Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

25.05.2011

Miluji Anglii! Od londýnské katedrály po jeden z těch řadových cihlových baráčků v Oxfordu, od Jejího Veličenstva Alžběty II. po jednu z těch krásných huňatých oveček pasoucích se na stráních východní Anglie, od Earl Grey Tea po jejich obří tousty. To je jen několik nahodilých důvodů, proč jsem se po třech letech znovu vypravila do Anglie.

Celí nadšení jsme v deset hodin dopoledne nasedli do autobusu plni nadějí a očekávání. To jsme ještě nevěděli, jak apokaliptická jízda nás čeká! Zaprvé, přistoupili k nám ještě žáci ze dvou jiných škol, ti z P. byli namyšlení a ti ze S. byli ryzí venkovští burani. Zadruhé, zájezd vedla lehce sadistická průvodkyně se zálibou v bulvárních plátcích a nepříliš lichotivým jménem, čímž způsobený mindrák si léčila tím, že nás nutila pět píseň Tipperary (ve třech různých verzí) do ochraptění. Ten, kdo psal texty, které nám četla, musel být z lingvistického hlediska naprostý úchyl, protože použít v pěti větách třikrát spojení „sexuchtivé oko“ není normální!

Po Londýně jsme pobíhali už od šesti ráno, po poledni jsme šplhali na vrchol svatopavelské kopule a ve tři jsme dorazili do pekla zvaného Primark. Byl to obchod s oblečením, bytovým textilem a podobnými věcmi; ceny byly nesnesitelně nízké a kvalita nic moc. Ale… Všechno má svůj háček, že? To, co bylo nejlepší (tedy nízká cena), byl i kámen úrazu – bylo tam neskutečné množství lidí všech sociálních vrstev, stylů i národností. Kam se poděla pověstná britská slušnost? Zatímco v ostatních obchodech o mě někdo jen zavadil rohem igelitky a hned několikrát opakoval „excuse me“, tady zpravidla vyhrává ten, kdo má ostřejší lokty. Kdo je nemá, nevadí – vsadím se, že v Primarku se dají sehnat špičky na lokty za libru. Pokud se bojíte davu, není to dobrý obchod pro vás. Pokud si radši koupíte jednu kvalitní a drahou věc místo pěti levných šuntů, není to obchod pro vás. Pokud máte xenofobní názory, není to obchod pro vás. A to nejlepší nakonec – pokud nesnášíte obchody, není to obchod pro vás.

Večer jsme byli rozděleni do hostitelských rodin. Tohoto okamžiku jsem se dost bála a není divu – minule jsem měla dost nepříjemné starší manžele, kteří učitelce tvrdili, že vstáváme v šest ráno a vymontovali nám jazýček od kliky. Přísahala jsem si, že pokud se něco takového bude opakovat, budu jim v pět ráno bušit na dveře (za vlasteneckého zpěvu hitu Kto sú boží bojovníci) a preventivně vysadím celé dveře. Naštěstí bylo vše jinak a já se sestrou jsme se ocitly u celkem slušně vypadajících starších manželů. Měli pět dětí v rozmezí od 19 do 45 let a čtyři vnoučata (samozřejmě že s nimi, kromě nejmladšího syna, nebydleli, protože tohle byl jeden z těch mrňavých řadových baráčků, kde z jednoho pokoje dosáhnete do druhého). Muž byl Ir, a když říkám Ir, tak myslím opravdu IR – dokázal se v polovině rozhovoru omluvit s tím, že jde do hospody. A ani britská kuchyně nebyla tak hnusná („To tam nepiš, to se o jídle neříká!“), jak by mohla být.

Další den jsme navštívili Stratford nad Avonou. Navštívili jsme rodný dům Williama Shakespeara (to jste zajisté nikdo nečekal, že?), naproti němuž je celoročně otevřený obchod s vánočním zbožím. Mám-li citovat Obelixe: „Ti Britové jsou opravdu blázni!“. Celá návštěva mne přivedla k hlubokým filozofickým úvahám o tom, jak může jedna osobnost přinést zisk tolika lidem. A zajímalo by mne, kolik z těch lidí, kteří Stratford navštěvují, doopravdy četli nějakou Shakespearovu knihu nebo viděli jeho hru.

Poté jsme se přesunuli na hrad Warwick, který, i přes svou nepochybnou historickou hodnotu, nebyl ničím víc než pouťovou atrakcí. Dříve ho vlastnila společnost Madame Tussaud’s, a v současnosti je majitelem stejná společnost, která vlastní Legoland, takže si zřejmě dokážete představit, jak to tam vypadalo. Stříleli tam z největšího katapultu v Evropě. Trvalo jim dlouho, než ho natáhli, a já celých dvacet minut držela kameru, přičemž jsem stejně nakonec okamžik vystřelení prošvihla.

