Co jsem si upekla na houbách

Stejně jako každou sobotu, když je pěkně, i dnes jsme měly jít s mámou na houby. Mě houbaření nikdy nebavilo, protože v lese bývá hrozná nuda, člověk nepotká ani živáčka, a hlavně jsem stejně nikdy žádnou nenašla. Ale nebylo mi to nic platné, jít jsem musela, protože moje máma se sama v lese bojí. (Nevím tedy, jak bych jí byla platná při náhlém přepadení medvědem nebo uprchlým masovým vrahem…)

Nezbývalo mi nic jiného, než se obléct, vzít si košík s nožíkem a vyrazit. Cestou k lesu jsem se modlila, aby mě hlavně neviděl nikdo ze školy. Ke všemu mám na sobě staré roztrhané tepláky a ty hrozné gumovky po bráchovi! No prostě jsem vypadala jak strašák do zelí!

Přicházíme do lesa a… Nééé, panebože, tamhle jde partička kluků z naší školy a mezi nimi je i můj idol David, musím se rychle někam schovat! A už skáču dolů z takového kopečka. Jenže jsem neodhadla situaci a skutálela se až do blátivého potoka. No, teď vypadám nejen jako strašák, ale i jako prase, které se válí v blátě! V dálce byl slyšet hlas mojí mámy, jak s někým mluví a vyděšeně říká:

„Pomozte mi prosím, moje MALÁ dcerka spadla tamhle dolů do potoka.“ Po chvíli jsem viděla mámu s Davidem, jak mi jdou na pomoc. David mě vytáhl z potoka a řekl: „No, ty teda vypadáš, jako…“ „Jako strašák do zelí!“ vykřikla jsem a šla s mámou domů. Dala jsem si prát oblečení a vykoupala se. Když jsem vylezla z vany, našla jsem SMSku z neznámého čísla: „Ahoj, půjdeš v neděli na houby? David.“

Ladislava Šeflová
ZŠ Kladruby