Jak se fotí v Africe

Nairobská nezisková organizace MYSA pracuje s dětmi z nairobských chudinských čtvrtí – slumů. Jelikož fotbal hýbe snad celou Afrikou, snaží se v něm tato organizace chudé děti trénovat. Postupem času se do jejích aktivit zapojilo přes dvacet tisíc dětí, kterým každodenní účast na programu této jedinečné organizace přináší radost ze života. Dává jim vedle toho naději na lepší život. Skoro každé dítě, které ve slumu žije, sní svůj velký sen o kariéře fotbalisty v jednom z velkých evropských fotbalových klubů typu Manchaster United nebo AC Milan.

Shootback

Fotbalové programy MYSY jsou jistě těmi nejsledovanějšími. Vedle nich ale provozuje ještě další, které děti vzdělávají ve zdravotnictví, ekologii, problematice HIV a fotografii. Fotografická pobočka této organizace již od roku 1997 nese název Shootback. Tehdy mladá Američanka vybrala z několika set dětí šestnáct chlapců a šestnáct dívek s cílem naučit je fotografovat. Od té chvíle Shootbackem prošlo několik desítek dětí. Ti nejúspěšnější v dnešní době pracují na vytoužených pracovních pozicích v celostátních médiích.

Povolební násilí

Začátkem roku 2008 zasáhlo Keňu násilí, které následovalo po znovuzvolení prezidenta Kibakiho do čela země. Přívrženci obou prezidentských kandidátů své stoupence nabádali, aby začali vraždit své nepřátele – tedy příznivce druhého kandidáta. Začala tak občanská válka, v rámci které členové jednoho kmene začali cíleně vyvražďovat členy kmene druhého a naopak. Lidé, kteří vedle sebe léta žili jako sousedi a přátelé, denně spolu byli v kontaktu a v případě potřeby si od sebe půjčovali trochu oleje nebo soli na vaření, se najednou stali nepřáteli.
V Keni snad nenajdeme rodinu, které se povolební násilí nedotklo. Snad každý Keňan v průběhu nepokojů ztratil někoho ze svých blízkých, případně celou svou rodinu. Řada lidí, především obyvatelé chudinských čtvrtí – slumů, přišla o střechu nad hlavou a veškerý svůj majetek. Chod celé země byl ochromen a země se dostala do dlouhotrvající kri­ze

Násilí jako téma práce

Události, které našemu příjezdu do organizace MYSA předcházely, nám nahrály k tomu, abychom vybrali zajímavé a aktuální téma pro naši práci. Se svou německou kolegyní Nicole jsme měli děti vyučovat fotografii a základy novinařiny. Téma povolebního násilí jsme proto využili pro účely naší společné práce.
Děti se rozdělily do dvojic. Každá dvojce si vzala za úkol soustavně pracovat na tématu, které si sama vybrala. Některé děti fotografovaly a sbíraly příběhy v uprchlických táborech, kde našly útočiště tisíce obětí násilností, jiné se zajímaly o příběhy žen, které byly během nepokojů znásilněny, nebo přišly o své příbuzné. Dohromady tyto fotografické příběhy tvořily celkový pohled na snad zažehnanou občanskou válku.
Vybrané fotografie byly prezentovány na velké výstavě v domě české velvyslankyně a staly se na několik dní tématem diskusí novinářů a diplomatů. Děti si tak splnily svůj sen. Ze svých domovů v chudinských čtvrtích se najednou dostaly do jiného světa – na slavnou Muthaiga road (ulici Muthaiga) do záře reflektorů a osobností, které hýbou celou Keňou. Potom si ale sbalily své věci a společně se svými rodiči odjely zpět do chudinských ghett.

Z Mathare do Mathare

Mathare je jedním z největších slumů v Africe. Je domovem pro více než půl milionu obyvatel, kteří se tísní v údolí o velikosti 2km na 300m. Slum je tvořen nejčastěji malými jednopokojovými domky z vlnitého plechu. Každý takový domek obývá i desetičlenná rodina. Domy nejsou vybaveny tekoucí vodou, ani plynem. Obyvatelé proto musejí využívat společné toalety, které sdílí více než 400 osob. Za jejich použití se musí platit. I z toho důvodu se výkaly válejí všude kolem.
Jedním z hlavních problémů života ve slumu není jen kritická hygienická situace, ale také vysoká nezaměstnanost a kriminalita. Některé svobodné matky musejí mít i tři různé práce, aby své děti dokázaly uživit. Děti jsou potom okolnostmi nuceny namísto pravidelné školní docházky pracovat.

