Petra Procházková: Když ve válce není voda, pije se Coca-cola

18.01.2011

Petra Procházková (1964) získala celosvětový věhlas jako válečná novinářka. Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově v Praze. V roce 1992 odjela jako zahraniční zpravodajka Lidových novin do Moskvy. Tam začala psát své první texty o konfliktu v Abcházii. Proslavila se zejména svými reportážemi z válkou postiženého Čečenska, kde také několik let žila. V roce 2000 na čas opustila kariéru novinářky a založila v čečenském hlavním městě Grozném domov pro válečné sirotky. V roce 2001 byla ruskými úřady označena za nežádoucí osobu a musela Rusko neprodleně opustit.
Kromě Čečenska a Ruska se věnovala konfliktům v Osetii, Abcházii, Gruzii, Afghánistánu apod. Získala několik prestižních ocenění. Společně s Janou Hradilkovou založila sdružení Berkat, které pomáhá zejména lidem v Čečensku, Afghánistánu a uprchlíkům v ČR. V současné době žije v malé vesničce za Prahou, odkud píše pro zahraniční rubriku Lidových novin a věnuje se charitativní činnosti.

Jak ses dostala k práci novinářky? Byl to vždy tvůj sen?

Na základce ještě vůbec. Když jsem chodila na základní školu, tak jsem jezdila na koni a hrála jsem basketbal a hrozně by se mi bývalo líbilo pracovat v zoologické zahradě, být ošetřovatelkou koní a podobně. Takže novinařina vůbec nebyla můj sen. Jenže jsem pak měla nějaký úraz s nohou, přestala jsem sportovat a ležela dlouho v nemocnici. Tak jsem si tam psala a v okresních novinách Nymburska mi něco zveřejnili. Byla jsem tehdy ještě taková nevyprofilovaná. Říkalo se, že žurnalistika je nejlehčí gympl v Praze. Tím, že jsem byla dlouho v tom špitále, skoro rok a půl, tak si naši říkali, že mě na nějakou vysokou dají a pak se třeba rozhodnu jinak. Takže jsem tam šla spíš tak trošku ze zoufalství.

Po studiu jsi psala pro časopis Květy a Lidové noviny, brzy poté jsi odjela jako zahraniční reportérka do Moskvy. Zabývala ses od počátku zahraniční politikou?

Nezabývala jsem se jí právě vůbec. Nejdřív jsem dělala ve Květech. Jezdila jsem na reportáže třeba do továren. Pamatuji si například, že jsem napsala reportáž Moravolenky o tom, jak tam ženy pracují. V Lidovkách jsem nejdřív vařila jenom kafe, to mě vůbec k ničemu nepustili. Asi mě to moc nebavilo, přišlo mi to málo. Pak ale přijel Mirek Štětina z Ruska a říkal, že by tam měl někdo jet. Nikdo tam nechtěl, tehdy všichni chtěli do Bruselu, do Ameriky, jako zahraniční zpravodajové. V Rusku se všechno rušilo, i televize tam měla do té doby dva zpravodaje, bylo tam studio, odkud se vysílalo z Moskvy. Když tedy nikdo nechtěl jet, řekli, že se to zavře. Mirek tehdy přemlouval mě, a tak jsem si řekla, že to zkusím. Poslali mě tam na tři měsíce.

Jaké byly začátky? Přeci jen jsi tehdy byla ještě docela nováček.

Já jsem předtím psala o módě. Zahraniční politika vůbec nebyla moje parketa. Všichni si mysleli, že se za tři měsíce vrátím a že z toho nic nebude. Hrozně mě štvalo, jak mi nikdo nevěřil, že to dokážu. To mě hrozně vybudilo. Říkala jsem si: „Tak to ne!“ Mirek tam se mnou byl chvilku, pak okamžitě odjel pryč a nechal mě tam samotnou. Seznámil mě s různými lidmi, mimo jiné také s českou novinářkou Danou Schmidt, která se vdala do Dánska a pracovala pro tamní noviny. Pamatuji si ten její pohled mířený na mě: „Teda tohleto, co sem přivedl!“ Nakonec jsem v Moskvě zůstala déle. Pak jsem si musela ten post i sama platit, přestali mi posílat peníze, odešla jsem z Lidovek a založili jsme se Štětinou Epicentrum.

