Jak se učí v Indii

Je pozdní odpoledne a já právě přijíždím horským vláčkem pamatujícím časy britského impéria a indických maháradžů do města Kalka. Tady má začít poslední část mého dvouměsíčního indického dobrodružství – jako dobrovolník se mám dva týdny podílet na aktivitách místní neziskové organizace RUCHI. V hlavě se mi mísí očekávání mého nadcházejícího dobrovolničení s mixem spousty zážitků z mého předchozího putování – od pohádkového paláce Taj Mahal, přes pohřební rituály u posvátné řeky Gangy ve Varanásí, zdolávání himálajských vrcholů až po nedobrovolnou návštěvu nemocnice v Kašmíru. Možná více než všechny pamětihodnosti a kouzla přírody mě na mé cestě zaujaly příběhy lidí, které jsou tak různorodé, jako Indie sama.

Turisté jako zdroj peněz

Na první pohled člověka trkne do očí, že se život dětí podobá životu dospělých mnohem více než v české kotlině. Jejich velký počet a chudoba nutí děti přivydělávat všemi možnými způsoby. Turisté patří k nejštědřejším zdrojům peněz. Často tak potkáte šestileté děti snažící se vám prodat třeba i malou plastovou hračku asi za tři koruny, nebo o něco staršího chlapce, který se k vám přidá při prohlídce paláce s tím, že si chce procvičit angličtinu, samozřejmě s prosbou o nějaký ten drobný peníz. Navzdory častým neúspěchům a odmítnutím se děti usmívají a nepůsobí sklíčeně (nebo že by to byl profesionální úsměv k nalákání zákazníků?).

Nilza versus školní systém

K mým nejsilnějším zážitkům patřila návštěva horských oblastí Ladakhu, kde jsme strávili noc v domě našeho horského průvodce Tenzina. Jeho šestiletá dcerka Nilza chodí do první třídy a kromě svého mateřského jazyka ladačtiny se ve škole učí hindštinu a angličtinu. Nutno podotknout, že každý z těchto jazyků má jiné písmo, takže učení není zrovna dvakrát lehké. Nilza se chtěla pochlubit, a tak nám přečetla celý anglický slabikář ve formě komiksu. Na otázku „How old are you?“ ale odpověděla „Yes“. To bohužel docela výstižně odráží problémy indického školství, které je ještě více než české založeno na učení nazpaměť a děti často neumí své znalosti použít. Do jisté míry je to dáno velkým poměrem počtu žáků na učitele ve státních školách (někdy až 60). I když jsou státní školy bezplatné, stále více rodičů nechává zapsat své děti do škol soukromých, kam dnes chodí přes 20 % žáků. Zajímavé je, že i někteří rodiče dětí z chudých slumů ukládají část svého nuzného příjmu na vzdělání svých potomků a raději je posílají do škol soukromých.

Často jsem se v Indii setkal i se školami církevními, kde část školného hradí rodiče dětí a část platí církevní organizace. I v jinak převážně hinduistické Indii tak existují i školy křesťanské, muslimské či buddhistické. Jelikož jsem se několik týdnů zdržoval ve výše zmíněném Ladakhu, měl jsem osobní zkušenost se zápisem žáka do buddhistické školy. Ve vesnici Kargyak funguje díky českému občanskému sdružení Surya pětitřídní škola ve výšce 4200 metrů nad mořem, vytápěná díky solárním panelům i přes dlouhou himálajskou zimu. Děti se tak mohou učit i přes mrazivé měsíce a zůstat zároveň u svých rodin, což je velmi důležité pro tradičně silné rodinné vazby v této oblasti.

