V mžiku oka na ulici

18.06.2012

V malé chatové kolonii na okraji Prahy mě Václav hrdě zve dál do své chatičky. Seznámila jsem se s ním před dvěma lety, když prodával Nový prostor, který jsem si u něj pravidelně kupovala, a vím, že právě takové bydlení bylo jeho snem. Chatka má jednu místnost, místo záchodu je venku kadibudka a pro vodu se také musí chodit ven. Václav je ale šťastný. Vypadá to skoro, jakoby mě prováděl po honosném zámku. Jeho radost sdílím, protože vím, jak to pro něj bylo těžké.

Václavovi před deseti lety zemřela žena, do té doby se nikdy nestaral sám o sebe. V jejich domácnosti vedla manželka rozpočet, starala se o placení nájmu, služeb. Po její smrti přišel Václav o práci, byl najednou tolik sám, celý dospělý život prožil s ní: „Neuměl jsem úplně základní věci, nevěděl jsem ani, kam se obrátit pro pomoc, že si můžu dojít na sociálku.“ Václav neplatil nájemné, dluhy narůstaly a nakonec se musel z bytu vystěhovat. Cesta na ulici byla překvapivě rychlá: „Nejdřív jsem si platil ubytovnu, ale pak už jsem neměl peníze ani na to, začal jsem přespávat venku.“ Když byla zima, snažil se najít otevřený dům, kde by mohl přespat někde na chodbě, kde není tolik chladno jako venku.

A cesta dolů pokračovala ještě rychleji: „Začal jsem pít, celé dny jsem chodil po městě a snažil jsem se získat pár drobných na pivo. Bez alkoholu se to nedalo vydržet, byl jsem zoufalý,“ přiznává Václav a popisuje, jak se člověk na ulici změní, protože nemůže nikomu věřit, pořád se musí bát, že se mu něco stane, že mu někdo vezme i to málo, co má, že ho někdo napadne: „Už jsem se skoro zbláznil, vůbec jsem to nebyl já, připadal jsem si jako štvané zvíře, až jsem se jednou potkal s někým, kdo prodával Nový prostor. Vyprávěl mi o tom, a mně svitla naděje, že už nebudu muset celé dny žebrat.“

Tím se započala nová etapa jeho života. Prodej Nového prostoru vyžaduje po svých prodejcích disciplínu, časopis je třeba pravidelně prodávat, není možné pít od rána alkohol, člověk musí být střízlivý, jinak riskuje, že o své prodejní místo přijde: „Hrozně jsem se bál, že už nebudu mít možnost prodávat, proto jsem dodržoval všechna pravidla, za peníze, které jsem si vydělal, jsem si zase mohl platit ubytovnu.“ Spokojený ale úplně nebyl, sice si dokázal s pomocí sociální pracovnice vyřídit důchod, na který měl nárok, ale bydlení na ubytovně pro něj bylo pořád psychicky náročné. Neměl tam vlastní pokoj, spal s dalšími čtyřmi muži na pokoji, navíc to nebyli stále ti samí, střídalo se to, občas se někdo porval, několikrát musela konflikty dokonce řešit policie.

Dobrý člověk ještě žije

Protože je Václav na pohled milý děda, mnohokrát jsem si s ním na stanici metra, kde prodával, povídala. O svém snu bydlet v nějaké chatce mi vyprávěl a tehdy jsem mu to hrozně přála a říkala jsem si, že kdybych takovou chatku měla, určitě bych ho v ní bydlet nechala. A někdo takový, kdo se nad skromným a tichým bezdomovcem slitoval, se nakonec našel. Chatka, kde Václav platí měsíčně tisíc korun nájem, sice není jeho, ale zdá se, že majitel ho v ní nechá bydlet, dokud bude potřebovat.

Příběh tak má, zdá se šťastný konec, Václav se dokonce začal věnovat novému koníčku, vyřezává ze dřeva malá zvířátka a maluje je. Jeho výtvory jsou krásné a je vidět, že se za tu dobu, co s touto zábavou začal, dost zlepšil. Své poslední výtvory by mohl klidně prodávat. Když mu to říkám, usmívá se, je vidět, že už se mu v hlavě takový plán zrodil. Nový prostor už sice neprodává, ale nedá na něj dopustit: „Teď už to nepotřebuju, s důchodem vystačím a chci se věnovat jiným věcem, ale vlastně mi ten časopis zachránil život,“ uzavírá své vyprávění a já si v duchu říkám, že snad je takových Václavů víc. Statistky bohužel ukazují spíše to, že lidí, kteří se z nejrůznějších důvodů ocitají na ulici, je čím dál více.

Náhlý pár a nesnadný návrat

Cesta „zpátky“ z ulice se navíc ukazuje jako velmi nesnadná. Každý to štěstí nemá. Někdo propadne alkoholu úplně a většině lidí se změní návyky a způsob myšlení tak, že už si ani neumějí představit, že by žili jinak. A to přesto, že změna k lepšímu je jejich největším přáním. Sny o vlastních chatkách, bytech, o teplé posteli a pravidelném jídle pak utápějí v alkoholu. Snažím se najít někoho dalšího, kdo se z ulice vyhrabal zpět, ale několik dní nemám úspěch. Všichni lidé bez domova, se kterými jsem se seznámila, mají podobné osudy. Jedná se většinou o rychlý pád, který následuje po ztrátě bydlení a pozitivních případů resocializace (pozn. red. návratu do života) je tak málo.

