Jak slepec k houslím (yoyu) přišel

V létě tomu bude šest let, mám takový pocit, co mě a moji sestru vzal strýček na Moravu na prázdniny. Hektary nížin plné vinné révy, kilometry dolních toků řek a azurové nebe − co více si přát. Naše chata se nacházela, jsem si téměř jist, v borovicovém lese, hustém, odlehlém a neprostupném. Když není kam jít, na telefonu se vám signál zastaví na bodu mrazu a nejbližší počítač se nachází ve 30 km vzdálené vesnici, nemáte mnoho možností k zabavení se. Ještě že mám v batohu jojo. Ano správně, všimněte si grafické stránky onoho slova. Nejspíše jsem jej našel v jakémsi časopise pro děti, už si nevzpomínám. Ani nevím, proč jsem si ho přibalil na cestu. Že by osud?

Krom nás se zde nacházelo i pár přátel mého strýce. Skvělá společnost, vzpomínám na ně v dobrém, i když mlhavě. Mezi nimi byl i dvacetiletý muž, nejspíš vysokoškolský student. Byl to velmi hodný a přátelský člověk, jemuž nevadilo bavit se s menšími dětmi (čehož si velmi vážím, jelikož se s tím setkávám málokdy). Když se počasí na Moravě nevyvedlo, začal jsem si hrát s tou nudnou monotónní hračkou. Nahoru a dolu, nahoru a dolu.

Onen dvacetiletý muž ke mně přišel. Slušně požádal o nostalgický předmět. Rozmotal provázek a zase smotal dohromady. S věcí švihl k zemi. Moment, něco tu nesedí! Ten kouzelný nástroj zůstal dole a navíc se pořád točil! Cuknul rukou a hračka se mu vrátila do ruky. Hodil znovu. Tentokrát v dlaních vytvořil z provázku trojúhelník a v něm se houpalo yoyo (všimněte si tvaru slova). Nevím, jak se dotyčný jmenoval, nevzpomínám si na jeho tvář, nevím, vedle kterého města jsem byl ubytován, ale když si dnes vzpomenu na onen moment, opět pociťuji úžas, jako bych našel smysl svého života. Nalezl jsem nehledané. Uzřel jsem nikdy neviděné.

Celé dva týdny, co jsem si užíval v panenské přírodě moravských lesů prázdniny, mě mladík učil, proč se věcička točí a jakým způsobem ji mám hodit, aby se i mně točila a vracela, jako jemu. Neexistovalo nic jiného − jenom já a yoyo. Hod, rotace, návrat. Můj životní cyklus se změnil na tyto údaje. Když se yoyo drželo v sleepu (tak se mezi námi yoyery říká protáčení yoya na provázku, zároveň se jedná o základní trik), přestal platit čas. Vše okolo zamrzlo ve věčném spánku, ale yoyo se točilo dál. Inu i ono si občas uvědomilo, že nic netrvá věčně a vrátilo se zpět do ruky. Opětovné hození a…

Po dvoutýdenním tréninku jsem házel jako profík (údajně, dítěti se věci vždy musí říkat s menší nadsázkou). Už si nepamatuji, jestli pln euforie, jsem švihl rukou razantněji, neodhadl vzdálenost od podlahy nebo patřil mezi nešiky, zkrátka zem a plast za pár drobných se neradi. Plastové tělíčko udělalo lup a prask a místo v jedné jsem yoyo držel ve dvou dlaních. Umíte si představit dítě s rozbitou hračkou. Vodopády slz a neumlkající pláč. Už jsem si nezayoyoval.

Kdyby nenastal čas odjezdu do rodných Jizerských hor, strávil bych nad polovinami yoya věčnost a pode mnou by se vytvořil pramen potoka slz. Ve stísněném prostoru automobilu vzpomínaje na krásně prožité volno a hračku snů, věc, která zatočila s mým životem tak prudce, že pouze ona mě mohla udržet na nohou, jsem usnul.

„Michálku, Michálku.… je čas se rozloučit s kamarádem,“ promluvil strýček tahaje mne z rybníku snění. „Na shledanou,“ volám za mladíkem, který mě celý pobyt žádal o tykání. „Ještě chvíli počkej,“ prosil on mého strýčka, který již sahal na řadicí páku. Vběhl do panelového domu, rozsvítilo se okno, zhaslo a opět vyběhl ze dveří. Přikročil k mému okýnku a do rukou mi vložil něco oblého. Yoyo. Děkoval jsem mu nejméně pětkrát a kdybych neodjel, děkoval bych nadále. Uzavřená cesta se opět otevřela dokořán a já se zase mohl věnovat věci, která mě uchvátila, uchvacuje mě doteď a doufám, že i uchvacovat bude. Černý oblázek se zlatým nápisem nejmenované nápojové firmy mě dokázal povzbudit a rozveselit více než cokoliv jiného a mnohonásobně cennějšího. Za tu dobu mírně pokročil čas kupředu a hodně yoyí padlo v mých rukách, ale toto (byť poznamenané šrámy) přetrvává nadále. Kdykoliv na něj pohlédnu, vidím, že i malost může vzbuzovat vysokou významnost a monumentalitu v očích člověka, který si jí nemohl všimnout, protože celou dobu žil v zaslepení velikosti.

Michal Klacik
SPŠ, Jičín