Milovat svého nepřítele

O Fb neboli Facebooku bych mohl psát donekonečna. Od nepříliš zasloužené chvály bych se mohl dostat až po jeho negativní vlivy na jedince, potažmo společnost. Já se na něj ovšem podívám jako bývalý závislý „facebookář“.

Dříve jsem Fb neměl. Na jednu stranu to bylo období dobré, na druhou ale… nebyl Fb. Patřil jsem do skupiny lidí, kteří si ho nikdy nechtěli založit. Celé moje okolí už Facebook užívalo, jen já zůstával zdrženlivý. Asi jsem v hloubi duše věděl proč. Netrvalo ale dlouho a podlehl jsem.

Zprvu jsem nevěděl co a jak. Převážně jsem si zkoušel všemožné kvízy v domnění, že je na uvedených odpovědích něco pravdy. I tak jsem si ale nadále zachovával chladnou hlavu.

Po pár hodinách začala chodit jedna žádost za druhou. Hlavně o přátelství. Radost byla na místě. Zatoužil jsem mít první stovku přátel, nic víc nebylo třeba.

S rostoucím počtem „kamarádů“ začala ovšem narůstat moje touha po dalších. Následovala druhá stovka, bleskově i třetí. Když už nebylo koho přidávat do svých přátel, začal jsem oslovovat lidi, o kterých jsem toho moc nevěděl Ale co, bude jich víc, říkal jsem si.

Čas utíkal a já si ani neuvědomoval, kolik času trávím sezením u počítače. Z hodiny denně byly rázem dvě, někdy i tři. A uvnitř mě pomalu a jistě vyrůstala závislost.

Poznámky typu „ty závisláku“ zaslechlo vždy jedno mé ucho, a druhým šly rovnou ven. Problém začal nabývat nečekaných rozměrů. Jakmile nebyl v okolí sta metrů internet, byl průšvih! První věcí po příchodu domů bylo přihlášení na Fb a zjištění novinek.

Počet označení na fotkách byl chvílemi důležitější než okolní dění. Jenže jak mohu být označován na stále nových fotografiích, když sedím pořád zavřený doma u PC? Zlomovým bodem byl prázdninový výlet k Máchovu jezeru. Udělal jsem věc, za kterou se vlastně dneska stydím. Už nikdy bych ji nechtěl zopakovat. Čekal mě skvělý večer plný zábavy s přáteli, namísto toho vyhrál internet v mobilu. A tehdy má trpělivost přetekla. Hlavou mi létala jediná myšlenka: Žil jsem bez Fb předtím, mohu i teď. Ze zprvu super kamaráda se stala těžká závislost, kterou jsem ale překonal.

Skutečné přátele bych za ty virtuální nikdy nevyměnil. Už mě netrápí počet „lajků“ na fotce či menší počet komentářů u statusu. Ptáte se proč? Naučil jsem se rozlišit realitu od světa internetu. Kliknout na „lajk“ umí každý, ale říci to osobně jen málokdo.

Dnes si občas Facebook zapnu. Netrávím už na něm ale tolik času. Vím proč. Záleží mi na pravých kamarádech, ne na těch virtuálních, kteří mají plnou pusu slov, jen skutků se od nich nedočkáte. Zkuste zapřemýšlet, zda na něm taky netrávíte zbytečně moc času. Dejte přednost sluníčku před zářením z obrazovky.

Josef Vilda
Gymnázium Tanvald