Pátek třináctého

V podstatě bych se dala označit za racionálního člověka. Samozřejmě, jsou i výjimečné situace, jako platonická láska nebo sledování Monty Pythonů, kdy jde rozum bezpodmínečně stranou. Jedním ze znaků racionalismu je i nedůvěra k pověrám. Pomineme-li rozsáhlou problematiku věštkyní, andělských karet a v dějinách se stále opakujících “zaručených” konců světa, zbývají ještě ty všeobecně rozšířené pověry jako černá kočka nebo pátek třináctého.

Jak jsem již řekla, jsem racionální. Jsou sice věci, které se zdravému rozumu vymykají (proč tolik dívek na celém světě hltá knihy a filmy o tom, jestli je výhodnější mít poměr s polozvířetem nebo polomrtvolou?), ale ohledně pověr jsem skeptická. Věřím, že králičí pacička vám nejenže štěstí nezajistí, ale zato důkladně odradí všechny v okruhu sto metrů od setkání s vámi. Rozbité zrcadlo je znamení smůly jen v případě, že jste dostatečně nešikovní na to, abyste se o něj smrtelně pořezali. Vstát z postele levou nohou se ukáže jako omyl jen pokud vám váš milý sourozenec nechá na zemi rozsypané kuličky, hrách, slupky od banánů, ležící hrábě, misku hráškové nebo skateboard.

Tento pátek třináctého z počátku vypadal velice nadějně. Stihla jsem autobus, nebyla z ničeho zkoušená, pohádku O slepičce a kohoutkovi se mi podařilo přetvořit na pohádku Kterak Tomáš Baťa skrze jahodu o život přišel a písemná práce ze zeměpisu se neukázala jako taková katastrofa, jakou se zdála být. Dokonce začalo po dlouhé době pořádně sněžit a vypadalo to, že dokonce sníh vydrží.

Sníh je super. Je super, pokud ho není moc. A vzhledem k tomu, že jsme cestou na autobus neviděli dál než na půl metru, nebylo to moc super. Nakonec jsme se na zastávku dostali poměrně v pořádku, až na velké množství omrzlin. Jejich počet přímou úměrou stoupal každou započatou minutu půlhodinového čekání. K. V. Rais, autor Zapadlých vlastenců, by z nás měl radost.

Jet jiným autobusem (protože ten původní ani do půlhodiny nepřijel) se také neukázalo jako právě šťastná volba. Po kilometru jízdy jsme se zastavili v čtvrthodinové koloně. Nám to ale zas tak nevadilo, protože jsme konečně seděli v teple. Když už jsme měli domov takřka na dohled, pouhých čtyři a půl kilometru, scéna s kolonou se opakovala. Jenže tentokrát nákladní auto nabouralo tak nešikovně, že mezerou by stěží projel i Záchranný autobus z Harryho Pottera. Naše touha po domově nám však dala křídla a my jsme vypracovali plán – půjdeme pěšky. A kdo s námi neudrží tempo, toho ponecháme jeho krušnému osudu.

Po asi třech stech metrech zastavilo auto a naložilo tři mé spolužáky, stejně jako se ta šťastnější část zbytku čtvrtiny naší třídy (ano, hádáte správně, všichni kromě mě) vešla na zadní sedadlo vozu patřícího jiné milosrdné řidičce. Já šla domů, vypila si kafe a šla na další dvě hodiny plavat do bazénu.

Tento sloupek bych ráda věnovala všem spolucestujícím, kteří se cestou domů ztratili v divočině, byli sežráni divou zvěří nebo umrzli.

Anna Kolářová
Gymnázium Strakonice