Zemědělcův syn Zothpa

Devítiletý Zothpa je jeden z nejnadanějších žáků, který ovšem má tu smůlu, že jeho táta zplodil vedle něj ještě dalších osm sourozenců. Jelikož je jeho otec Tashi zemědělec, který sklízí pšenici nikoli kombajnem, ba ani srpem, nýbrž holýma rukama, peněz na školu, v níž by Zothpa mohl rozvíjet svoje schopnosti, se nedostává. Můj kamarád Laďa, se kterým jsem část své indické výpravy absolvoval, se ujal role adoptivního rodiče na dálku a Zothpu jsme šli zasněženou cestou přes pětitisícové sedlo zapsat do buddhistické školy v městečku Manali. Nakonec jsme my, čtyři Evropané, s paní ředitelkou vyjednali přijetí Zothpi do školy a jeho zařazení do čtvrté třídy pod podmínkou, že složí srovnávací zkoušky. S těmi neměl bystrý klučina žádný problém a podle posledních zpráv se mu v ní velmi dobře daří.

Za prací do Chandigaru

Škola a výuka dětí byla jednou z nejzajímavějších aktivit během mého dobrovolnického pobytu. K té jsem se dostal již dále od himálajských hřebenů. Oblast Chandigaru patří v Indii k relativně bohatším, a tak se tu nachází hodně továren, například čokoládovna Cadburry. Nabídka práce sem přitahuje dělníky z chudších částí Indie, kam si průmysl ještě nenašel cestu. Jelikož jsou při příjezdu prakticky bez peněz a výdělky z nich během prvních let milionáře rozhodně neudělají, musí se přistěhovalci spokojit s nuzným živobytím ve slumech, v příbytcích z plechů či kartonů bez koupelen či záchodů. V honbě za prací pak rodiče příliš času na péči o děti nemají a ty se často potloukají po okolí, nechodí do školy a snaží se přivydělat si pouličním prodejem čehokoli. Tím se velmi snižuje jejich šance na lepší budoucnost. V Indii se lidem s vyšším vzděláním dostává vysoké společenské prestiže i výrazně vyššího platu.

Pomocná škola RUCHI

Organizace RUCHI založila ve slumu pomocnou školu, která má za cíl pomoci dětem, aby se mohly znovu zapojit do běžné školní výuky. Děti ve svém bývalém domově do školy často chodily, bohužel část svých znalostí už zapomněly a pomocná škola RUCHI má za úkol jim tyto znalosti osvěžit, aby mohly zvládnout přijímací test do školy. Já osobně jsem měl možnost se několik dnů podílet na výuce. Spolu s dalšími dvěma dobrovolníky z Japonska jsme učili dvě třídy seřazené podle věku. Já měl na starosti starší skupinu 9–13letých dětí. Měl jsem za úkol osvěžit jejich znalosti angličtiny a matematiky. V matematice jsme se dostali k odčítání trojciferných čísel, zatímco v angličtině jsme probírali zvířata a lidské tělo. Děti mě udivovaly znalostí slovíček jako dlaň či jelen, s větami to bohužel bylo horší. Ve třídě jsem měl několik velkých talentů, kteří to podle mě v životě mohou daleko dotáhnout. V každém případě ale musím ocenit přístup všech dětí, jejich zvědavost a nadšení v hodinách, které školákům v Česku tak často chybí. Velkým zážitkem pak byla hodina hudební výchovy, kde děti zpívaly tradiční i moderní indické písně a tancovaly. Ani já jsem neodolal a přidal se k nim. Během přestávek jsem se účastnil fotbalového zápasu na ulici před školou. V kriketu, v Indii velmi populárním sportu podobnému baseballu, však mám ještě značné rezervy a v týmu bylo více mnohem lepších hráčů, než jsem byl já.

Smysluplná činnost

Během mého pobytu v RUCHI jsem se podílel také na stavbě zavlažovacího zařízení v horských vesnicích, které trpí v období sucha nedostatkem srážek, a musí tak shromažďovat vodu během monzunového období dešťů. Také jsem nahlédl do činnosti svépomocných ženských spolků, které si navzájem půjčují peníze v případě nemocí, poskytují informace o hledání práce či se jinak v životě podporují. Rozhodně jsem nabyl dojmu, že práce RUCHI skutečně dává smysl a podobný pobyt můžu zájemcům jen doporučit.

Tomáš Brzobohatý
účastník dobrovolnického projektu v roce 2010 v Indii ve spolupráci s INEX – SDA