Tep hanojských ulic

14.05.2010

V roce 2008 jsem byla vybrána na tříměsíční stáž v rámci programu rozvojové spolupráce GLEN. Červenec až říjen téhož roku jsem tedy strávila v hlavním městě Vietnamu, Hanoji. Do Hanoje jsem vyrazila s německou tandem kolegyní Katrin a naší „misí“ bylo pomoci malé místní neziskové organizaci SJ Vietnam s fundraisingem (hledání financí pro chod organizace) a projektovým managementem (řízení jejích aktivit).

SJ Vietnam je malá místní nezisková organizace zabývající se především projekty v sociální oblasti, jako je provozování mládežnického centra, projekt v dětské nemocnici a škole pro nevidomé apod. Organizace staví své aktivity na pomoci dobrovolníků, ať už místních či mezinárodních.

Blízký i vzdálený Vietnam

Vietnam je pro nás blízký i vzdálený. Na jedné straně vidíme úspěšné vietnamské podnikatele v České republice, na straně druhé víme o této zemi minimum. V čem se Vietnam liší? Pohodlně se posaďte a představte si, že vystupujete z letadla a najednou Vás ovane třicetistupňové teplo a vysoká vlhkost, což se okamžitě projeví nadměrným a neustálým pocením ve dne i v noci prakticky beze změny. Jedete z letiště přeplněným autobusem a začínáte nasávat místní atmosféru – ulice plné života, neustálý ruch motorek, chodníky zabrané pouličními holičstvími, restauracemi a mnoha dalšími službami. Prach je všudypřítomný a občas je těžké slyšet vlastního slova. Kolem sebe narážíte na pohodové Vietnamce vždy ochotné pomoci, ať už najdete společnou řeč, či nikoli. Těšíte se, že se po dlouhé cestě konečně najíte. A hle, žádný příbor, ale jen hůlky. Nezbývá nic jiného než bojovat a ono se to poddá. Příští den vás kolem páté ráno budí hlasy z právě se otevírajícího trhu pod vašimi okny. Rozhodnete se jít si zaběhat a zjistíte, že rozhodně nejste sami. Ba naopak. Lidé kolem vás hrají na ulici badminton, cvičí tai chi apod. Příjemné ranní naladění. Pak už nezbývá, než si dát typické pho (nudlová polévka) a vyrazit objevovat krásy Hanoje.

Jak naše práce vypadala?

Hned na začátku se rozplynula bublina zvaná „fundraising a projektový management“. S Katrin nám trvalo téměř měsíc, než jsme organizaci více poznaly, navštívily většinu projektů a tak nějak se usadily. To jinými slovy znamená, že už jsme se tolikrát neztrácely při každodenních cestách hanojskými autobusy – zastávky sice existují, ale nikoli už názvy zastávek. A tak pravděpodobnost, že vystoupíte, kde potřebujete, bez vědomí, jak místo vypadá, je poměrně nízká. Já se velice rychle začala orientovat v místních, většinou delikatesních, pokrmech. Má úplně první vietnamská věta používaná několikrát denně byla: „Bez masa prosím!“ Ne vždy se zadařilo. Přece jen pro mnohé Vietnamce trocha masa není maso.

Po měsíci adaptace nám nezbývalo než suše konstatovat, že nám už zbývají jen dva měsíce, a tak jsme se vrhly do akce. Tou stěžejní byla pomoc s přípravou velké oslavy „Středu podzimu“ konající se v půlce září (svátek je pohyblivý). Dřív se jednalo o oslavu sklizně. Dnes je tato oslava určena především dětem. Je to takový vietnamský dětský den. Ulice jsou plné lidí obdivujících nejkulatější a nejjasnější měsíc v roce. Každé dítě má svůj lampion. K vidění jsou tzv. lví tance a jí se speciální koláčky plněné např. pastou z lotosových semínek. Snad každý vypouští obrovské lampiony, kterých se pak nad Hanojí vznáší několik tisíc. Krásná podívaná. SJ Vietnam připravil tuto oslavu pro děti ze svých projektů. Pro nás dobrovolníky bylo krásné vyvrcholení příprav vidět šťastné děti pobíhat okolo s lampiony, ochutnávat koláčky a mít možnost vystoupit v rámci představení, které si pro ně dobrovolníci připravili.