Krátce poté jsi odjela do Čečenska, můžeš ten konflikt trochu přiblížit?

V Rusku nežijí jen Rusové, ale je tam spousta jiných menších původních národů. Rusové do těch oblastí kdysi dávno přišli. A Kavkaz je osídlený těmito malými národy. Když se rozpadl Sovětský svaz, některé národy včetně Čečenců začaly volat po samostatnosti. No a Rusové odmítli Čečencům tu svobodu dát a Čečenci se rozhodli, že s tím nebudou souhlasit, a protože obě strany měly zbraně, došlo k velkému ozbrojenému konfliktu. Je na něm zajímavé, že to byl strašně nerovný souboj, protože Čečenců je milion a Rusů je stonásobně víc. Přesto ta válka trvala skoro 10 let. To znamená, že Čečenci vydrželi strašně dlouho vzdorovat. A dokonce byly i takové etapy, kdy vyhrávali. Ta guerillová válka je hrozně těžko porazitelná. To se stalo i Američanům ve Vietnamu. Máte převahu, lepší letadla, lepší tanky. Guerillový oddíl čítající dvacet lidí ale dokáže ubránit údolí před tankovým plukem. V horách je těžká technika leckdy hendikepem. Guerilla má také dokonalou znalost místního prostředí. A má většinou navíc velkou podporu místních obyvatel. Kdežto ta pravidelná armáda ne. Vesničané dají guerille najíst a teplo. To také hodně dělá, nestačí jenom střílet, musíte mít nějaké zázemí.

S jakým očekáváním jsi do Čečenska odjížděla, když jsi předtím nikdy válku nezažila?

Já jsem tam jela s tím, že to bude takový výlet. Člověk si dlouho nepřipouští, že to skýtá nějaké nebezpečí. To mě moc nenapadlo. Všichni novináři, co jsme se tam sešli, jsme na tom byli podobně. Nikdo nečekal, že to bude takové. S takovým kobercovým bombardováním, jako bylo v Čečensku, neměl nikdo zkušenosti.

Jaký byl ten náraz po příjezdu do Čečenska? V Moskvě ses mohla cítit relativně bezpečně, ale zažívat ve válce každý den ten pocit ohrožení není asi jednoduché.

Ano, bála jsem se. Celé to začalo na Vánoce 1994, západní novináři dostali příkaz město opustit, protože americká ambasáda vyšťourala, že bombardování bude. Nás tam zůstalo sedm lidí. Do chvíle, než zabili novinářku Cyntii Elbaumovou, mi to pořád připadalo jako film, kterého se sama účastním. Cyntia zemřela při bombardování. Potom jsme rychle balili kufry.
Do té doby jsme ale žili pohromadě v budově, které říkali Francouzský dům, zřejmě to býval penzion. Když jsme pak už chtěli odejít, nešlo to, protože byl Groznyj pořád obklíčený, bombardovali ho a kolem byly ruské jednotky. Přišli ze tří směrů a úplně ho uzavřeli. Největší problém byl, že když Cyntii zabili, měli jsme její tělo na příkaz ambasády vynést. Byla rozbitá na cimprcampr. Museli jsme si speciálně nechat udělat rakev. Čečenci rakve nedělají. Balí těla do hadrů. Lidé s námi tehdy strašně soucítili, chodili za námi a vyjadřovali nám soustrast. Takže nám tu rakev nakonec udělali. To, co z ní zbylo, jsme do naskládali do rakve a vynesli ji z Grozného.

Jak vypadal každodenní život obyvatel Grozného v době války?

