Prášky

Jmenuji se Andrea a chtěla bych vám svěřit svůj příběh o lásce. Chodím do 9.B na základní škole v Brně. Je mi patnáct. Zatím jsem měla kluka jen v osmé třídě. Znamenal pro mě opravdu hodně! Já jsem mu ale nestačila. Z rozchodu jsem se vzpamatovávala dlouho. Už přes rok jsem sama. Líbí se mi ale jeden kluk. Jmenuje se Libor a je z 9.A. Já ale nejsem tak pěkná jako ostatní holky u nás.

Ve třídě mám jednu nejlepší kamarádku, Mariku. Kamarádím se s ní už od 3. třídy. Je pro mě jako moje vlastní sestra. Nedám na ni dopustit.

Na obědech byla zase fronta. Stála jsem s Marikou skoro poslední v řadě. Vždycky si dobře pokecáme, a tak jsme ani dneska naši obvyklou konverzaci nenechaly ladem. „Kdyby věděl, jak dlouho ho chci!“ tohle jsem pořád opakovala a Marika mě utěšovala: „Ale no tak! Hlavu vzhůru! Určitě tě chce!“ No jo, Marice se to řekne, když už od sedmičky chodí s Markem, Liborovým dobrým kamarádem. Je do něj fakt zabouchnutá a bez něj už nikdy a nikam. Jak říká ona: „Ztratit ho je jako ztratit celé své srdce.“ Konečně na nás došla řada. Umírala jsem hlady. Našly jsme si stůl, který byl volný, sedly si a daly se do guláše.
Mluvily jsme o naší narozeninové párty. Marika má narozky patnáctého prosince a já hned osmnáctého, takže je slavíme asi od páté třídy spolu. „To bude zase událost,“ líčila Marika. „Koupíme bublinky, víno, pozveme bandu kamarádů, hlavně Libora a Marečka.“ Obdivovala jsem, jak vždycky dokáže uspořádat oslavu, na které se všichni baví. Jen jsem přikyvovala a sem tam odpověděla strohé „Ano“.
Marika pokračovala: „Asi bych se měla s Markem vyspat. Je mi patnáct, jemu taky, takže si myslím, že narozeninová párty je pro to nejlepší.“ Co myslíš?“ vykulila jsem na ni oči a zvýšila hlas: „Jsi normální? Na narozeninové oslavě? Myslela jsem si, že si to užijeme jen my dvě! A ne žádný Marek! Nechci ho tam. A navíc, je ti teprve patnáct a už chceš spát s někým, koho znáš dva roky?!“
Vrhla na mě úplně naštvaný pohled. Takhle se na mě ještě nikdy nepodívala. Nakrčila obočí a jen trochu povýšeně řekla: „ Děláš si srandu? Můžu si spát, s kým chci! A jestli to tobě vadí, vůbec na tu oslavu nemusíš chodit. V klidu si uspořádej svoji!“ odmlčela se. Pak si stoupla a dodala: „Pokud ti na ni někdo přijde!“ a odešla. Zvedla jsem se a pospíchala za ní, ale to už byla v náručí Marka. Odešla jsem proto do šatny a vydala se domů.

Doma jsem uklidila a, jak jinak, sedla k Facebooku, kde už byla i Marika! Omluvila jsem se jí. Naštěstí mi odpustila a napsala, že jsem to sice přehnala, ale že i sestry se někdy hádají! A všechno bylo v pohodě.

Byla nuda, tak jsem si šla udělat nějaké nové fotky. Nejsem pěkná, proto jsem se fotila jen jednou za několik měsíců. Když bylo nafoceno, přišla mamka a šla dělat večeři. Já je zatím zveřejnila na profilu a šla mámě pomoct s přípravou.

„Tak jak bylo ve škole, drahoušku?“
„Joo dobrý, jen jsem se trochu nepohodla s Marikou. Ale už je všechno v pohodě,“ věnovala jsem jí šťastný úsměv.
Seděli jsme u stolu a jedli mamčinu výbornou svíčkovou. Táta jen mlaskal.
„To u toho jídla musíš pořád dělat tak nechutné zvuky?“ zlobila se na tátu máma, ale přitom se na něj usmívala.
Táta se na ni jen podíval, zazubil se a odešel se dívat na televizi. Pomohla jsem mámě s nádobím a šla jsem si udělat nějaké úkoly do školy. Pak jsem si sedla k PC a podívala se, co je nového. Hmm, tři nové události! Mrkla jsem se na ně a ztuhla. Libor okomentoval moje fotky! Napsal k nim komentáře typu: „sluší“, „vytáhni ten foťák častěji :)!!“ a „:-*“. Na všechno jsem odepsala jen: „Děkuju“.

Později večer mi znovu napsal. Vůbec jsem nevěděla, jestli mu mám odepsat, nebo ne! Ale když se ozval, tak proč bych si s ním nezačala psát taky, že? Asi kolem půl desáté na mě ještě volala máma, abych jí pomohla udělat těsto na linecké. Rozloučila jsem se, vypla jsem počítač a celá šťastná jsem odkráčela za mamkou. Kolem desáté jsme byly hotové! Daly jsme těsta do lednice a já si šla po tomto celkem vydařeném dnu konečně lehnout.

