem do mě žďuchla, až jsem spadla na zem. (foto 7)

Nevěděla jsem, proč mě ta holka nemá ráda, ale naštvala mě. Popadla jsem svoje čištění a odešla. (fotka 8)

Jak tak sedím před boxem Gentle Dun It Kinga a Jerryho, napadl mě skvělý plán. Neváhala jsem a vyvedla Jerryho ven. (fotka 9)

Na ranči jsem se poptala, jak se ta neomalená holka jmenuje. Byla to Káča. Chtěla jsem, aby začala žárlit stejně jako já, a tak jsem Jerryho vyčistila. Ale ona nikde. Proto jsem ho zavedla zpátky do boxu. Chtělo se mi na záchod, cestou mě napadlo, že bych Jerryho takhle využívat neměla. Jak tak přemýšlím, zjistím, že se ze záchodu ne a ne dostat. Nešlo to! (fotka 10)

Po hodině mě vysvobodil Petr, který šel kolem a zaslechl mé zoufalé volání o pomoc. (foto 11)

Byla jsem pevně rozhodnutá, že na ten ranč už nikdy nepáchnu. Po třech dnech „abstinence“ se u našich dveří najednou objevila Káča. Chtěla se mi omluvit. Uvědomila si, že to přehnala, a je jí to líto. Prosila, abychom jely na usmiřovací vyjížďku. Nejdříve jsem váhala, ale maminka vždycky říká, že každý má právo na druhou šanci. A tak ji dostala. Přestože jsem pořád nevěřila, že by to mohla myslet vážně, osedlala jsem si společně s ní svou klisnu a vyjely jsme. (fotka 12)

Během povídání jsme zjistily, že máme hodně společného. (fotka 13)

Cestou domů jsme odbočily na louku a Pája se dala do cvalu. To byla pro mě velká odměna. (fotka 14)

Při cestě zpět jsem začala tušit, že budeme kamarádky. A taky jsem už předem věděla důležitou věc – vždycky se mi tady bude líbit, a to díky Pavlínce a snad i díky Káče! (fotka 15)

Markéta Konečná
ZŠ Bulharská, Ostrava


téma čísla
Konec - Nový začátek
Rozhovor: Jan Musil V mžiku oka na ulici
Konec - Nový začátek