Chudoba cti netratí

Bůh… Každý z nás má jinou představu, kdo nebo co vlastně Bůh je, jak vypadá, kde je. Proto máme každý svého Boha v jiné podobě a ukrytého někde jinde. Já mám Boha skrytého v trápení, nesnázích a nemocech. Pokaždé, když vstoupím do začarovaného kruhu skládajícího se z těchto tří hrozeb, prosím ho o pomoc, a on je tam v podobě moudrého dědečka a radí mi, co mám dělat. Jedna část mi tvrdí, že je to jen výplod mé bujné fantazie, ale ta druhá část, které zoufale věřím, říká, že je to skutečnost a v to, když budu věřit, pokaždé se objeví a pomůže mi. A já tomu věřila, věřila jsem, že Bůh je spravedlivý a ke všem dobrým lidem laskavý, dokud můj tatínek těžce neonemocněl chorobou, se kterou si nikdo nevěděl rady. Zčistajasna jsem si začala mnohem víc všímat dospělých a dětí, kteří byli na vozíčku, trpěli vadou sluchu, nebo byli (nedej bože) nevidomí. Ovšem i těch, kteří na první pohled nijak hendikepovaní nebyli, ale při druhém pohledu jsem zjistila, že v některých ohledech jsou na tom mnohem hůře než postižení. Mluvím o lidech, které postihla ta obávaná nepřítelkyně – chudoba. 

Lidé, kteří mají nějaké trvalé postižení, na tom jsou sice hrozně, ale nikdo se jim ani neopováží vysmívat, spíše se k nim ostatní chovají s jakousi lítostivou úctou.

Ovšem chudí a hlavně děti od ostatních sklidí jen krutý posměch, že mají například špinavé a dost ošuntělé oblečení. A cítí se vyčleněni, když paní učitelka zadává referát a oni nemají počítač, aby si to na něm vyhledali a vytiskli. Samozřejmě, že to není jediný způsob získávání informací, ale přece jen se cítí špatně, když vidí, že ostatní mají na papíře úhledným tiskacím písmem vytištěné „objektivnější“ informace z internetu a jejich naškrábaným poznámkách, pracně získaným z knih a od rodičů, se jen pošklebují. A i když toto všechno se zaťatými zuby překonají a snaží se s ostatními si povídat, ti jsou vždy o krok napřed. Baví se o tom, jestli se dívali na ten a ten seriál, co si koupí za kapesné a jestli se má tamten kamarádit s tím či oním.

Jak by si s nimi mohli oni, chudí, povídat, když nemají televizi ani kapesné a to, co je ze všeho nejhorší, nemají přátele. Nad touto nespravedlivostí jsem kroutila hlavou. Večer jsem se ptala Boha: „Proč činíš chudým lidem taková utrpení?“ a on mi odpověděl: „Je to trest za to, jak se chovali v minulých životech. Někdo mohl být zloděj nebo vrah a mohl si myslet, že trestu unikne. Mou povinností však bylo potrestat ho, a tak jeho další zrození bylo do žalostné podoby chudáka. I všechna jeho následující zrození budou do této podoby. To samé platí i o postižených. Existuje však způsob, jak jim pomoci. A teď mluvím k vám všem, pozemšťané, říká Bůh: „Musíte zapomenout, že jsou jiní než vy, zapomenout, že se kdysi v minulém životě provinili třeba proti vašemu blízkému. Přijměte je mezi sebe jako sobě rovné, mluvte s nimi o věcech, které jsou i jim blízké, a podejte jim pomocnou ruku. Jakmile uvidím, že mají přátele, a že na nich ostatním lidem záleží, bude můj trest zrušen.“ Oni na to čekají, tak prosím… 

Hana Tománková
ZŠ Studánka, Pardubice