Groznyj vypadal jako docela pěkné město. Jezdily tam například české tramvaje, byly tam bulváry a vodotrysky. Bylo to opravdu krásné místo a ten propad nastal během 24 hodin 22. prosince 1994, kdy se začalo bombardovat. Byl strašný, protože najednou přestala jít elektřina, voda a plyn, a tudíž byla zima. Na vesnici vždycky nějak uděláte oheň, ale co uděláte v panelákovém sídlišti, když vám nejde topení? Je vám strašná zima, neteče voda. V Rusku často vede plynovod vrchem. Existovala taková profese, že když někde utíkal plyn z porušeného potrubí, chodili ho zapalovat. A u toho hořícího plynu se lidé v zimě hřáli. Pro vodu se chodilo k jezeru, ta se převařila a pila se. Vodovod nefungoval. Potraviny se získávaly z vesnice.
Ale ani když nebyla voda, tak byla Coca-cola, ta se prodávala vždycky a všude. Všude ve světě, kam jsem přijela do války, sotva se rozplynul dým po bombě, už tam stál prodavač Coca-coly.

V Čečensku žije řada Rusů. Jakou oni měli během války pozici?

V Grozném žilo 60 % Rusů. Zpočátku si mysleli, že se jich to nijak nedotkne. Pak pochopili, že jsou na tom úplně stejně jako ti Čečenci. Rusové si říkali: „No tak nám se to vyhne. Teď přijdou naši a my si tady budeme žít dobře.“ Řekla bych, že většina Rusů žijících v Grozném ocenila to, že se k nim většina Čečenců po začátku války chovala poměrně slušně a dost si pomáhali. Pak je spíše spojovala společná nenávist vůči ruské armádě.

Jak v takových podmínkách vypadala tvá pracovní rutina?

Bydleli jsme spíše ve vesnicích kolem hlavního města. Občas jsme v Grozném z reportážních důvodů přespali, v nějakém sklepě, ale to už nebylo praktické.
Abychom byli z venkova do devíti v Grozném, museli jsme v šest vstát. No a ve čtyři nejlépe, aby byl člověk už zase zpátky, aby se zařadil do pořadníku na ty přenosové vozy, zpracoval si reportáž. Aby prostě nejel za tmy. To by bylo nebezpečné. Takže ten den v terénu byl relativně krátký, pak se tak do devíti zpracovávalo, vypila se lahev a šlo se spát.
Všechno jsem si psala. Mám ještě dodnes takový zápisník. Něco jsem fotila. Posílali jsme zprávy přes telefonní ústřednu, nebo přes satelit. Ten byl ale příliš drahý. Na telefonní ústřednu jsem chodila zprávy diktovat a televizní reportáže jsme posílali přes evropskou síť EBU. Později jsme měli satelitní telefon a potřebovali jsme elektřinu nebo baterii. Ten satelitní telefon měl 12,5 kilogramů a anténa byla jeho víko. Když jsme se potřebovali spojit, museli jsme někde chytit signál. V tom momentě jsme byli nejlepší terč. Nikde nám to nechtěli dovolit, protože se báli. Nějací ostřelovači by nás sejmuli. V Chasavjurtu, asi šedesát kilometrů daleko, sídlily přenosové vozy. Každý den jsme museli poslat reportáž, a tak jsme byli každý večer nuceni se do toho Chasavjurtu vrátit.

Jaký byl tvůj nejintenzivnější zážitek?

Určitě veřejné popravy v roce 1995. Němci to hrozně chtěli natočit, tak jsem tam jela. O jedné ženě, která měla být popravena, zjistili, že je těhotná, a protože podle islámského práva nesmějí popravit těhotnou, řekli jí, že ji popraví až po porodu. Sedm měsíců byla ve vězení, a já jsem za ní chodila po celou dobu ji natáčet. Jmenovala Assa. Byla ve strašném stresu. Ta spolu se svým bratrancem Adamem a sestrou Miriam zabila svého manžela, protože ji bil. Pro mě bylo nepříjemné, že jsem s Assou trávila sedm měsíců a bála jsem se, že budu muset točit i její popravu. Natáčet někoho s tím, že ho budeš točit, až ho zastřelí, je opravdu obtížné. Když porodila, byla to holčička Maxmiliána, a než měl přijít výkon popravy, uběhly tři týdny. Pak začala další válka. Rusové bombardovali a částečně rozbili věznici a spousta vězňů utekla. Mezi nimi i tato dívka. Už jsem ji nikdy neviděla.