Ráno už mamka ani taťka doma nebyli. Něco jsem na sebe hodila a spěchala do školy, abych pokecala s Liborem. Čekal před školou, tak jsem ho pozdravila a usmála se na něj. On mě ale ignoroval. Náhle zamával. Bylo to na mě? Ne! Mával na Mariku! COŽE!?! Na Mariku? Marika přispěchala, objala ho a dala mu pusu. Pak ruku v ruce odkráčeli do školy. Ztratila jsem naději a tím i chuť do školy jít! Místo toho jsem zmizela domů a udělala ještě jedno linecké, které se mi povedlo. Večer mě mamka ještě pochválila, jak jsem to všechno stihla. Jakmile jsem se přiznala, že jsem nebyla ve škole, hned spustila: „No Andreo! Děláš si srandu? Kdo Ti bude pořád ty omluvenky psát!?! Už vidím, že se na tebe nemůžu v ničem, ale opravdu v ničem spolehnout! Zítra žádná oslava!“ Jen jsem jí na to suše odvětila: „Stejně jsem si plánovala, že tam nepůjdu! Marika je lhářka a svině!“ Po těch slovech jsem šla spát!

Ráno jsem do školy už šla. Sedla jsem si do lavice a četla si knížku. Přišla Marika, sedla si ke mně a ptala se: „Proč jsi nebyla včera ve škole?“
„Nebylo mi dobře,“ odsekla jsem.
„Dneska je ta párty. Doufám, že to platí.“
„Promiň, ale neplatí! Ty si chodíš s Liborem, i když jsi mi tvrdila, že je pro tebe Marek všechno na světě! Už ti nemůžu věřit. Promiň.“
Na to mi řekla: „Ano, jsem s ním, ale on to chtěl! Byl bezradnej, prej nikdy nemiloval nikoho tolik jako mě! Promiň, ale já ho taky miluju. Nechtěla jsem ti to říkat. Když už to ale víš, tak aspoň víš pravdu.“
Po těch slovech jsem si jen odfrkla: „Dobře! Naše přátelství končí! Navždycky! My už nikdy nebudeme nejlepší kamarádky! My dvě NE!“

Doma jsem se zavřela a nevycházela jsem z pokoje! Mámě jsem jen oznámila, že nechci nikoho vidět a že jsem nemocná. Asi kolem dvacátého prosince přišla Marika a začala prosit: „Teď mě nevyhazuj! Teď ne, teď ti to chci říct.“ Oddychla si a pokračovala: „Andrejko! Bez tebe je mi teď ve škole opravdu na nic! Chybíš mi tam! Jo, byla kravina, že jsem s ním začala chodit. Myslela jsem si, že Libor je jinej než Marek, že mě nechce do postele.“ Po tváři se jí začaly koulet slzy. Nepřerušovala jsem ji a ona pokračovala: „Už s ním nejsem! Kvůli tobě. Jo, vyspala jsem se s ním, ale kvůli tobě s ním už nejsem! Doufám, že mi odpustíš.“ Dívala jsem se na ni s odporem a odpověděla: „No a? Teď jsi mi ukradená! Něco jsem ti ve škole řekla a nehodlám na tom nic měnit! My spolu? Nikdy! Už nikdy!“ Po těch slovech odešla.

Den na to mi přišla její matka oznámit, že Marika spáchala sebevraždu. Otrávila se práškama. Vyčítala jsem si to! Vánoce nebyly Vánoce! Chtěla jsem svoji kamarádku. Věděla jsem, že za to můžu a pořád si to dávala za vinu. Ve škole se mnou nikdo nemluvil, protože všichni věděli, že za to můžu já! Postupně jsem ztratila všechny! Všichni mě nenáviděli a já sebe taky! Jeden den jsem to už nevydržela a napsala mamce dopis.

Milá maminko a tatínku,

předem bych vám chtěla moc a moc poděkovat za to, že jste mě vychovali! Mám vás moc a moc ráda! Já vás miluju! Jste ti nejskvělejší rodiče. Ve škole ale zažívám peklo! Můžu za to, že je teď Marika mrtvá! Nenávidím se a nenávidí mě i ostatní. Já už na to nemám! Nechci už žít! Vím, že vám udělám něco hrozného, je mi teprve šestnáct, ale už nechci trpět! Do konce života bych si Mariččinu smrt vyčítala, tak bude lepší, když to skoncuju už teď! Mám vás ráda!

Andrea

Zamkla jsem se u sebe v pokoji, vysypala prášky a pomalu je polykala. Snědla jsem tři balíčky paralenů. Pak jsem si lehla na postel a zavřela oči. Pomalu jsem ztrácela vědomí…

Probudila jsme se v nemocnici. Ptala jsem se sama sebe, co tam dělám. Rodiče mi vysvětlili, že mě naštěstí našli včas a stihli zavolat sanitku. Vypumpovali mi žaludek. Po týdnu v nemocnici jsem se dostala domů. Věděla jsem, že tu už Marika není. Ale chtít si vzít kvůli tomu život, byla blbost. Budu ji radši denně navštěvovat na hřbitově.

Martina Bělušová
ZŠ T.G.M., Zastávka u Brna