Mládežnické centrum

Mládežnické centrum je hlavním projektem organizace a jediným, který funguje už od samotného založení organizace v roce 2005.

Ve Vietnamu se nemůžete jen tak přestěhovat z místa na místo, ale potřebujete na to povolení od místních úřadů. Dostat povolení odstěhovat se z vesnice do města je téměř nemožné. Takto vznikla v Hanoji pod mostem Long Bien kolonie přibližně pětadvaceti plovoucích domů. Jejich obyvatelé se rozhodli přestěhovat se za vidinou lepšího života ve městě. Většina z nich má potomky. Tyto děti ale vzhledem k tomu, že nebydlí v místě svého oficiálního bydliště, nemohou chodit do školy v Hanoji.

Na tuto situaci zareagoval SJ Vietnam založením mládežnického centra, kam mohou tyto děti každý den přijít a získat alespoň základní vzdělání. Místní dobrovolníci vyučují matematiku, vietnamštinu a mezinárodní dobrovolníci angličtinu. Motivací účastnit se vyučování je oběd zdarma.

Výuka je stěžejní aktivitou organizace, ale ne jedinou. Rodiny žijí ve velmi chudých poměrech, a proto SJ Vietnam mimo jiné organizuje i sbírky oblečení, pořádá různé festivaly, pomáhá s opravou plovoucích domů a dává rodinám s dětmi každý měsíc rýži zdarma.

Cizinec a vietnamské jídlo

Pravidelně jsem si užívala malé vietnamské obchůdky otevřené od časného rána do pozdního večera. Zpočátku jen ne a ne najít mou oblíbenou čokoládu. Pak jsem pochopila, že vietnamské děti mají jiné oblíbené sladkosti. Ať už se jednalo o různé tyčinky či zmrzlinu, populárními příchutěmi byly zelená či červená fazole, kokos, taro, rýže a podobně. Ať už tyto příchutě zní jakkoliv, nebyly špatné. Vzhledem k tomu, že zmrzlinu miluju, jsem si je pravidelně dopřávala.

Bánh gai

Kamarádka Chi mě pozvala k sobě domů a hned po příchodu mi s radostí oznámila, že mi dovezla tradiční koláč ze svého regionu Nam Dinh. Do ruky mi podala něco, co tvarem a barvou připomínalo zelený kvádr. Začala jsem se potit a v hlavě mě strašily představy o tom, co to bude. Začala jsem přemýšlet nad únikovými cestami. Já vím, bylo to naprosto zbabělé, ale z minulých zkušeností jsem věděla, že v banánovém listu může být zabalené prakticky cokoli. Nezbylo mně nic jiného, než list začít pomalu otevírat a po chvíli na mě vykoukl černý koláč! V duchu jsem si říkala: „A je to tady! Teď budu muset sníst něco zvláštního a úplně černého. Kdo ví, co je uvnitř!“

Chi mi nebyla schopna popsat, z čeho je koláč vyroben, a já se tedy odhodlala a… kousla. Hm, nebylo to vůbec špatné. Vlastně to bylo nakonec moc dobré. Černá vrstva byla jen tenká a uvnitř se skrývala hustá sladká kokosová směs. A proč ta černá? Jen prosté potravinářské barvivo.

Ale uznejte. V Česku na černý koláč jen tak nenarazíte. Proto ty mé obavy… Nyní vám mohu „bánh gai“ jen vřele doporučit! Když mě Chi při nedávné druhé návštěvě Hanoje dala opět typickou sladkost ze svého regionu, která byla zabalená v neprůhledném obalu, už jsem se vůbec nebála a s úsměvem jen poděkovala.

Petra Vymětalíková


téma čísla
Konec - Nový začátek
Rozhovor: Jan Musil V mžiku oka na ulici
Konec - Nový začátek