Pro někoho by byl tenhle příběh momentem, který by odmítnul či nechtěl točit. Přemýšlela jsi nad tím, kde je tvoje hranice?

Řešila jsem to dost často, ale ne v tom prvotním natáčení. Já natočím všechno. Pak ale řeším, co s tím. Jednou jsem si sedla na obrněný ruský transportér. Najeli jsme na minu a vybuchli jsme. Mně se nic nestalo, ale udělalo to obrovskou díru do jeho kabiny. Někteří vojáci utekli, kamera pořád natáčela. Zasáhlo to řidiče a vojáci ho vytáhli. Utrhlo mu to nohy. On žil a říkal: „Já chci vodu! Kde je maminka?“ Asi za pět minut před kamerou umřel. Já jsem to natočila celé, tehdy jsem měla kameru s černobílým hledáčkem, což je vlastně v takové situaci velká výhoda, nevidět to v barvě. V jistých chvílích je ta kamera ochrana, protože je přes ni člověk jakoby oddělený od té reality. Všechno je malé a daleko. Tento záběr jsme poté hodně diskutovali a nakonec jsme ho tam nedali.

Pochybovala jsi někdy o smyslu své práce?

Mě po čase v Čečensku přišlo, že ta práce nemá reálný výsledek. Začala další válka a opět to bombardování. Najednou jsem měla pocit, že už to nikoho nezajímalo a přitom lidé umírali dál a dál. A já jsem to měla točit znova?! To, že ta válka začala znovu, mi připadalo jako úplné znehodnocení naší práce.

A to byl ten důvod, proč jsi v roce 2000 s novinařinou přestala?

Byla jsem hrozně unavená. Při představě, že to mám děla znovu. Jednak jsem měla dost peněz, za popravy jsem dostala asi 60 tisíc marek, a nebylo je kde utrácet. Říkala jsem si, že bych chtěla jít dělat třeba k pokladně do Penny marketu, někam, kde to odsejpá a má to pořád nějaké konkrétní výsledky. Vyčíslitelné. Něco spočítám, oni mi dají peníze, já jim vrátím… A něco podobného jsem tenkrát měla. V Grozném jsem chtěla zůstat, protože se mi tam líbilo a měla jsem pocit, že tady jsou lidé hrozně tupí, protože vůbec nic neudělali, když já jsem jim říkala, co dělat mají. Zůstala jsem v Grozném, koupila jsem si tam domeček a nabrala jsem tam válečné sirotky. A to byla moc dobrá práce, protože oni byli jakoby ten Penny market, měli hlad, dalo se jim najíst a oni byli spokojení. Výsledek byl hned. Nemuselo se čekat. To byl vlastně pěkný odpočinek. Groznyj ještě nebyl v pořádku. Nebyla například elektřina. Měli jsme proto od ruských vojáků generátor velký jako je barák. To jsem se začala konečně trochu kamarádit s ruskými vojáky. Ti nám s děckama dost pomohli. Tam se projevilo, že jen málo lidí je schopno špatného chování k dětem. Těch je na světě menšina. A i ti vojáci, když viděli, jak tam žijeme, přivezli nám například králíky. Byli hodní na děti.

A to i přesto, že to byly čečenské děti?