Město Praha, kde je lidí bez domova nejvíce, zatím proti nárůstu bezdomovectví dělá minimum. Podporuje různé občanské organizace, které poskytují pomoc, ale systémová opatření, jež by umožnila bezdomovcům získat zpět sociální návyky a důstojné bydlení, jsou zatím jen na papíře koncepce, jež vznikla minulý rok. A především schází preventivní opatření nutná k tomu, aby se ti, kteří se dostanou do špatné sociální situace, na ulici neocitali. Protože pomáhat jim zpět je mnohem těžší a náročnější než zasáhnout ještě ve chvíli, kdy o bydlení nepřišli.

K tomu, aby jednotlivé městské části a město Praha jako celek vytvářely preventivní politiku, je potřeba politická vůle. Mnoho lidí se domnívá, že jim se něco takového stát nemůže a že ten, kdo žije na ulici, si za to může sám. Nejeden bezdomovec mi vyprávěl, že přesně to samé si myslel i on sám, dokud ještě na ulici nežil.

Ivana

Probírám se svými zápisky a rozhovory s lidmi bez domova a propadám skepsi. Zdá se mi, že kromě Václava už jiný příběh s dobrým koncem neseženu. A pak si najednou vzpomenu na Ivanu, dívku, dnes už tedy dospělou ženu, které se povedlo téměř nemožné: dostala se z ulice a ze závislosti na drogách, dokázala najít ztracený život a nakonec si našla práci i bydlení. Potkaly jsme se mnohokrát, a když jsem ji viděla před pěti lety žít na ulici, špinavou a nešťastnou, v neustálé honbě za penězi, nevěřila jsem, že by pro ni existovala cesta zpět.

A přesto to dokázala. Vytáčím její telefonní číslo a domlouváme si schůzku u ní doma.

V malém panelákovém bytě mi vaří kávu a vypráví mi svůj životní příběh, má radost, že se může pochlubit velkou novinkou. V zaměstnání povýšila, jsou s ní spokojení. Vypadá unaveně, protože jak sama s humorem sobě vlastním říká: „řádný život ji zmáhá.“

Z lásky v kolotoči drog

I její příběh se podobá mnoha dalším. Pro neshody v rodině odešla z malého města na severu Čech jako sedmnáctiletá do Prahy. Z počátku bydlela u známých, ale nikde nemohla zůstat dlouho. Pracovala jako brigádnice v obchodech a v úklidových službách a zpočátku byla šťastná, že je konečně svobodná a že už jí rodiče věčně nepřikazují, co má dělat.

Na jednom večírku potkala Patrika, který byl už dlouho závislý na drogách, a zamilovala se: „Z lásky k němu, nebo spíš z vlastní blbosti, jsem začala taky brát drogy, nejdřív jsem jen šňupala, ale protože to není stejné, jako když si pícháš, začala jsem si po nějaké době taky šlehat, abych ten silný nástup mohla prožívat s ním.“

Pak už to šlo rychle. Ivana přestala pracovat a začala si půjčovat peníze po kamarádech a známých: „Měla jsem jich docela dost, takže zkraje bylo o peníze postaráno. Patrik měl svůj vlastní byt, bydlela jsem tedy u něj a vůbec jsem si nevšimla, že všechny peníze obstarávám já.“ Potom už jí ale najednou nikdo půjčovat nechtěl, ocitli se úplně bez prostředků a Patrik se s ní rozešel a z bytu ji vyhodil. Za nějakou dobu slyšela, že má novou přítelkyni, tou dobou už ale byla na ulici. Spala pod mostem, na kanálech, měla strašný strach, ale nebylo kam se vrátit.

Domů se vrátit nedokázala a z jejích bývalých přátel už jí nikdo nevěřil, všem dlužila peníze a naslibovala jim hory doly. Styděla se a cítila se opuštěná: „To se strašně těžko popisuje, trvalo to tři roky, ale zpětně mi to připadá jako celý jeden život a zlý sen, který se mi jen zdál.“

Takhle to nejde dál

A jak se jí nakonec podařilo dostat se z toho ven? „Hrozně mi pomohla jedna streetworkerka. Nabídla mi místo v jedné komuně, kde se léčí závislí, ale já tehdy už ani drogy skoro nebrala, jen jsem se potácela na ulici. Nabídku jsem přesto přijala.“

Po nějaké době, kterou v komuně strávila, si uvědomila, že už takhle nemůže žít dál. Překonala svou hrdost a na čas se vrátila k rodičům. Veškeré úsilí napnula k tomu, aby si našla práci, což se jí po čase podařilo, a od rodičů, kteří byli stále velmi starostliví, se znova odstěhovala. Tentokrát ale do vlastního nájmu. Takhle žije už tři roky: „Do práce, domů, do práce, domů. Nemám ani sílu chodit do kina nebo do hospody, jsem strašně unavená. Vyčerpal mě život na ulici, to je strašný stres. Jsem z toho pořád tak zblblá, že se nedokážu na nic soustředit. Ze začátku jsem všechnu sílu napínala k tomu, abych vůbec dokázala vstát do práce. Ale zlepšuje se to. Teď už dokážu přečíst aspoň článek v časopise a věřím, že přijde den, kdy přečtu celou knihu.“

Saša Uhlová