Vážený čtenáři,

11.07.2012

monopol na přímé oslovování čtenářů měl zatím pouze náš milý, krásný, chytrý a sečtělý šéfredaktor; za to, že jej porušuji, budiž mi omluvou to, že píši ve spěchu dva týdny po uzávěrce a jiný nápad nemám – na pozdní dodání článků mám totiž monopol zase já. Tak abych zase pokračovala.

Vážený čtenáři,

pravděpodobně držíš v ruce poslední tištěné číslo Romano voďori (omlouvám se našemu milému, krásnému, chytrému a sečtělému šéfredaktorovi, že jsem mu zabránila použít tuto otřepanou frázi v editorialu, popřípadě se mu omlouvám za to, že se v tomto čísle bude vyskytovat dvakrát – nehodící se škrtněte). Chovej se proto k němu hezky, nedávej ho na hraní mladšímu sourozenci nebo domácímu mazlíčkovi, neskládej si z jeho stránek vlaštovky, nepoužívej ho na podpal v kamnech, k izolaci stěn, balení dárků, výrobě záložek a konečně – neplač nad ním ani v případě, že tě konec papírové podoby tohoto periodika dojme.

Já se ale snažím vidět na všem tu dobrou stránku. Hlavně redakce si dozajista oddychne, jelikož už nebudou muset dva týdny po uzávěrce nikoho nahánět s tím, že to na něj jinak prásknou rodičům (což učinili, čímž si ze mě udělali velice bezmocného nepřítele!). Ale i přes všechny ty nesnáze se mi bude stýskat po tom neustálém pošťuchování, přemlouvání sama sebe, náhlých osvíceních nebo naopak tápání ve tmě, článcích o počasí, nedodržování témat, hodnocení úrovně vlastního článku, neschopnosti vymyslet vtipný nadpis a hlavně po té úlevě, kdy je článek bezpečně nasázen v novém čísle.

Ale teď už pryč s nostalgií. Co mi Romano voďori přineslo? Ta otázka se přímo nabízí (ve skutečnosti se nenabízí sama, nabídla mi ji redakce). Získala jsem nějaké nové zkušenosti? Ano (i když stejně by mi pomohlo, kdyby ke mně byli čtenáři i redakce kritičtější). Naučila jsem se zodpovědnosti a dochvilnosti? NE (nebýt dcera učitelky typografie, napsala bych to slovo tučnou kurzívou, dvakrát podtržené, červené na křiklavě modrém podkladě, odlišným fontem, třikrát větší a ještě k tomu s vrženým stínem). Pomohlo mi to lépe pochopit ty, kteří jsou „jiní“? Ano (oceňuji zejména články o změně pohlaví a články „z první řady“ o tom, jaké je to žít v romské či asiatské komunitě). Myslím si, že mělo Romano voďori smysl? To je téma na celý odstavec!

Romano Voďori bylo skvělé především v tom, že je tento projekt v Česku poměrně ojedinělý. Na českých školách se pravidělně koná spousta akcí (přednášky, besedy, semináře…), které se věnují prevenci šikany, užívání drog, AIDS apod. Menšiny bývají bohužel v našem školství opomíjené. Ano, učitelé se o nich zmiňují v hodinách společenských věd, dějepisu a zeměpisu, ale to je asi tak všechno. Přitom vzájemná tolerance je neskutečně důležitá, jak je vidět například na velice vyhrocené situaci v severních Čechách. A přitom jsme to právě my (já, moji kolegové a především ty, milý čtenáři), kteří budou jednou společně tvořit tento stát. O tom, jaká bude naše budoucnost, rozhodujeme my. A bylo by krásné, kdyby jedním z jejích základních kamenů byla tolerance.

Načtenou a mějte se krásně

Anna Kolářová
Gymnázium Strakonice

Jmenuji se Anna Kolářová. Mám dvě nohy, dvě ruce, dvacet prstů a snad i smysl pro humor. Chodím na gymnázium, kde nedočkavě čekám na to, až se ve čtvrťáku budeme učit filozofii; čekání si zkracuji psaním a zájmem o historii a literaturu. Možná mne znáte jako všechno-jen-ne-dochvilnou sloupkařku a fejetonistku. Potkat mě můžete s knihou, Kofilou, sluchátky na uších nebo obalem od čokolády (její obsah nevydrží déle než pár vteřin). Mé vysněné povolání je být ten, kdo chytá v žitě. A to je asi tak všechno.


téma čísla
Konec - Nový začátek
Rozhovor: Jan Musil V mžiku oka na ulici
Konec - Nový začátek