V podvečer jsme si prohlíželi centrum Oxfordu – všechny ty staré koleje, kterými prošlo tolik nejen britských osobností. Doufám, že jsou všichni čtenáři dostatečně vzdělaní na to, aby se právě nyní nedivili, jak jsme mohli chodit na nádraži po kolejích, aniž by nás zajel vlak. My jsme samozřejmě nebydleli v centru, ale v okrajové části Oxfordu, která se dá charakterizovat asi tímto vtipem, na který má copyright má sestra: Potřebujete jen dvě věty, pokud chcete někoho navigovat po Oxfordu – Zahněte doprava u cihlového baráčku. a Zahněte doleva u cihlového baráčku.

Po poměrně krátkém spánku (pozdě do večera jsme si se svými hostitelskými prarodiči povídali – zajímalo by mne, jestli jsou všichni Irové tak ukecaní) jsme nasedli do autobusu. Navštívili jsme lázeňské město Bath a „tržní městečko“ Salisbury (má chytrá sestra si zrovna v den, kdy jsme v Salisbury a kdy máme nakoupit všechny potraviny typické pro Británii, zapomněla peníze!), kde je, mimochodem, ta nejkrásnější katedrála, jakou jsem kdy viděla.

Jenže charakter zájezdu, i když oficiálně „poznávací“, byl trochu jiný, jak jsme poznali už na začátku. Na dotaz průvodkyně „Chcete nakupovat?“ odpověděli všichni sborovým „Jóóó!“ … „Nebo byste radši šli někam do muzea?“ „Nééééééééé!“. Co dodat. Na závěr dne jsme navštívili Stonehenge, kde, jak vím z vlastní zkušenosti i z fotografií některých mých přátel, vznikají obyčejně ty nejhezčí a nejbláznivější fotky. Co ovšem nechápu, jsou povídačky o mystické atmosféře tohoto místa; to jsou možná svědectví lidí z doby bronzové, kteří by byli pravděpodobně přinejmenším zaskočeni auty projíždějícími dvě stovky metrů odsud, davy turistů, provazem zamezujícím přístup k samotným kamenům i japonskými novomanželi, fotícími se před Stonehenge, přičemž něvěsta musela být v tenkých korzetových svatebních šatech zmrzlá na kost a ženich musel mít gel o tvrdosti betonu, neboť jinak by jeho účes á la Elvis musel nutně rychle podlehnout náporům studeného anglického větru.

Poslední den jsme strávili na Winsdoru (kde se mimochodem, soudě podle standarty, právě nacházela královna) a v Londýně, kde jsme pobíhali až do pozdních nočních hodin. Zajímalo by mne, zda plánovaný bombový útok na centrum Londýna ve stejný den, kdy jsme se tam nacházeli, byl skutečně plánován jako útok na královnu. Podezírám totiž několik svých spolužáků, zvláště jednoho zrzavého chlapce, na nějž průvodkyně neustále dělala narážky, že udržovali spojení s IRA za účelem „odstranění“ naší průvodkyně.

Samozřejmě jsme ani tentokrát nevynechali možnost nakoupit za „pohodový peníz“ (dalšími oblíbenými výrazy naší průvodkyně byly zdrobněliny jako „supík“ a „čajík“), tentokrát v outletu se sportovním zbožím na Piccadilly Circus.

Ti vnímavější z vás se možná podiví, kam se poděl ten hobit z nadpisu. Tak ten, prosím, neexistuje! Nadpis jsem zvolila především kvůli podtitulu. Kvízová otázka: Kdo je autorem knihy Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky? Ano, J. R. R. Tolkien. Učil angličtinu na univerzitě v Oxfordu. Takže ten nadpis vlastně není zas až tak zavádějící. Co říci závěrem? Snad jen God save the Qeen!.

(Omlouvám se za přílišnou, pro sloupek neobvyklou délku tohoto článku. Ale pokud jste dočetli až sem, na konec, je tato závorka vlastně zbytečná. Ovšem když už tu je, využiji ji k nekomerčnímu a pro vaše tělo užitečnému sdělení: Jezte zeleninu! Je zdravá!)

Anna Kolářová
ZŠ Komenského, Horažďovice


téma čísla
Konec - Nový začátek
Rozhovor: Jan Musil V mžiku oka na ulici
Konec - Nový začátek