Do školy! Do školy!

Snem snad každého keňského dítěte je každodenní docházka do školy. Chození do školy není v Keni, podobně jako v jiných afrických zemích, samozřejmostí. Školství je v Keni placené, a proto si ho většina obyvatel nemůže dovolit. Zdarma by mělo být jen základní školství. Žáků je bohužel přehršel a trpělivost špatně placených učitelů velmi nízká, protože často musí vyučovat v jedné třídě více než padesát dětí. Učitelé proto i za základní školu vybírají peníze, aby počet žáků snížili. Velké procento dětí tak ani na základní vzdělání nedosáhne.
Ještě větším problémem je studování střední školy, která už je plně placená. Děti, které jsem vyučoval, musely často po odpoledních pracovat, aby si na školné vydělaly. Ve volném čase a o víkendech se věnovaly fotografování, které se stalo jejich hnacím motorem. Chtěly ve focení něco dokázat a zlepšit tak svůj životní úděl.
Těm nejlepším dětem poskytne organizace MYSA vytoužené roční studijní stipendium. Musí si ho zasloužit svými mimoškolními aktivitami, v rámci kterých pro organizaci zdarma pracují – fotografují, uklízejí slumy, pomáhají sociálně slabším apod. Jelikož se ale o takové stipendium uchází více než dvacet tisíc dětí, je jeho dosažení poměrně složité.

Irene

Irene je asi čtrnáctiletá holka z jednoho z nairobských slumů. Podobně jako ostatní děti, se kterými jsem pracoval, se snažila o lepší budoucnost a dosažení slibné kariéry v médiích. Byla jednou z mála dívek, kterým se podařilo studijní stipendium získat.
Během posledních let jí ale zemřela matka. Otec si našel jinou manželku, která ale Irene neměla ráda. Irene musela společný byt opustit a žít se svým starším bratrem. Denně chodila do školy a po odpoledních pracovala na zadaných úkolech pro náš fotografický seminář. Byla nejnadanější studentkou. Dokázala vystihnout problémy žen, které byly během povolebních nepokojů znásilněny a nakaženy virem HIV. Její fotografie byly natolik zajímavé a dobré, že si jí během naší společné výstavy všimla sestra amerického prezidenta Baracka Obamy. Ta Irene slíbila, že se o její budoucnost postará. Irene ve svých čtrnácti letech dostala nabídku pracovat pro některé státní noviny. Český časopis Respekt dokonce otiskl některé z jejích článků společně s fotografiemi. Její fotografie byly publikovány v několika zahraničních knihách. Před mým odjezdem z Afriky to tedy vypadalo, že má Irene dobře našlápnuto.
Před pár týdny jsem ale od Irene dostal email, ve kterém se svěřila, že jí organizace MYSA stipendium znovu neudělila. Irene proto nemůže pokračovat ve studiu. Je odhodlána najít si práci a do školy nastoupit o rok později, až vydělá dostatek peněz. Bratr, se kterým nějakou dobu žila, začal brát drogy a bil jí. Proto od něj utekla a žije dočasně u své kamarádky. Bohužel ani noviny ani sestra amerického prezidenta nezavolaly. „Jsem hodně silná, věřím si. Nedovolím nikomu, aby mi zničil budoucnost. Modlím se k Bohu, aby mi poslal anděla strážného,“ končí Irene jeden ze svých emailů.
Můžeme se sami sebe ptát, jak příběh Irene dopadne. Není to ale příběh jen její. Je to příběh tisíců, možná milionů dětí nejen v Keni, ale na celém světě. Ne každému bylo dopřáno narodit se pod šťastnou hvězdou – do komfortu, ve kterém je školní docházka a dvě teplá jídla denně samozřejmostí, kde tečou proudy čisté vody a každý člen rodiny má svou vlastní postel. Pod jakou hvězdou jste se narodili vy?

Lukáš Houdek