Romové pod vlivem komunismu

11.05.2011

Záhy po válce se ujali moci v naší zemi komunisté, kteří zde začali budovat nedemokratický totalitní systém. Vzorem byl tehdejší Sovětský svaz, a to i v přístupu k Romům coby etnické menšině. V Sovětském svazu ve 20.−30. letech minulého století romská kulturní scéna velmi vzkvétala, avšak v roce 1938 zde nastal obrat. Zatímco dříve se podporoval rozvoj menšinových jazyků, jako byla např. romština, novým cílem od konce 30. let naopak bylo co nejvíce potlačit kulturu národnostních menšin, které v Sovětském svazu žily, tedy i Romů. Snažili se tím potlačit veškeré odlišnosti lidí a vytvořit tak jednolitou společnost. Tímto přístupem se bohužel inspirovali i naši politici.

Zapomeň, kdo jsi

V Československu se od 50. let začala vůči Romům prosazovat politika tzv. asimilace. Romové měli pokud možno splynout s okolím tak, aby zmizely všechny prvky jejich kultury, kterými se od ostatních odlišovali. Romština byla považována za hantýrku. Sociální pracovnice a učitelé naléhali na romské rodiče, aby na své děti nemluvili romsky. Generacemi uznávané romské hodnoty byly úředníky z řad majority zesměšňovány, mnoho Romů se začalo stydět za svůj původ a odvrhlo zvyklosti svých předků. Tradiční romské hodnoty, které po staletí zajišťovaly řád a tím se dá říci i přežití romských rodů, tak najednou začaly mizet. Svůj velký podíl na tom mělo také necitlivé rozestěhování romských rodin po různých koutech republiky. Tím se přetrhaly rodinné vazby a členové rodiny nemohli navzájem dohlížet na dodržování tradičních norem chování.

Zákaz kočování

Dalším nechvalně proslulým krokem komunistů vůči Romům byl zákon o trvalém usídlení kočujících osob z roku 1958. Dotyční se museli usadit v místě, kde se zrovna nacházeli. Odebrali jim koně, zničili vozy, případně odmontovali kola u maringotek, aby v nich mohli Romové bydlet, ale nemohli se přemisťovat. Kdo neuposlechl a nadále kočoval, mohl být potrestán vězením až na 3 roky. Obce měly těmto lidem poskytnout ubytování a zaměstnání. Zákon zakazující kočování se dotkl především olašských Romů, kteří tradičně kočovali. Tímto zákonem se doslova ze dne na den musel změnit způsob jejich života. Postihl ale také Romy, kteří sice už dávno nekočovali a žili na jednom místě, ale museli kvůli práci objíždět různé obce (brusiči, opraváři deštníků atd.). Zákon se také dotknul Romů, kteří se jednoduše rozhodli navštívit svou rodinu na Slovensku. Takový pohyb po území Československa jim nebyl dovolen. Zákon se ale netýkal jen Romů. Další skupinou, kterou nepříjemně ovlivnil, byli tzv. světští, tedy lidé, kteří jezdili s kolotoči a cirkusy. Všichni jmenovaní tak nařízením vlády, bez své vůle, přišli o svůj tradiční styl života a způsob obživy.

Svaz Cikánů-Romů − naděje na změnu

Určitým světlým bodem v období romských dějin plném protiromských zákazů a tlaků, o kterém si v tomto díle vyprávíme, byla kratičká doba mezi lety 1969−1973. V těchto letech totiž fungovala první romská organizace tzv. Svaz Cikánů-Romů. Vůbec poprvé v historii se jejím prostřednictvím mohli Romové v naší zemi vyslovit k problémům, které se jich týkaly. Svaz se také snažil o zviditelnění a rozvoj romské kultury, vydával zpravodaj Romano ľil (Romský list), pořádal různé kulturní akce, podporoval vznik hudebních a tanečních souborů, angažoval se v oblasti školství a navazoval kontakt s Romy ze zahraničí. Svaz také zřídil hospodářský podnik Névodrom, ve kterém našlo práci přes tisíc Romů. Svaz Cikánů-Romů se mimo jiné pokoušel prosadit, aby stát oficiálně uznal možnost hlásit se k romské národnosti. Tento požadavek byl však tvrdě odmítnut a vedení Svazu bylo státem v roce 1973 donuceno činnost této organizace ukončit.

Materiální výhody, ale za jakou cenu?

Mnoho Romů dnes vzpomíná na dobu komunismu jako na „období, kdy se žilo lépe.“ Je pravda, že přineslo Romům i jistá pozitiva jako například dostupnější zdravotní péči, zvýšení gramotnosti, lepší bydlení a také jistou práci, o kterou řada Romů po sametové revoluci přišla. Komunistický stát se totiž domníval, že napomůže k asimilaci Romů, tedy splynutí s většinovým obyvatelstvem, tím, že jim poskytne určité materiální výhody, např. zvýšené sociální dávky nebo přednostní přidělení bytu. Věřil mimo jiné v to, že pokud se zvýší materiální úroveň Romů, bude jejich asimilace snazší a rychlejší. Ovšem tímto přístupem stát pouze ochromil jejich schopnost postarat se sami o sebe. Posuďte sami, zda určité sociální výhody stojí za ztrátu vlastní kultury, jazyka a romské identity.

Bývalý politický režim napáchal řadu nekalostí, jejichž důsledky jsou mnohdy patrné ještě v dnešní době. Zmiňme alespoň neodůvodněné zařazování romských dětí do zvláštních škol a odebírání romských dětí jejich rodičům do dětských domovů z důvodů, které by dnes neobstály. Černou a bolestnou kapitolou tohoto nedávného období jsou také nezákonné sterilizace romských žen, jejichž následkem přišlo mnoho Romek nevědomky o možnost mít další děti. Mnoho z těchto nešvarů přetrvávalo ještě do doby po revoluci či dokonce do dnešních dnů. O tom ale až v příštím díle.

Kristýna Frydrýšková
autorka je romistka

Časová osa

říjen 1958 – Zákon o trvalém usídlení kočovných osob a soupis kočovných a polokočovných Romů

od r. 1965 – Rozptyl osob z některých romských osad na Slovensku a jejich přesun do Čech

1969–1973 Existence Svazu Cikánů-Romů

1989 – Sametová revoluce, konec vlády komunismu v Československu


téma čísla
Konec - Nový začátek
Rozhovor: Jan Musil V mžiku oka na ulici
Konec - Nový začátek