Děti nebyli jenom Čečenci, byli to i Rusové, Čerkesové, a nikdo rozdíly nedělal. Sirotčinec tvořily dva domečky, kde bylo padesát dětí. Fungovalo to rok, bez přípravné fáze. Ono to fungovalo i potom, ale mě z Ruska vyhodili. Pak to převzala Česká katolická charita, která zjistila, že jsem porušila všechna možná pravidla, která mají tyto velké organizace na chod podobných zařízení. Ty děti tam podle nich nesměly spát, jinak bych za ně měla zodpovědnost i v noci, a to prostě podle našich zákonů nejde. Děti dnes tedy musejí chodit v noci domů, jinak by to byl dětský domov a na to jsou jiné tabulky. Na to by nám nedali peníze. Mohl tam být jen stacionář. Nás nutili, abychom je vozili domů. Kam domů si představovali, že máme ty sirotky vozit, nevím.
Měli jsme tam třeba dva kluky, kteří měli jen tatínka. Byl Čečenec, věčně opilý, takže doma být nemohli. Bydleli totiž v rozvalinách. Lidé obecně žili v různých dírách nebo v něčem, co jim zbylo. Na kus zdi natáhli plachtu apod. Ještě v roce 2000 se totiž bombardovalo. První půlrok nám nad hlavami lítaly minometné střely. Pak se to zklidnilo.

Jaké služby jste v sirotčinci dětem poskytovali?

Děti u nás chodily do školy. Měli jsem tam učitelku, která je dopoledne učila, a odpoledne jsme měli volnou zábavu. Nejmladší bylo dvouleté dítě a nejstarší šestnáctiletá dívka. Potom z toho ale udělali školky, takže většinu těch dětí museli vyhodit. Ještě za mě se to dalo dělat jen tak, že jsem musela porušit všechna pravidla, i ruská, protože jsem v Grozném neměla co dělat. Porušovala jsem i ta mezinárodní. Proto nám OSN například nic nedalo. Přitom nás ale hrozně obdivovali. Já jsem byla v Grozném jediný cizinec, protože tam nikdo nesměl být, ani Člověk v tísni. OSN o naší existenci věděli a asi jim bylo trošku hloupé, že nic nemáme. Proto, když rozdávali humanitární pomoc a něco jim zbylo, dali nám to.

Jak se na tvou práci dívala tvá rodina a přátelé? Věděli, co se v Čečensku děje?

My jsme se moc neviděli. Asi se na to všechno dívali hrozně, ale tím, že kontakt nebyl, tak skoro o ničem nevěděli. Vždycky jsem mámě říkala, že to, co je v televizi, je jenom to nejhorší, ale že 90 procent času se tam válím v kavárně. Což trošičku pravda je. To, co člověk vidí ve sdělovacích prostředcích je jenom ten moment, ale většinu času člověk někde čeká. Třeba na frontě. Nebezpečí není největší jen na frontě, kde se střílí. Největší riziko je, že vás okradou, znásilní a zabijí někde cestou. To je to nejhorší.

Bylo v takových situacích někdy výhodou být ženou?

Téměř pořád, protož se ke mně většinou chovali líp. A jenom někdy to bylo tak, že obtěžovali. Ale nemůžu říct, že by to bylo častěji než v běžném životě.

Vdala ses za Afghánce. Jak takový sňatek přijala tvá rodina?

Oni byli zvyklí. Já jsem předtím měla Inguše, což je taková „odrůda“ Čečenců, takový „čečenský Slovák“. A já myslím, že ani nic jiného nečekali. Byli tak rádi, že jsem chvíli doma… Je o dost horší vybrat si za muže ještě někoho komplikovanějšího, než je Afghánec. Máma to bere hrozně statečně a v rodině nikdo nemá problém s rasismem. Byli rádi, že ho máme a že jsme doma v Čechách.

Jak naopak reaguje jeho rodina na to, že má za ženu Evropanku?

