Lenoši – hybná síla pokroku

Pohyb je označení pro situaci, kdy hmotné objekty mění svůj tvar, vzájemnou polohu, velikost, skupenství, chemické složení, tepelné, magnetické a elektrické vlastnosti apod.

Ano, fyzika je věda zajímavá a potřebná, ale pochybuji, že čtenáři tohoto časopisu mění pravidelně svůj tvar nebo skupenství. Nutno sice přiznat, že pěst měnící svou polohu způsobí změnu tvaru čelisti, na kterou dopadne, ale téma tohoto čísla se asi skutečně bude týkat spíše pohybu sportovního. Já bych se zde ráda věnovala extrémům.

Prvním z nich je, když se někdo sportu věnuje příliš. Takový mladý muž/žena obyčejně vstává ve čtyři ráno, aby stihl florbal (pondělí a úterý), vodní pólo (středa, pátek) nebo hokej (čtvrtek a sobota). Po tom, co tomuto pozoruhodnému tvoru skončí škola, se věnuje tenisu, plavání, atletice, squashi, stolnímu tenisu, basketbalu, volejbalu i jiným -balům, golfu, minigolfu, makrogolfu, maratonu, vodnímu lyžování, standardnímu lyžování, travnímu lyžování, běžkování, snowboardingu, skateboardingu a vůbec všem -boardům. Před usnutím ještě pětkrát oběhne Petřín kolem dokola, udělá pár sed-lehů (přibližně 200) a zahází si koulí/kladivem/dis­kem/oštěpem. Pokud se mu tímto předmětem podaří trefit sousedku, která si na toto chování stěžuje, vyklusne si ještě za odměnu na Pražský hrad a zpět. Po tom, co se převleče do pyžama, si ještě na dobrou noc zatančí nějaký z klasických nebo latinskoamerických tanců a usne. I za spánku si trénuje bicepsy, zdvihá činku.

Takto nadměrný pohyb je pro děti až nezdravý. Známé přísloví „devatero řemesel, desátá bída,“ které do mne neustále hustila má učitelka klavíru, je navíc pravdivé, jak se člověk mnohokrát v životě přesvědčí. Onen bezmála superman tedy sice dělá mnoho sportů, ale pravděpodobně v žádném nevyniká. Opravdu strašné jsou případy, kdy rodiče dítě do sportu nutí ve snaze mít z něj vrcholového sportovce. Rovněž není pěkné, když dítě obalené svaly vypadá jako Hulk a mezi širokými mužnými rameny se schovává mrňavá střapatá klučičí hlavička.

Pak ovšem existují i opačné případy – kdy se děti nehýbají vůbec nebo jen minimálně. Mám takový neodbytný pocit, že mezi ně sama patřím. A to i přes vytrvalé snahy mé matky. Z jiného (pro mne správného) úhlu pohledu je můj životní styl zcela revoluční. V době, kdy si všichni stěžují na rychlé životní tempo moderní společnosti, je tak pomalu se pohybující člověk jako já úkazem vpravdě ojedinělým a inovátorským. Lenoši jsou navíc často hybnou silou pokroku – kdyby člověk nebyl líný chodit a nosit věci, nevynalezl by kolo. Kdyby měl zálibu ve složitých výpočtech, těžko by se snažil vynalézt kalkulačku. Kdyby nebyl líný se zvednout a jít si popovídat, nevynalezl by mobil. Takže jsem vlastně jen pokračovatelkou tradice. Přemýšlím, co bych tak mohla vynalézt; protože jsem líná psát sloupky, asi vymyslím nějaký program, který je bude psát za mne…

Já a pohyb vedeme dlouhý a neutuchající boj. Neustane až do chvíle, kdy se jeden z nás odebere do věčných lovišť. A ujišťuji vás, že já takovou dálku pěšky nepůjdu!

Anna Kolářová
ZŠ Komenského, Horažďovice