Schůzka se smrtí

Třídní schůzky jsou jednou z mála účinných zbraní učitelů. Po celá staletí platné pravidlo co je psáno, to je dáno totiž na bitevním poli mezi katedrou a lavicemi neplatí – zatímco dětem dělá falešný podpis mnohem menší problémy než písemná práce z matematiky (na etiku se v této věčné bitvě nikdy moc nehledělo), napodobit mluvícího a víceméně živého rodiče dělá většině z nich stále ještě problém. Marně žáci svádí svůj stále ještě jemný soprán na momentální hlasovou indispozici; marně se pokoušejí o look à la 70. léta, doufaje, že platformy skryjí jejich nízkou výšku, ty zase skryjí široké zvonáče až na zem; marně nedostatek vrásek svádí na krém, když při vstupu do třídy prorocky zvolají “Pohleďte, už nemám vrásky jako důkaz!”; stejně marná je i jeho snaha mluvit jako dospělý, tedy časté prokládání mluveného projevu slovy jako hm, ehm, nejsem si s tím příliš jistý, je nezvladatelný už od narození a dám mu co proto!. Zatímco prodejce cigaret by po zpozorování těchto znaků vyrukoval i s mnohem těžším kalibrem (politik, účinkující v reklamě na kosmetiku – s hlasivkami napnutými k prasknutí a zřejmou úchylkou na bizardní oblečení působí jako pravidelný konzument nelegálních tvrdých drog), učitel se tak snadno ošálit nenechá.

Na závěr dnešního lakonického sloupku (nezapomeňte, moji matku čeká v pondělí také třídní schůzka, tak nejsem úplně ve formě) bych chtěla čtenářům školou povinným popřát pevné zdraví a nízkou úmrtnost i po proběhlých, a v současnosti či budoucnosti probíhajících, rodičovských schůzkách.

Anna Kolářová
Gymnázium Strakonice