Jsou trochu výjimečná rodina. Jeho tatínek je takový Řek Zorba. Dělal léta šéfa řidičů na anglické ambasádě. Když Angličané utíkali, dali mu spoustu věcí z té ambasády. Takže oni jsou jedna z mála afghánských rodin, která má houpací křesla. Oni to možná ze začátku viděli jako velkou naději dostat se ven nebo si žít líp. Ne, že by mě chtěli nějak vycucávat, ale zkrátka – kluk se jim dobře oženil. Alespoň z tohoto hlediska. Ale já bohatá nejsem. Všechno jsem rozdala, nechala jsem to všechno v Grozném. Když mě vyhostili, musela jsem tam většinu peněz nechat, aby sirotčinec mohl dál fungovat. To jsem ještě nevěděla, že ho převezme Charita. V Moskvě mi navíc zapečetili byt a už mě do něj nikdy nepustili. Tak jsme přišli o veškeré vybavení a techniku v hodnotě vyšší než milion. A hlavně o práci. Takže jsem dost zchudla. Ten Afghánistán mě už nikdy nenechal tak vydělat, protože jsem tam už nedokázala dělat pro zahraniční média, už jsem tam nebyla bezkonkurenční. Takže pro manželovu rodinu zase tak dobrá partie nejsem. Možná, že Afghánka, která umí vázat koberce, by byla lukrativnější.

Jaký je tvůj vztah s manželem? Je to idylický vztah?

Italská domácnost. Částečně to vychází z těch dvou kultur, ale spíš ty konflikty vyplývají z věcí jako například: kdo neumyl nádobí nebo že přijdu pozdě domů nebo se nevěnuju rodině a věnuju se charitě. Stejné problémy mají v Berkatu všechny dámy i přesto, že mají za manžely Čechy.
Určitě to ale i trochu kulturně podmíněné je. Manžel tady dlouho nemohl sehnat práci a já jsem byla živitelkou rodiny. To pro něj bylo hodně obtížné. To je pro každého chlapa těžké. A pro Afghánce sedmkrát víc. Odevšad ho odháněli, vypadal jako bratranec Bin Ládina, neuměl tolik česky, nebyl český občan. A já jsem živila rodinu a přidělovala jsem každému krajíc a to je strašně ponižující. Zcela logicky z toho plynou konflikty. Nikdy se ale třeba nestalo, že by mě omezoval v oblečení. Naopak, on mi pořád rozepíná knoflíčky a zkracuje sukně. Nikdy se nestalo, že by mi jen náznakem vytkl, že jím vepřové a neměla bych. Obecně si myslím, že naše problémy plynou zejména z toho, že je chlap, a ne, že je Afghánec.

Jaké jsou výhody toho, mít za muže Afghánce?

Afghánci dobře vaří. Tam i v restauracích jsou kuchaři muži, a i když ženy mají na starosti domácí práce, chlapi často vaří dobře. A já nevařím vůbec, protože to nikdo ode mě nejí.

Jak funguješ jako válečná novinářka dnes?

Teď vůbec. Zaprvé nesmím do Ruska, a co se týká Čečny, už to ani žádná válečná novinařina není. Do Afghánistánu bych i jela, ale nemám komu dát dítě na hlídání na delší dobu. Na týden ano, ale to je málo.

Takže máš svoji redakci u sebe doma?

Ano. Mám redakci tady doma. Jezdím spíš na Ukrajinu, tam jsem byla letos dvakrát a teď pojedeme do Běloruska.

Svého kariérního vrcholu jsi už docílila. Čeho chceš ještě v životě dosáhnout?

Ano, já mám svoji kariéru za sebou. To mně vyhovuje. Ještě bych ráda někam jela, ale v padesáti, což už mi za pár let bude, to nedokážu ani fyzicky. Já to dřív dělala 24 hodin denně. Nejen že jsem nemohla mít rodinu, já jsem nemohla mít ani kamarády. Měla jsem za kamarády jenom ty lidi, které jsem potkávala ve válce. Deset let jsem neměla den dovolené. Pořád jsem se jen připravovala na nějakou válku, nebo jsem v ní byla, nebo jsem se z toho oklepávala. Člověk už je pak jako vyšinutý a jede. Jakmile z toho jednou vystoupí a pořídí si například dítě, už nikdy nemůže konkurovat třicátníkům, kteří jsou v té fázi, ve které jsem byla já v Čečensku. To je jako u baletek, také si to odžijí a pak mají klid.

Lukáš Houdek a Radka Steklá


téma čísla
Konec - Nový začátek
Rozhovor: Jan Musil V mžiku oka na ulici
Konec - Nový začátek